Vzpomínky na Nainu X.

Vzpomínky na Nainu

(10. pokračování povídky)

Nebylo to naposledy, co se Art osvědčil. Párkrát v létě vytáhl topící se dítě z rybníka, byl jako vydra. Jednou chytil zase před obchodem zloděje. Při té vzpomínce se Pavel usmál, s tím zlodějem to byla zábavná historka, na rozdíl od těch ostatních.  Kluk, mistr světa a nechal se chytit psem jako nějaký uličník.

„No zdárek, ty zase taháš s sebou to tvoje zablešený zázračný psisko?“ Hurónská salva smíchu doprovázela slova Pavlova letitého kamaráda Pepy, který právě dorazil a hlučně usedal na volnou židli. Za ním se hnali ostatní a co čert nechtěl, byla tu zase ta Vilma.

Všichni si posedali kolem Pavlova stolu, někteří zabrali stůl v sousedství. Arta pod stolem to absolutně nevyvádělo z rovnováhy, jen zvedl oči a sledoval, aby mu někdo nepřidupnul packu nebo nepřiskřípl židlí ocas, ale jinak jej hlučná společnost zjevně nechávala klidným. Byl na ně zvyklý, nebyl to žádný zelenáč.

Společnost u stolků se bavila, číšník nosil jedno pivo za druhým, občas plnil nějaká speciálnější přání, jako že donesl Ballantinku nebo Mallborka, pro nejnáročnější Mattonku či jiný long drink. Pomalu se začínalo stmívat a Pavel cítil, že čím víc se baví společnost okolo něho, tím je sám rozmrzelejší.

Uvědomoval si, že mu bylo milejší sedět o samotě a zlobil se kvůli tomu sám na sebe. Člověk, který se začne vydělovat z kolektivu, který zůstává s oblibou o samotě, strhuje na sebe nevědomky pozornost okolí, stává se zvláštním a sledovaným. Pavel to věděl, ale pomyšlení na vydělování vlastní osoby z kolektivu  mu nebylo ani trochu příjemné. Jeho rozmrzelost narůstala.

Lenka s Vilmou si špitaly u stolku a jejich hovor končil pravidelnými salvami dívčího bezstarostného smíchu. Pokukovaly po ostatních a bavily se, hlasitě smály, ale také naslouchaly vyprávění ostatních. Dnešní rozhovory se vracely stále k poslední ze státních zkoušek a protože přeci jen všichni cítili, že je třeba se odreagovat a přehodit výhybku, stále častěji se objevovala i témata z jiného soudku.

  Budoucnost se na ně smála a tak přetřásali, co dál.

„Balím to tu a jedu na rok do Anglie, tam si teď doktorů jinak považujou,“ kasal se Radek.

„Neblbni, nemáš žádnou praxi, to se taky jen tak nechytíš,“ oponovali mu. „To nestačí umět trochu anglicky a mít čerstvej diplom v kapse..“

„Nad Kanálem je prej furt vlhko, aby mu to nerozpustilo  písmenka, když ještě ani neuschla,“ uchechtával se Vojta.

„Mám tam strejdu, jsem s ním domluvenej. Slíbil mi, že když dodělám školu, že už bude maličkost se tam upíchnout. Hele, Vojtine, tenhle svět přeje připravenejm a taky těm, co se nebojej a uměj se včas pustit máminý sukně.“

„Jenom jeď, Ráďo, já ti držím pěsti, fakt. Já bych jel taky, ale neměl jsem si, blbec, uplíst rodinu,“ ozvalo se z druhého konce stolu. „No jo, každej jsme pánem svýho Osudu, tak co teď brečet nad rozlitým mlíkem, co? Nakonec, malej Viky za to stojí, pro ty jeho vyvalený kukadla zustanu tady. Hej,“ luskl prsty Viktor, „ještě jedno pívo a kamarádovi taky, je ňákej přepadlej, po tom dnešku,“ dloubl pohledem do Pavla. „A doneste navrch dvě kindrvajíčka,“ dodal a mrknul směrem k Lence: „Viky se ráno, až dorazím domů, přiřítí a to bude: -- Táto, cos mi pšines? – Tomu se prostě nedá odolat,“ usmíval se a Lenka se jen šklíbila nad svou kolou. Pomrkávala po zamlklém Pavlovi a naprosto ji nezajímaly Viktorovy otcovské starosti.

