Sklíčená

Sklíčená, zkroušená daleko za hradbami času.

Zavřu oči a vidím svou duši, jak pomalu umírá.

Křik, zmatené myšlenky, pláč, to všechno vězí uvnitř mého srdce.

Vidím všechno zpomalené, zamlžené a nedokončené.

Pokud ale dám do života celé své srdce, celou lásku,

co mi pak zbude, no co? Pověz, oblázku.

Já věřím, že jednou vyjde slunce, ale kde je teď? Tak kde?

Když vidím jenom černo-černou noc ... právě ve dne ona ztratí moc.

Nemůžu uniknout samotě, té své závěrečné porotě.

Připadám si jako v soudní síni, chrlím verdikt,

Snad odpustíš mi, když tenhle případ nevyhraju …

Nemůžu už dále jít, dneska chtěla bych mít klid

Aspoň chvíli, spokojeně žít.

Unavená dobou, sklíčená obavami.

Uzavřená touhou, uvězněná vzpomínkami.

Tak jak slunce zapadá, moje naděje uvadá.

Nevěřím už více v plamen vášně, a proto dnes píši básně.