Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov zakletého prince, část 5.

01. 08. 2004
2
0
2338
Autor
chicoria

_

Když Ricardo Valdez opustil ložnici, kde odpočívala zachráněná dívka, šel rovnou do jídelny, kde měl zařízený bohatě zásobený bar. Obsahoval ten nejlepší alkohol, jaký může lahodit můžskému hrdlu. Vybral si dvanáctiletou whiskey a naplnil broušenou dvoudecovou sklenici téměř do poloviny. Byl zvyklý dobré pití vychutnávat, ale tentokrát do sebe obrátil skleničku na ex. Důvodem byla ona dívka, i když za to ani v nejmenším nemohla. Ale zmínila se o jeho ženě a to neměla dělat. Otevřela staré rány.

Nalil si druhou sklenici. I tu vypil rychle. Bylo to tak. Ricardo, ač si to nikdy nechtěl připustit, by už bez svého baru nemohl existovat. Neopíjel se do němoty. Byl alkoholikem v pravém slova smyslu. Někdy vypil více, někdy méně,

ale alkohol ke svému životu nutně potřeboval. Stejně jako dobré jídlo, dobré knihy a svou loď. Měl všechno, co si kdy přál mít, alespoň co se týkalo materiálních záležitostí. Mohl si dovolit všechno, po čem právě zatoužil a bylo tu několik věcí, které měl doopravdy rád. Ve skutečnosti ale Rick spokojený nebyl. Už celých deset let. Těch deset let tu žil jako samotář

a nikdy si na to nezvykl. Zde na ostrově se znal se spoustou lidí, i na nejvyšších místech. Sem tam někomu pomohl,

či poradil, ale opravdické přátele neměl žádné. Už po dlouhé měsíce ho nikdo nenavštívil. Ani o to nestál. Pokoje pro hosty zely prázdnotou, stejně jako jeho srdce.

Díky penězům které měl si mohl zbudovat tohle netradiční, naprosto izolované bydlení. Dříve žil v domě na pláži.

Ten už dávno nestál. Nezbylo z něj vůbec nic, jen spálené místo, zarostlé plevelem. A pak se rozhodl žít daleko od lidí

a od Californie.

Tenhle ostrov na Havaji byl ideální. Žilo tu málo lidí a i ti většinou bydleli ve městě. Vládl tam čilý, turistický ruch

a ten skýtal většině obyvatel obživu. Ricardo si vybral právě tuhle část ostrova, neboť se mu zdálo, že není na světě krásnějšího místa. Nechal si zde vybudovat dům tak, aby vyhovoval jeho představám a vkusu, který byl docela náročný. Mohl si to dovolit. Zaplatil spoustu peněz za to, aby mohl mít domov ukrytý před zraky všech. Vestavěný do skály, jako kámen zasazený do šperku.

Patřil mu i pozemek a pláž na druhé straně útesu. Nikdo ho zde nerušil a on se také o nikoho nezajímal. Podnikal dlouhé plavby na své jachtě a podařilo se mu ochočit si mladého delfína. Tento roztomilý tvor byl jeho jediným společníkem

a přítelem. Byl to sameček a jmenoval se Mario.

Ricardo si s ním ještě dnes nešel zaplavat a zadovádět do nádrže. A to jen proto, že včera vtrhl na jeho Šťastnou hvězdu nějaký kluk a dožadoval se pomoci. A pak vytáhl z moře jeho kamarádku. Malou hubenou holku, v tyrkysových plavkách.Vzal ji k sobě do domu, aby se zotavila. Když ji držel poprvé v náruči, náhle za ni pocítil obrovskou zodpovědnost. Připomínala mu prokřehlé ptáčátko. Bezmocné a zubožené. Ten pocit ho ale opustil už ve chvíli, kdy s ní začal mluvit. Tolik se omlouvala a děkovala, až mu začala jít na nervy. A ještě předtím, kdoví co ho to napadlo pozval její kamarády

na oběd. Musel zešílet. Ten oběd ještě ani nezačal připravovat. Proč proboha pocítil potřebu zvát si do domu bandu dětí odněkud z Evropy? Turisty, kteří se diví absolutně všemu, co vidí.