„No a to s ním byla v poledne docela legrace, vzal mě na dvojku bílýho a docela se při tom uculoval,“ přidala si Vilma, všímající si Lenčina zájmu jako ostříž. „Ale je fakt, že měl pak ňák moc najednou na spěch a zmizel. Kdoví, co pak vyváděl, viď, Pavlí..“

Najednou se všichni do Pavla začali navážet. Byl středem jejich vtípků a ač to jindy dovedl hbitě a s úsměvem odrážet a někdy i zasmečovat, dnes se ne a ne dostat do formy. Zabředal do svých nálad a pocitů hlouběji a hlouběji. Vytáčelo ho to do vysokých otáček, ale snažil se nedat na sobě nic znát.

Radek se ale tak ovládat neuměl a pomalu začínal rudnout, jak nezvládal Ivanovy narážky na svou adresu. Ivan si v tom ale liboval a chystal ještě další výpady, měl přimhouřené oči a pod zkrabaceným čelem se mu rodily další promyšlené ataky. S narůstajícím množstvím zkonzumovaného alkoholu narůstala zlověstná agresivita zprvu nevinných žertíků.

 Ivan nespěchal, chtěl zacílit a využít sílu svého výpadu ve chvíli, kdy jeho účinek zasáhne nejcitelněji cíl. Měli s Radkem problém, na který se ve střízlivém stavu snažili nemyslet, ale prostě byl tu, Ivana vnitřně žral a Radek s tím nemohl nic udělat.

 Odjakživa byl provokatér, uvědomoval si Pavel. Dneska se chtěl ale doopravdy bavit, užívat si, avšak zábavu si přeci jen představoval docela jinak. Ještě, že tu má Arta, aspoň jedna spřízněná duše, pomyslel si.

Ne všichni, se kterými seděl u stolu, se dali nazývat jeho přáteli. Ivana neměl nikdy rád. Byl chytrý, ambiciózní, určitě by si od něj nechal operovat žlučník, kdyby to hrozilo, ale on by s ním u jednoho operačního stolu nechtěl nikdy stát v tandemu.

Ivanův otec byl podnikatel, stejně jako Radkův. Před revolucí oba pracovali u stejné firmy a byli kolegové, obě rodiny se přátelily a život si plynul v pohodě a poklidu, prostě dvě standardní rodiny. Dařilo se jim, jezdívali na společné dovolené, kousek od sebe si postavili s pomocí půjček, jak to tenkrát bývalo zvykem, docela hezké domky uprostřed udržovaných zahrad.

Pak to přišlo. Revoluce v osmdesátým devátým, nové možnosti. Otcové obou založili brzy společnou obchodní firmu, dařilo se. Jakby ne, když zúročili všechny své styky a známosti z dosavadních zaměstnaneckých funkcí obou ve velkém státním podniku. Ale Ivanův otec byl tak posedlý úspěchem, ctižádostivostí a natolik v něm byl nastartován motor úspěchu, že neváhal a v zájmu své rodiny potopil po několika letech Radkova otce, připravil ho o podíl na společné firmě bez jakýchkoliv výčitek a zpytování vlastního svědomí a mezi dosavadní nejlepší kamarády takto ten zpropadený Osud vrazil žhavý klín nevraživosti. Vztah otců se přenesl na syny, jen měl jiný barevný odstín.

Oba studovali stejnou školu, ale od doby, kdy Radkův otec přišel o všechno a musel začínat znovu sám a od začátku, to neměla jeho rodina a samozřejmě ani Radek jednoduché. Uvědomoval si, kdo může za změnu v jeho životě a již nemohl k Ivanovi nalézt znovu správnou cestu.  

