Nepohádka

Stařeček se probudil a s hůlčičkou vyrazil na obhlídku města, jako každý den. Pár kroků od dveří na něj vycenilo zuby jakési holohlavé stvoření v roztrhané džínové bundě a s těžkými okovanými botkami na nohou. „Banik pičo!“ Podle hlasu bylo nepříliš zřetelně poznat, že jde o dívku. Něco mu ten hlas ale připomínal. Výhružně to k němu přistoupilo, vydechlo do obličeje silný pivní odér a znova to zavrčelo: „Banik pičo!!!“ Stařečkovi svitlo. „Aha, víla Amálka…jojo, Banik…“ Chrastíc řetězy a tuberácky kašlajíc, Amálka se nejistě odpotácela.

   Sotva měl stařeček čas se trochu podivit, už mu nenápadně kdosi poklepal na rameno. „Á, Jeníček.“ „Pro tebe tak maximálně Džony. Dáš si háčko, dědo?“ „Ale…ty už nejedeš v perníku?“ „Když na ježibabu trochu zařveš, maká jak Ukrajinec. Tak teď vaříme rozšířené menu…“

   Stařeček se smutně šoural dál. Najednou spatřil starou známou tvář. „Hej, kamaráde!“ Tvor na něj opovržlivě pohlédl a zachrchlav, odplivnul si vedle stařečkovy hůlčičky. „Neser, dědku…“ „Ale…vždyť jsme spolu seděli v lavici…já od tebe opisoval, tys vždycky všechno věděl…“ Té bytosti se hrozivě zablýsklo v očích, až se tím světlem zaleskla sichrhajcka v jeho nose: „Říkám ti neser! Nebo si tě moje parta podá!“ Napřáhl nohu a botou snad ještě těžší, než byly ty Amálčiny, odkopl stařečkovi hůlčičku do křoví. Pohrdavě se otočil a odešel, ve světle ranního slunce se přitom zlatě leskly, natuženy v důkladné číro, jeho tři vlasy.

   Stařeček se doštrachal ke křoví a chtěl si vzít hůlčičku. Vtom zaslechl dívčí hlásek: „Vlku…ne…ne…vlku vlku vlku aaach vlkuvlkuvlkuvlku aaaaaaaach!“

   Šel raději dál a spatřil na lavičce sedět princeznu. Byla slušně oblečená, i když, pravda, v kalhotovém kostýmu, a decentně nalíčená. Neustále nervózně pohlížela na své digitálky. Stařeček se zaradoval, že ještě slušné bytosti nevymřely. „Na koho čekáš, princezno?“ „Přece na bílého koně, dědečku…“ „A na prince taky, že ano?“ „Ale prdlajs, krachuje mi byznys, tak to potřebuju na někoho přepsat…“

   Zdrceně se stařeček pomaloučku loudal domů. Uviděl Honzu, jak se na něj už zdálky směje. S posledním zábleskem naděje zavolal: „Honzo, neměl bys buchtu?“