No, aby se pustil do toho vaření. Ale nejdřív zkontroluje svého hosta. Jak že se jmenuje? Claire, no ano.

Ložnice ale byla prázdná a zrovna tak koupelna. Slečinka se nejspíš vydala na průzkum, nebo ho hledá. A diví se.

Možná, že už v přízemí objevila Mária. Ať je kde chce, nemá čas ji hledat. Musí připravit důstojný oběd. Hosté tu budou

za dvě hodiny.

Ricardo Valdez si prohrábl dlouhé vlasy a nastoupil zpět do výtahu. V kuchyni se napil pomerančové šťávy a otevřel lednici.

_

"No pojď sem. Pojď ke mně, delfínku," rozplývala se dívka v tmavočervených šatech.

Delfín skutečně připlul blíž k oknu a znovu se zasmál. Alespoň Kláře to tak připadalo.

"Ty jsi nádhernej," pochválila delfína. Pak mu zamávala a vydala se na zpáteční cestu. Znovu se dostala ke dveřím výtahu, ale pokračovala dál. I zde bylo schodiště. Delší a točité. Tentokrát vedlo vzhůru. Klára se dostala k pevným, pancéřovaným dveřím. Stačilo jen stisknout tlačítko vedle a otevřely se. Ocitla se venku, na obrovské terase. Polední slunce ji rozpálilo

a hřálo Kláru do chodidel. Terasu lemovalo zábradlí a zdobily ji palmy.

Došla až k zábradlí a zhluboka se nadechla. Taková krása. Moře šplouchalo několik metrů pod ní a omývalo útes. Viděla také molo a nádrž pro delfína. Ale hlavně konečně přišla na to, jak je to s tímhle domem. Je vydlabaný ve skále. Vidět jsou teď jen velká okna, terasa a vchodové dveře. Vše ostatní přikrývá šedý kámen.

Jaké to asi je, plavat s delfínem? Viděla to ve filmech a věděla, že to všichni považují za skvělý zážitek. Na plavání

se ale ještě necítila. Místo toho sešla dolů k nádrži a tam si sedla. Delfín ji poznal a připlul k ní. Nechal se dokonce od Kláry pohladit. Ale bylo tu velké vedro. Na Kláru až příliž. Necítila se ještě nejlépe a tak se raději vrátila do klimatizovaného příbytku svého zachránce.

Ještě jednou prošla všechna patra a našla ho v kuchyni, kterak se činí u sporáku. Teprve teď si všimla jeho dlouhých vlasů, stažených do culíku. Nemohla se ubránit úsměvu, když viděla, jak se Rick ohání vařečkou. Urostlý svalnatý námořník měl teď kolem pasu kuchyňskou zástěru a v ruce nůž. Pak ji uviděl.

"Co koukáš. Tos nikdy neviděla chlapa vařit? Podej mi raději z ledničky kečup, buď tak hodná."

Kláru překvapil jeho strohý tón, ale udělala, oč ji žádal.

"Nechcete s něčím pomoct, Ricku?" oslovila ho mile.

"Jo. Kdybys ses vrátila do ložnice a odpočívala. To bys mi pomohla ze všeho nejvíc," prohlásil a dál míchal pokrm bublající na pánvi.

"Máte nádherného delfína," pokračovala Klára vytrvale v konverzaci. Rozhodla se, že nebude jeho špatné náladě věnovat pozornost.

"Jmenuje se Mario, ale není můj. Nevězním ho tady. Může si plout kam chce, ale často tu tráví celé dny. Má mě rád."

"Jistě," pípla Klára a dala se na ústup.

Její hostitel má zřejmě špatný den a proto bude lépe jít mu z cesty. Snad se mu nálada spraví, až přijde Patrik s děvčaty. Docela se na ně těšila. V Ricově společnosti se cítila trochu nesvá a osamělá. Jeho odměřené chování ji nikterak nepovzbudilo. Nejspíš už litoval, že si ji byť jen nakrátko nakvartýroval do svého samotářského příbytku.

Vrátila se tedy do ložnice, ale dlouho tam nevydržela. Stále ji lákala nádrž s delfínem Máriem.