Dřívější přátelství na život a na smrt bylo to tam. Kamarád přičítal vzájemné ochlazení vztahů Radkově slabošské povaze, která nic nevydrží a ohrnoval nad ním nos. Nic mu nechybělo, ze strany otce byl zvyklý na královské zajištění, žil si tedy dál svým životem, užíval si a navazoval nové a nové známosti. Byl obklopen pofiderními, stále novými a novými přítelíčky, které vyměnil za skutečné přátele. Ale byl mezi nimi král.

Pak to najednou přišlo. Pan Brychta, Ivanův otec, měl rozjednán velký kontrakt. Byl si naprosto jistý úspěchem a jak by také ne, do svých obchodních partnerů nainvestoval nemalé prostředky.

 Pořádal pro ně zahradní party ve vilové čtvrti za městem, kde svůj původní socialistický domek velkoryse dobově přestavěl ve stylu podnikatelského baroka. Zde také  hlavní aktér kontraktu, ředitel firmy VECSCRIPT, se kterou se měl uzavírat kontrakt,  taktně převzal tučnou, napěchovanou obálku, neboť pan Brychta  byl pozorný posluchač i hostitel a porozuměl jeho  přání zakoupit si nový luxusní sporťáček.. Takové to červené porschátko, to je přeci snem kluků i mužů všech věkových kategorií bez rozdílu. Naprostá zbytečnost, ale proč si neudělat radost?

Prostě všechno se vyvíjelo naprosto standardně. Brychta nebyl žádný elév, podpis kontraktu byl již jen formalitou, kterou sice nikdy nepodceňoval, ale vzhledem k nemalým investicím a jejich hladkému přijetí druhou stranou, doprovázenému úsměvem na tváři, považoval podpis kontraktu jen za otázku času, který na druhou stranu nutně musel provázet formální výběrové řízení. Stejně tak velkou roli hrály i  vzájemné dobré vztahy a celkově přátelská atmosféra.  

Inženýr Pospíšil však o kontrakt stál také, jak by ne, jeho rozjíždějící se a dnes již viditelně expandující firma nabírala na dechu a potřebovala stále nová a nová, větší a větší  odbytiště.

Pospíšil na to nešel na první pohled tak velkoryse, jako Brychta. Zařídil, aby se k potenciálnímu obchodnímu partnerovi přiblížil, svým citem pro obchod a šestým smyslem otypoval partnera, a vyšel mu vstříc. Nejen, že neváhal záhy přebít tučnou obálku ještě tučnější, zahradní párty zastínil nenápadnou obálkou s exotickou luxusní dovolenou pro dva..

S lehkým srdcem velkoryse uvolnil svou novou atraktivní asistentku, která se při posledních jednání sblížila s ředitelem VECSCRIPTU. Jejich vzájemné sympatie byly více než jen sympatiemi. Fungovalo to a jak by také ne, Pospíšil měl stejnou školu jako Brychta a na rozdíl od něho ztratil ideály a neusínal na vavřínech, naopak byl ostražitější, než kdy jindy. Usmíval se, dobře svou asistentku vybral, bylo mu jasné, co je skutečnou pracovní náplní nebezpečně ambiciózní blondýny, která před měsícem usilovala o práci právě v jeho firmě. Nebyla sice jeho typ, ale to nebylo důležité. Dobře věděl, že musí vystihnout protihráče.. Jeho vkus, jeho touhy, jeho přání. Obchod, zvláště ten na nejvyšší úrovni, to je především záležitost psychologie. Pospíšil se usmál, život ho naučil být dobrým psychologem.

