Idyla

        Stála už delší dobu nehnutě a dívala se z okna na zvlněnou krajinu za oknem. Jakoby zdálky k ní doléhal rozhovor dvou mužských hlasů, které se usilovně snažila nevnímat. Chtěla vypnout a snít jako dřív, ale všechno k ní naopak doléhalo až příliš intenzivně, skoro jako by ty hlasy křičely uvnitř její hlavy. Nevěděla co s rukama, jako když byla ještě malá a stála u tabule. Věděla, že jí celá třída pozoruje a čeká co odpoví. Mimoděk přiložila své ruce na spánky a zase je volně spustila podél těla. Obraz za oknem - pozdní letní odpoledne, pár selských stavení a kaplička na návsi. Obraz krajiny za oknem a ona nehybně stojící, obraz jejího příštího života, pomyslela si. Chtěla vykřiknout, ale jen se rozpačitě usmála, když k ní zezadu přistoupil manžel a vzal jí za ruku. „Miláčku, jak se ti tu líbí. Myslíš, že tu můžeš být šťastná.“ Bylo na něm vidět, že si s ní neví moc rady. Skoro se jí bál. Viděla, že váhá, jestli se jí vůbec může dotknout. Tušil, že se něco děje a proto se poslední týden choval, jako že je všechno v nejlepším pořádku.

Ta jeho typická bezradnost a neohrabanost jí provokovala čím dál víc. Často se přistihla, jak ho bezdůvodně provokuje v bezvýznamných hádkách. Chtěla mu ublížit. Občas ho litovala a cítila se vinná za všechno co od ní očekával a co nedokázala splnit. Jindy ho ze srdce nenáviděla. Přinutila se pohladit ho po tváři. „Uvidíme.“

Za nimi se ozval druhý mužský hlas. „Ještě jste neviděli zahradu.“

Přes terasu vyšli ven. Dojem vesnické idyly byl dokonalý. Přiběhl k nim labrador majitele a rovnou k ní. Snažila se ho odstrčit, ale pes byl neodbytný. Vyhrkli jí slzy a odvrátila se. Majitel psa okřikl. „Pokud by jste chtěli psa tak je to tu naprosto ideální. Samozřejmě pro děti to tu bude opravdu ráj.“ Ten idiot, pomyslela si. To jí opravdu chtějí pořád trestat, sama za sebe má ze života peklo. Teď tenhle cizí člověk.

„Miláčku, není mi dobře. Počkám na tebe v autě.“ S úlevou za sebou zabouchla dveře a dívala se před sebe na opuštěnou náves. Věděla, že to bude muset udělat, Odkládala to už dost dlouho s nadějí, že jí někdo vysvobodí. Čekala už dost dlouho a nikdo nepřicházel. Proč jen to nechala zajít tak daleko. Teď ten nápad s domem. Nikdy nechtěla z města, vždyť to musí vědět, copak spolu nejsou skoro deset let?

Ztěžka dosedl vedle ní. „Lásko, samozřejmě tě nechci do ničeho nutit, doma to pak v klidu proberem. Kdyby se ti to nezdálo tak počkáme na něco jinýho. Není kam chvátat. Konec konců je to rozhodnutí na celej život.“

Teď, teď přišla ta chvíle. Musí mu to říct. Teď nebo nikdy. „Máš pravdu, je to rozhodnutí na celej život.“ Odmlčela se. „V klidu to doma probereme.“

Ještě chvilku jen tak seděli a dívali se před sebe.

---