Právě když se chystala usadit na jejím okraji, uviděla motorový člun. Brzy přistál u mola a vyskákali z něj Patrik, Andrea, Jana a Lucka. Všichni naparádění až strach, především Andrea měla opět nové šaty. Jana s Lucií daly přednost plážovému oblečení a Patrik byl čerstvě oholen.

"Ahoj, utopenče. Tys nám tedy dala. Tak co, jak ses měla? A co Rick, pečuje o tebe dobře? Páni to jsou supr šaty.

Ježíši ten je nádhernej. Dívej Patriku, opravdickej delfín. No pojď sem malej.....," vychrlila ze sebe Lucie vše, co v tu chvíli považovala za nutné říci.

Byli jako lavina. Jako závan z jiného světa a narušili posvátný klid tohoto osamělého místa. Ztropili tolik hluku,

že to vylákalo Ricka z kuchyně. Netvářil se o nic přátelštěji, než předtím. To Klára poznala na první pohled. Měla sto chutí odtud zmizet. Nejasně začínala tušit, že je Rick pozval v nějakém záchvatu dobré nálady a teď už je zase v normálu,

protivný jako deset čertů. Tento samotářský člověk má zřejmě špatnou náladu permanentně. Kláře se zdálo, že si toho kromě ní nikdo nevšiml.

"No tak pojďte dál," pozval je Rick a nechal své hosty vzdychat úžasem, když je prováděl po domě. Nakonec usedli v jídelně k velkému stolu. Jídlo bylo výtečné, to Klára musela uznat. I ostatní vychvalovali pokrm až do nebe. Hlavní slovo vedla Lucie. Majitel zvláštního domu na útesu ji přímo fascinoval. Nespustila z něj oči a vysílala k němu žhavé pohledy.

Kláře přišlo k smíchu, jak moc se snaží Rickovi zalíbit. Zdálo se, že marně. Ricardo se věnoval své porci na talíři a mluvil, jen když se ho někdo na něco zeptal. Bylo jasné, že by byl nejraději sám, a že se do zdvořilého tónu musí nutit.

Klára dojedla a snažila se popohnat ostatní, jen aby odtud co nejdříve vypadli. Od stolu se zvedla, jako první.

"Už abysme šli, děcka. Rick si nás užil dost," navrhla hodně nahlas.

"Můžete se zdržet, jak dlouho chcete," poznamenal Rick a začal sklízet ze stolu. Lucie se mu hrnula pomáhat,

ale jemně ji zatlačil zpět do židle.

"Alespoň vám pomůžu s nádobím," nabídla se Klára.

Jediná ze všech Ricardovi tvrdošíjně vykala. Jaksi jí nepřipadalo správné, aby si tykala s člověkem o tolik starším.

Zdálo se však, že je mu to jedno.

"Myčka to zvládne. Nedělej si starosti. Jste hosti, nebo ne?" odmítl ji.

"Jestli chcete, jděte si hrát s delfínem. Miluje společnost. Přinesu vám tam za chvíli pití. Claire vás tam odvede,

už se tu vyzná. Jen se proboha neutopte," šlehl po Kláře očima a otočil se ke všem zády.

"To je ale morous," vyprskla Andrea, když se ocitli na terase.

"Je skvělej. Opravdickej chlap. Já ho asi miluju," opakovala Lucka, jistě už po šesté.

"Kam jsi dala oči? Je to starej, nerudnej chlap. Zapšklej a nemluva," zhodnotila Ricarda Valdeze Jana.

"Je to frajer a je správnej," zastal se ho Patrik.

Klára neříkala nic. Rick je rozhodně podivím, ale ať je to jak chce, bude mu až do smrti vděčná za to, že jí zachránil život.

_

Muž, sedící u kuchyňského pultu nepřítomně pozoroval myčku na nádobí. Jakoby mohl vidět dovnitř

a jakoby ho to zajímalo. Ve skutečnosti ji nevnímal. Měl totiž vztek. Na všechny a hlavně sám na sebe. Pozvat si do domu pět skoro dětí, kteří neví nic o životě a jejichž jedinou starostí jsou prázdninové radovánky, bylo hotové šílenství.