Vše, jak bývá dobrým zvykem, probíhalo diskrétně a v naprosté tichosti. Natolik diskrétně, že nebyla dotčena ani ostražitost podnikatele Brychty. V den, kdy mu sekretářka v poště položila na stůl i nenápadnou obálku s logem obchodního partnera, byl Brychta bez jakéhokoliv tušení možné zrady. Z rozříznuté obálky na něj vykukoval list nažloutlého luxusního papíru bohaté firmy VECSCRIPT a šklebící se písmena mu stručně sdělovala, že jeho firma bohužel nezvítězila ve výběrovém řízení… Přesto se těšíme na případnou další spolupráci.. Podpis.

Četl jednou, dvakrát a nemohl uvěřit. Tohle se přeci nedělá, co teď? On tu zakázku bytostně potřeboval, počítal s ní.. A kolik ho to stálo.. Díky téhle zakázce zanedbal několik jiných, ne tolik významných a teď najednou stál před problémem. Před skutečným problémem, jak dál.

Boží mlýny melou. Brychta musel propustit polovinu lidí, ty nejlepší mu přetáhl Pospíšil, který dobře věděl, že bez správných lidí na správných místech jeho nová firma nenabere ty správné otáčky.

 Nezkrachoval, jen živořil, ale přesto se snažil držet za každou cenu svou skomírající firmu nad vodou. Nebyl špatný obchodník, to rozhodně ne, ale každý má občas smůlu. A on se nechal omámit sladkou chutí dosavadního úspěchu. V opojen zaslepeností zaspal a nepostřehl, že nastal okamžik zlomu. Zvykl si být nejlepší a nikdo nemohl přeci přechytračit Brychtu. Jenže nikdy nikdo není nejlepší. Alespoň ne na pořád.

Poznání, že nad ním zvítězil právě Pospíšil, mu přivolávalo infarktové stavy. Nemohl se smířit s nastalou skutečností. Začal pít, posléze mu nestačila pravidelná dávka večer, ale sahal po láhvi whisky či jemného francouzského koňaku stále častěji i přes den.

Zapíjel hořkost, snažil se nepřipouštět si tvrdou realitu a obelhával se, že objeví cestu, jak z nastalé situace ven, jenže ji nenacházel. V láhvi nemohl nalézt správný lék na své stále palčivější stavy, ale na druhou stranu potřeboval stále více a více umrtvovat své vjemy porážky a neúspěchu. Uspával pomocí ďáblíka alkoholu nesnesitelnost své prohry a nedařilo se postavit zpět na nohy. Nevěděl si rady a propadal se stále hlouběji do bahna počínajícího konce, který si však za žádnou cenu nechtěl přiznat. 

Ivan musel značně slevit ze svého zažitého standardu, tolik odlišného od života jeho spolužáků. Opět bydlel po letech  na kolejích, jen své auto nehodlal dát lacino. Zuby nehty si tuhle poslední památku na svůj nedávný život držel. Dokonce si našel i brigádu, pracoval v nemocnici o víkendech a příležitostně na záskok jako ošetřovatel.

Pacienti k němu měli zvláštní vztah. Brzy ho téměř všichni stejně zaškatulkovali. Žádali si právě jeho, pokud šlo o obtížný převaz či jednoduchý bolestivý  výkon, který vyžadoval šikovnost a zručnost. Ale žádný z nich ho neměl v oblibě pro jeho povýšený přístup. Zkrátka byl neoblíbený, ale díky své profesní zdatnosti se přesto držel na předním místě mezi personálem chirurgického oddělení fakultní nemocnice.  

Přišel o většinu ze svých  nových přátel, ti staří jej však nepřijímali zpět snadno. Jen Radek se tvářil, jakoby nic. A právě to Ivanovi vadilo asi ze všeho nejvíc, protože v tom viděl pokrytectví.  

Určitě se přetvařuje, hlodalo v něm. Pil ten večer po poslední státnici stále víc a víc, snažil se přehlušit pomyslný rej dotěrných světlušek ve své hlavě. Ke všemu ho rozpálila Radkova zmínka o Anglii. Sám chtěl také ven, ale jeho pokus o uchycení se v Rakousku  jednoduše vybouchl.

