Monolog básníka a půlnoční čarodějky.

Ona:
jsou oči a tma
je bolest tak udělej
z ní radost
ať víme o sobě
co chtějí hlídky srdcí
proč chápají zradu
jak důkaz lásky.
I strom nese svou vinu
za salvu lidskosti
do hrdel svítání
kde láska zvítězí.

On:
bytost je sama sebou
v ucelených řečištích
zametené krve a zvon
s prasklým srdcem
je návod k tichu
když rukou tepem
do stínu života a smrti.
Život je knihou
o plných stránek básní
a obytcích popela
u začínajících cest.

ona:
proč bouráme města
a potlačujem strach
a otvíráme hněv do sopek
nechme plakat dlaně
v obrazech tarotů
kde půlnoc nemá sny
její moc je v lásce
k utženému podpatku
co sešlapal střevíce
zkalených tváří do stop
od slzných dešťů.

on:
podpalujem svá obydlí času
kam mrtvé sny nemají přístup
přes voskové mosty vyhaslých lamp
a život je o radosti
když máš na dosah lásku
ženu ve své ženskosti
ještě krásnější uvnitř
znamení psaná bez rukou
a pohled vzhůru nohama
na obrácený most
obraz v zrcadle.

ona:
Stesk maluje monogram
v ohništích marnosti
s ozvěnou bez prstů
v koutcích oka.
Sbírají rozházené odpovědi
dávno určených přezdívek.

on:
sníh uprostřed ohně
zcela bez hnutí
taví vlastní stín
do středu kruhu
a ohně čtyř stran
jsou vzpomínkami.