Vadil mu jejich hlučný smích, neustálé štěbetání a švitoření, jejich veselé tváře, i jejich mládí. Vadilo mu na nich úplně všechno a šli mu na nervy.

Protože v životě nepoznali žádné těžké prohry, ani ztráty. Jsou posedlí touhou po životě a lásce. Touží po zábavě a nových vzrušujících zážitcích. Myslí pozitivně.

Zkrátka mají všechno to, co on už dlouho postrádá. Už moc dlouho. Netoužil po jejich společnosti, tak proč je sakra zval? Proč je hostil, proč dovolil, aby narušili jeho soukromí a samotu? Vtrhli sem jako uragán na jeho vlastní žádost.

Ricku, musel jsi se na stará kolena zbláznit, pokáral sám sebe a opět sáhl po své načaté láhvi. Vyprázdnil další část jejího obsahu. Od baru měl z otevřeného okna výhled přímo na terasu a nádrž, kde teď kromě delfína skotačili ještě čtyři jeho hosté. Někdo chyběl. Ta malá zrzka, co ji vytáhl z vody. Claire. Vzápětí sebou trhl., protože zaslechl otázku:

"Ricku, proč jste nás sem vlastně pozval?"

Claire stála několik kroků od něj v šatech, které jí půjčil. V Mariiných šatech. Jediných, které mu po ní zbyly. Claire měla stejnou postavu jako ona, jen obličej a vlasy jiné. Maria Alejandra Valdez byla ohnivá brunetka se španělským temperamentem, bezelstnou duší dítěte a tělem dospělé ženy.

Dívka, která tu stála, ještě dítětem byla. Nemusel hádat, ani se ptát, aby poznal, že je naprosto nevinná. A to ve všech ohledech. Ricardo se v ženách vyznal. Za svůj život jich poznal a miloval spousty. Jenže to bylo dávno. Od té chvíle,

kdy potkal Mariu, ho jiné ženy nezajímaly. Nepotřeboval je.

Teď tu má čtyři děvčata a jedna z nich se ptá, proč je pozval do svého domu.

To kdyby věděl. Neuměl na tu otázku odpovědět a to ho rozčílilo ještě víc. Neřekl tedy nic, i když si uvědomoval,

že je to vrchol neslušnosti vůči mladé dámě, která otázku položila. Ale co je mu vůbec do ní a do nějaké slušnosti.

Přišla a zase odejde, i s ostatními.

A on se vydá na dlouhou plavbu. Na několik měsíců a až se vrátí, budou ti studenti z Čech dávno pryč. Bude mít zase svůj klid a samotu. ď ale sám nebyl. Pořád tu stála ta holka a čekala na odpověď. Neodbytně.

"Claire, co kdyby ses převlékla zpátky do svých plavek. Jsou už čisté i suché."

"Samozřejmě. Právě jsem vás o ně chtěla požádat." odpovědělo děvče pohotově, ale hlas se jí přece jen zachvěl.

Rickovi to neušlo.

"Máš je v ložnici."

Odešla, ale za okamžik byla nazpět, převlečená ve svých modrých plavkách.

"Vaše šaty jsem pověsila na ramínko a nechala v ložnici. A ještě jednou děkuji, že jste mi je půjčil."

"A proč mi vykáš?" zeptal se, i když ho to ve skutečnosti nezajímalo.

"Domnívám se, že je to tak lepší. Promiňte, že jsme obtěžovali. Už se to víckrát nestane."

Ricardo odložil skleničku a otočil se na barové židličce o stoosmdesát stupňů. Zdálo se mu to, nebo je ta holka vážně uražená. Když se jí podíval do očí, viděl v nich něco jako smutek.

"Tak sbohem," rozloučila se a odcházela.

O chvíli později uslyšel vrčení motoru. Hosté odjížděli. Konečně.

_

"Ty seš úplně pitomá. Mohli jsme ještě pobejt. Co tě to raflo, že jsi chtěla, abychom hned odjeli? Rick přece říkal,

že můžeme zůstat, jak dlouho chceme."