Štvalo ho to. Byl přeci jednoznačně lepší, než Radek. Ale v konkurzu byli buď ještě lepší uchazeči, nebo některý z nich měl někde strýčka, podobně jako Radek.

„K sakru,“ neodpustil si Ivan při té myšlence. Měl sice více nabídek na světlou kariéru doma,  bylo tedy kde uplatnit čerstvý diplom a široké spektrum odborných vědomostí, ale nebylo to přeci jen to, po čem ve skrytu duše toužil. A právě to měl Radek, musel si přiznat nepříjemný fakt, ať už chtěl, nebo ne. Nechtěl, nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak, před pravdou nebylo kam utéci, nešlo schovat hlavu do písku před dotěrnou skutečností na způsob pštrosa. Proto teď ty slovní šarvátky, proto ten červ hlodající v mysli omámené alkoholem.

 „Tak jak se ti při tý poslední státnici podařilo obšlehnout ten tahák, cos na něj spolíhal?“ Dloubnul si do Radka a jedovatá slova zapil douškem koňaku. Mladík, sedící u stejného stolu vylétl jako papírový čertík z krabičky:

„Co blbneš, taháky jsme pohřbili přece už na gymplu, copak nepamatuješ na ten poslední? Byl jako harmonika, dělali jsme ho spolu napůl..“

 „Kdo si má pamatovat, co bylo. Je to už dlouho, ale vždycky jsi na taháky spolíhal, byl jsi dokonce mistr ve vymejšlení jejich úkrytů, vždycky jsi věděl, jak dostat na co nejmenší papír co nejvíc informací. Že bys šel ke státnici čistej? Bez pečlivě připravenýho nápovědníčku?“ Uchechtával se Ivan.

Radek rudnul. Pavel se snažil oba soky mírnit: „No tak kluci, už toho nechte, je to už za náma a pro všechny to dobře dopadlo, tak co teď tady chcete vytahovat? Ne?“

„Je podrazák jako jeho táta,“ supěl Radek. Nikdy by to nedokázal říci nahlas, vrozený takt a jemnocit by mu to nedovolily, ale nyní, v afektu a po několika pivech, zazděných něčím tvrdším, z něj slova vylétla jako kouř z krematoria.

Ivan zasmečoval. Hlasitě se rozesmál: „To promluvil svatej Michael, druhej z archandělů. Jestli chceš vysvětlit, teda myslím skutečně po odborný stránce, co to je vycizelovanej podraz, tak se stav doma, třeba ti to tvuj rodič fundovaně vysvětlí.“ Sarkastický smích přerušil až doušek, vyprazdňující zbylou polovinu sklenky.

„Kdybys tak blbě nekecal,“ syčel napadený. „Šlo jenom o to, kdo bude lepší. Muj táta by na tvýho žádnej podraz nikdy neušil, rozumíš, nikdy! Je jenom lepší!!“

„Možná má lepší tu dlouhonohou čúzu, co nalezla Olafemu tak snadno a rychle do postele, to je fakt,“ vyletělo bez rozmyslu z Ivana. „Taky jí před Olafem zkoušel, nebo byl Olafe lepší, než tvuj fotr, prozraď, frajere!!?“

Zsinalý Radek nemohl popadnout dech: „Hajzle, ty jeden nechutnej, arogantní hajzle! Čeho všeho jsi ještě schopnej?“

U stolu se dala zhoustlá atmosféra krájet. Vilma s Lenkou si již dávno přestaly šeptat a trapně se pokradmu rozhlížely po ostatních. Pavel se pokoušel spolužáky mírnit:

„No tak kluci, necháme toho, tady to nevyřešíme a dnešek je přece o něčem jiným…“

„Je to hajzl, arogant cunt..“ chroptěl Radek, který již viděl všechno  rudě. Ivan se ovládal, ale vypil toho skutečně již přes míru a tak si zřejmě umanul připravit spolužáka dočista o rozum:

„Ale já ti rozumím, příteli, tebe štve, žes tu blonďatou žirafu nedostal první ty, že sem to uhád? Blondýna tě dycinky dostala.. Přece se ňákej pátek známe, teplej přece nejsi, nebo že by se toho změnilo víc, než bych si dokázal představit? No dějou se různý věci…“ šklíbil se.

