Úklid

Džungle. Skládka. BORDEL! To byla první slova, která mě napadla, když jsem se podívala na tu spoušť. Jakou spoušť, ptáte se? Uyž je to skoro měsíc, co máma odjel do lázní a nás nechala napospas městu. A teď já a táta, dvě vyzáblé bytosti, polomrtvé hlady a pokryté souvislou vrstvou bahna, musíme během jednoho dne uvést byt do stavu, ve kterém byl před měsícem. Alespoň přibližně.

Vzala jsem krumpáč, který se mi (jako spousta podobných, v bytě důležitých věcí) náhodou válel na stole, a prosekala se do vedlejšího pokoje, k tátovi. Po vystřelení 2 signálních světlic jsme se konečně našli začali jsme vymýšlet bojový plán úklidu. Táta odkudsi vytáhl zmačkanou fotku obýváku. „Takhle že před dvěma měsíci vypadal??“ nevěřila jsem vlastním očím. Chmurně přisvědčil. Rozhodli jsme se, že ze všeho nejdřív uklidíme kuchyň.

            Všechno, co se válelo na zemi, jsme navršili na 1 hromadu. Pánve, talíře, zbytky jídel, bazén, bagr,... A na vrcholku té kupy trůnila kočka a shora si nás pohrdlivě měřila.

            Vytáhla jsem z haldy štafle, vylezla na ně a protestující chomáč chlupů nekompromisně sundala. Táta mezitím došel zjistit rozměry našeho sklepa a když se vrátil, vyřízli jsme z hromady kus odpovídající velikosti a odnesli ho tam. Zbytek jsme nastrkali do špajzu, trouby a šuplíků (ledničku jsme radši nechali být, protože jídlo v ní už zjevně žilo svým vlastním životem – občas nám z ní zamávalo zelené chapadlo).

            Pak přišel na řadu obývák. Celý měsíc jsme smetí poctivě zakopávali pod nábytek, takže teď se všechna křesla a skříňky opovážlivě kiklala těsně pod stropem. To byla jediná místnost, kterou jsme uklidili opravdu poctivě.

            Táta si pak šel ledovat bouli, kterou utržil, když se jedno křeslo svezlo z vrcholku hromady přímo jemu na hlavu. Já mezitím dodělala zbytek: vysála, zametla, vytřela, utřela prach, ... Dokonce i ostatní místnosti vypadaly skoro jako před čtyřmi týdny! Vůbec jsem si v tom desinfikovaném prostředí nepřipadala jako doma... A co teprv když mě táta hodil do vany plné horké vody! Moje pracně pěstovaná ochranná vrstva bahna se začala rozpouštět a já mu marně vysvětlovala, že je to levná náhrada Actimelu...

            Povedl se nám zázrak – celý byt se leskl jako nový! I kočku jsme nalakovali, až se třppytila. „Rpdino, jsem tady!“ ozvalo se ode dveří. Sotva máma pustila kufry a objala nás, šla si prohlédnout, v jakém stavu je byt. Čekali jsme nadšení, až si všimne, že jsme znovu natřeli všechny stěny, ale zklamala nás. Jen zadumaně pohladila kočku, která ještě trošku lepila, a když z ní konečně  sundala ruku, naštvaně prohlásila: „Není to TAK hrozné, ale že jste včera zapomněli nakrmit rybičky?“

            A my se oba dali do pláče, protože ty rybičky, co si vesele plavaly v akvárku, jsme pro ni koupili dneska...