Výčitky se sypaly na Klářinu hlavu ze všech stran. Protože všechny přinutila odjet z Rickova domu. Nikdo to nechápal. Úplně nejvíc to mrzelo Lucii, jak jinak.

"A co tedy říkal, když jsi s ním mluvila naposled?"

"Jo. Vypadalas jako opařená," podotkl Patrik.

"Nechce se mi o tom mluvit. Ale věřte mi. Měl ohromnou radost, že se nás zbavil."

"Tomu nevěřím," zapochybovala Lucie.

"Jak myslíš," pokrčila Klára rameny.

"Ne vážně. Co se stalo, řekl ti něco?" starala se Andrea a přátelsky ji objala.

"Řekl mi, ať mu vrátím šaty a velice jasně mi naznačil, že nás má plné zuby."

Kláře se chvěl hlas a bylo jí do breku. Všimli si toho všichni, ale nechápali, proč si to Klára tak bere k srdci.

"Vykašli se na to, přece si nenecháš otrávit prázdniny nějakým morousem. Dneska mají domorodci na veřejné pláži nějakou slavnost. Určitě to bude skvělá zábava. Přijdeš tam na jiný myšlenky," uklidňovala ji Andrea.

Klára si tím tak jistá nebyla. Za prvé vůbec neměla chuť jít na nějakou slavnost, kde je spousta hluku a za druhé nemohla

ze své paměti vymazat obraz, jak Ricardo sedí schlíple u baru a nalévá si jednu skleničku za druhou. Za dobu co tam stála,

než ho oslovila, vypil dvě a když odcházela, naléval si další. A v obličeji vepsanou zášť, zlost, smutek a jakousi nechuť

ke všemu, co se děje kolem něj. A přitom je to tak skvělý člověk. Klára o tom byla stoprocentně přesvědčená. Musí být skvělý, když jí zachránil život. Něco ho jistě trápí, proto se chová tak hrubě a nevlídně.

Přemýšlela o tom ještě v táboře. Ostatní se chystali na slavnost a přemlouvali ji, aby šla s nimi.

"Přece nebudeš trhat partu," řekl Patrik a Klára měla poprvé v životě pocit, že je někde opravdu vítaná a že ji nezvou

jen ze slušnosti. Dala si říci. Také ji nijak nelákalo zůstat sama v táboře. Vždycky se trochu bála tmy. A snad doopravdy přijde na jiné myšlenky.

Přioděla se tedy do svých nejlepších šatů, přičísla vlasy a po setmění vyrazili. Když se dostali na místo, slavnost byla

v plném proudu. Křik, zpěv a bubny působily na Kláru příliš hlučně. Cítila se zde jako ztracená. Zato ostatní byli ve svém živlu. Patrik s Andreou, Janou a Lucií křepčili a natřásali se mezi ostatními zpocenými těly do rytmu tamtamů.

Klára se všeobecného veselí, ani tance neúčastnila. Lákalo ji čerstvé ovoce, kterého tu bylo víc než dostatek na velikých mělkých mísách. Pochutnala si na melounu, broskvích a chystala se zbavit slupky jeden zvlášť pohledný banán, když najednou spatřila tam, za tou září ohňů, kousek od břehu loď. Neplula a Klára ji ihned poznala. Byla to Šťastná hvězda. Rickova Šťastná hvězda. Je snad na slavnosti? Chvíli ho hledala očima v davu, ale bylo téměř nemožné najít ve změti těl známou tvář. U táboráku už neměla stání. Něco ji silně vábilo k jachtě. Vzdálila se od hlučícího davu a pomalým krokem došla až k moři. Bylo temné, jako dnešní noc a sem tam se zablesklo ve svitu měsíce. Klára zaostřila zrak na osvětlenou loď, ve snaze zjistit, jestli je někdo na palubě. Nejdříve neviděla nic, ale po chvíli rozeznala tmavou siluetu mužské postavy, opírající se o zábradlí. Byl to Ricardo a musel ji vidět lépe, než ona jeho. Zvedla ruku a zamávala mu. Chvíli na to se stalo něco, co nečekala. Muž na lodi se přehoupl přes zábradlí a skočil do vody. Ozvalo se žblunknutí a pak pleskavé zvuky. Nebylo pochyb, že Rick plave ke břehu. Během chvíle se vynořil z vody, promočený na kost. Mokré vlasy mu splývaly

na ramena a z kalhot i košile mu crčely potůčky. Ale co bylo hlavní a pro Kláru nadmíru deprimující, táhl z něj alkohol, když ji oslovil:

"Ahoj vílo. Neměla by ses bavit?"