„Poď ven, o-kam-ži-tě-poď-ven….“ Cedil skrz zuby brunátný, nekontrolující se Radek a zvedal se od stolu. Ivan jen pokrčil rameny, jako že není proti, že jde.

Radek se hrnul ven, Ivan ho následoval a Pavel, tušící problém větší, než se ostatním zdálo, po chvíli luskl prsty na Arta a pospíchal za odcházející dvojicí.

Doběhl je kousek od Morgana. Stáli proti sobě jako dva nadráždění kohouti, nikde nikdo. Každému, tedy i Pavlovi muselo být jasné, že Ivan má jasnou fyzikou převahu a že Radek je dočista mimo, zaslepený vztekem. Ve své podstatě to byl mírný kluk štíhlé, atletické postavy, ale proti Ivanově kondici, roky utužované v posilovnách, na hřištích i v bazénech, neměl prostě šanci.

„Kluci, nechte toho, tohle přeci nikdo nechtěl. Neblbněte, zabalíme to tu a pudem do tý Varny..“ Snažil se je smířit, převést jejich myšlenky jinam. Nedařilo se však, rozdmýchaný adrenalin  na obou stranách fungoval více, než bylo potřeba. Art se držel v Pavlově blízkosti a ostražitě sledoval svého pána, připraven vyrazit, kdyby mu kdokoli chtěl třeba i jen zkřivit vlásek na hlavě.

Pohroma však přišla z ničehož nic a odjinud, než Art i jeho pán čekali.  Noční olomoucké ticho proťal z ničehož nic řev motoru, kvílení brzd, zlověstný cinkot sypajících se střepů a následná tupá rána nárazu. Všechno se událo v tak rychlém sledu, že jen obtížně mozek dovedl zaznamenat jednotlivé fáze.

Nikdo to nechtěl, nikdo to nečekal. Ti dva, co si tu po tmě vyřizovali účty, nebrali ohled ve své zaslepenosti na nikoho a na nic. Ivan v jasné fyzické přesile instinktivně prudce strčil do kamaráda, snažícího se odvést ho od úmyslu vyřídit si skutečné i domnělé účty s Radkem. Ivan by Radka doslova zmasakroval a Radek by jen nastavil tvář a koulel vzteky očima. To Pavel nemohl dopustit, tak vkročil mezi ně.. A Ivan jím smýkl bez rozmyslu do tmy, ze které právě v tu chvíli, v ten okamžik přijíždělo tryskovou rychlostí auto.

Art byl o zlomek vteřiny rychlejší a vrhl se před svého pána. Něco takového se moc často nestává. Instinkty zvířat jsou jistě pozoruhodná věc, ale toto bylo něco nadpozemského. Přijíždějící auto sice nemohl pes se srstí v barvě zralých kaštanů zastavit, ani řidič nemohl zabránit příští nevyhnutelné tragédii, ale rozhodně ta chvíle, kterou Art daroval svému pánovi stačila, aby řidič přiřítivšího se vozu strhl volant o zlomek chvíle dříve, aby o zlomek sekundy dříve sundal nohu z plynu a nevyhnutelný střet pozbyl smrtelné razance.

Bohužel, Art na svou loajalitu, lásku a oddanost k Pavlovi doplatil. Zůstal nehybně ležet na silnici a v nastalém zmatku, kdy Ivan s Radkem oněměli hrůzou a sotva se trochu vzpamatovali, běželi a svorně, v největší přátelské shodě, ležícímu, krvácejícímu kamarádovi poskytovali první pomoc.

Arta si nikdo ani nevšiml. Na prvním místě je přeci vždy člověk, zvíře je nakonec podle zákona jen obyčejná „věc“…

Trvalo celou věčnost, která se dala na časové úsečce změřit délkou čtrnácti minut, než temnou letní noc rozkrojil modrý maják přijíždějící záchranky. Lékař, mající tu noc na konci června  roku 1997 službu, vyslechl od kolegů první diagnózu, zkušeným pohledem zhodnotil situaci a okamžitě Pavla připojil ke kyslíkovému přístroji. Mladík byl v hlubokém bezvědomí, krvácel, nebyl schopen spontánního dýchání. Bez odborné pomoci Radka s Ivanem by již nežil..

Dovezli ho do fakultní nemocnice a předali na jednotku intenzivní péče, odkud byl ještě během téže noci, vzhledem k vážnému a horšícímu se zdravotnímu stavu přemístěn na anesteziologicko resuscitační oddělení zdejší fakultní nemocnice.

Po prvotním ošetření a odborně poskytnuté péči, zůstal čerstvý lékař ležet v komatu na ARO fakultní nemocnice, kde se kolik nekonečných let připravoval na budoucí povolání lékaře. Neuvěřitelné se stalo skutečností a z původně celkem slušně nastartovaného večírku, kterým měla být ukončena studentská epocha a zahájena doba lékařského zrání, se trousili rozpačitě mladí lidé, z nichž jen několik otrlců ani po této tragické příhodě se nenechalo odradit od pokračování v pověstné Varně.

Ve Varně se objevily i Lenka s Vilmou. „Co se stalo vůbec s tím Pavlovým Artem?“ Vzpomněla si k ránu přeci jen jemnocitnější Vilma.

„Co by s ním mělo bejt?“ Obrátila k ní oči Lenka, kterou objímal jakýsi atraktivní, vysoký hoch s vysedlými lícními kostmi a velice krátkým střihem hustých tmavých vlasů, kterého nikdo z kruhu neznal. Večírek odbočil někam jinam, napadlo by nezúčastněného pozorovatele. Tiskla jednou rukou sklenku s míchanou colou a druhou svůj tmavnoucí objev a snažila se rozpomenout:

„Objevila se tam taková přitloustlá zrzka v nemožnejch hadrech. Fakt, nemožnej střih, nemožná barva.. Materiál si ani netroufám odhadnout. Asi proto si ji pamatuju, říkala jsem si, jak takhle může někdo soudnej vylízt mezi normální lidi.. “

Tmavý hoch právě Lenku hladil po soláriově bronzovém bříšku, vykukujícím z umně odřených džínových bokovek se spoustou našitých kapes, doplněných jakoby náhodou kratším tričkem s lehce vytvarovaným  šněrováním na levém boku. Při rafinovaném pohybu, který byl Lence tak vlastní, eroticky vykoukl piercing nad pupíkem, který si nechala nedávno udělat.. „Potvory ženský, jak dovedou rafinovaně nakládat se svým tělem,“ povzdychl by při té podívané lecjaký kolemjdoucí. A měl by pravdu. Lenka byla doopravdy neodolatelná.

„Prej se o Arta postará“, říkala. Pak už tam nebyl ani ten pes, ani ta zrzka. Jo, měla bezvadný vlasy. Já bych na ně sice hodila ňákej tmavší měděnej odstín Palette, ale i tak to byly dobrý vlasy. Fakt nechápu, jak některý ženský nedovedou zúročit, co právě jim matička příroda nadělila o poznání víc, než nám ostaním..“ Lenka se ušklíbla, prohrábla prsty své nakrátko střižené vlasy barvy cassis, pak rozvlnila na vteřinku boky a s viditelným zadostiučiněním slastně sledovala, jak na udičku chytila několik blízkých pohledů evidentně plonkových mladíků.

  Hoch vedle ní si ničeho nevšiml, byl omámen blízkostí své královny, nebo se tak alespoň bezchybně  tvářil.

(pokračování)