Z jeho hlasu čišela ironie. Rozhodla se být na toho mokrého ochmelku milá. Slyšela totiž, že podnapilí lidé mohou být agresivní.

"Vlastně měla, ale nemám náladu," odpověděla opatrně.

Rick si vyždímal vodu z vlasů a svlékl si košili. Nechal ji ležet v písku.

"Nemáš náladu. Snad jsem ti ji nepokazil?" posmíval se dál.

Kláru to mrzelo, přesto se ovládala. Tušila, že ta zloba nepochází od něj, ale odněkud, kde nic než zlo, smutek a stesk neexistuje.

Klára se domnívala, že tohoto podivínského muže potkalo něco hodně zlého. Musel prožít hrozné věci, když tak zatrpkl vůči všem. A alkohol v něm ten odpor ještě povzbuzuje.

"Umíš tančit, Claire? Umíš tančit tak, jako tyhle čokoládový holky?" vyptával se Ricardo.

"Neumím. Ani takhle, ani jinak," přiznala se.

Jak by se mohla rovnat domorodým dívkám, které tančily, jakoby ani páteř neměly.

"Já myslím, že umíš. A že bys to měla určitě zkusit," rozhodl Rick a pevně ji uchopil za ruku.

"Ne, to ne," vzpírala se Klára.

Nebylo jí to nic platné. Už ji vlekl zpět na slavnost.

"No, neboj se malá. Zatančím si s tebou a pak si půjdu dát skleničku něčeho povzbuzujícího."

"Třeba ananasovou šťávu," mumlala si Klára vztekle.

Nesnášela, když jí někdo dával ponižující přezdívky.

Ricardo ji vrhl mezi tanečníky a sám se začal svíjet do rytmu. Zatímco ona měla pocit, že začíná pomalu a jistě dřevěnět.

"Umíš to, kotě. Tak do toho!" povzbuzoval ji marně.

Byla jak svázaná. Každým úderem do tamtamů víc a víc, až měla pocit, že se pomalu mění v nějaký totem, nebo sochu.

A najednou byl Ricardo u ní a oběma rukama ji zezadu chytil v pase.

"Poslouchej! Poslouchej ten rytmus. Rozproudí ti krev," křičel Kláře do ucha.

Uchopil ji ještě pevněji a přinutil, aby se zhoupla v kolenou a současně zavlnila v bocích.

"Tak je to správně. Uvolni se a vnímej jen ten zvuk."

Poddala se rytmu téměř proti své vůli. Začala tančit. Stále rychleji a divočeji. Byla unavená, rozpálená a vyděšená z toho,

že se najednou cítí tak dobře, tak skvěle. Rick ji ještě stále držel v pase a ona cítila každý jeho pohyb. Poddávala se tomu čím dál tím víc. Krev v ní vařila a žár ohně spaloval. Jakoby byla zakletá.

A pak bubnování náhle ustalo a ona se vyčerpaně zhroutila do písku po vzoru ostatních tanečníků. Zmateně se rozhlížela okolo a nemohla to pochopit. Rick totiž zmizel i s jachtou, jakoby tu nikdy nebyl.


Tahle kapitola je taky dost dobrá. *

child
01. 08. 2004
Dát tip
je to příšerný, aspoň z toho co jsem četl a to je prvních pět řádků zkus si po sobě přečíst první větu Když Ricardo Valdez opustil ložnici, kde odpočívala zachráněná dívka, šel rovnou do jídelny, kde měl zařízený bohatě zásobený bar. A hned ve druhé větě překlep, alespoň doufám že to není pravopisná chyba.

child
01. 08. 2004
Dát tip
promiň za kurzívu, ve druhé větě už nemá být :) já věděl že na to zapomenu

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru