Tiší andělé

Dívka s tváří pohublou,

bez života a barev,

přála by si letět oblohou

a proto se jí z žil dere krev.

Chce se stát andělem,

nechce počkat - chce to hned,

rozloučit se navždy se svým tělem

i krutým životem - okusit zapomnění let.

Chce polámaná křídla,

jež místo letu mírně zvolní pád,

nastěhovat se do nového sídla

a zvyknout si i na nový řád.

Hlavně vše kol sebe opustit,

přestat trpět pocity těmi,

nechce se druhým mstít,

ale už nemá sílu projíždět těmi tratěmi.

Co na tom, že má co jíst a kde spát,

to její srdce hladoví,

nemuselo by se cpát,

ale nikdo mu ani drobeček lásky neodlomí.

Ta dívka se smutnýma očima

chce víc než má, sžírají ji deprese,

není sobec, jen nezvládá tu krutost v tom to spočívá,

je slaboch a proto to dýl nesnese.

Chce daleko utýct,

už nic nekonečně neřešit,

náruči temna radši jde vstříc,

ta jediná chce i může ji utěšit.

A tak se rodí andělé,

ti jenž nezáří a křídla polámaná mají,

před smrtelníky klopí oči nesmělé

a v koutku srdce bolest ještě tají.

Ale krčí se jen v malém kousíčku

toho velkého dobrého srdce,

dají ti všechnu lásku ze svého uzlíčku

a kdykoliv podají ti ruce.

Ty zavolej na pomoc,

jen oni tě správně pochopí,

oni ví že život i láska mají temnou moc,

jež až na dno tě potopí.

Možná že ti pomůžou uvěřit,

že naděje umírá poslední,

nemůžou však nutit žít,

když se oheň navždy promění v království lední.

Až se se zase budeš tisknou ke zdi bolestí

a tvůj svět horkými slzami kropit,

zaposlouchej se a možná uslyšíš šustit listí,

jsou to však křídla anděla co přišel oči klopit.

Stará, šedivá, děravá a odřená křídla toho kdo z hrůzy ulít,

ta co tě chtějí obejmout a upřímně zničit bolest,

smíš křičet, plakat, nadávat, krčit se či se tulit,

smíš cokoliv ve svém utrpení, ale nikdy od něho nečekej lest.

Lstivá být ani neumí ta smutná oddaná bytost,

jenž nosí starý a šedivý šat,

plátno potrhané bolestí způsobuje špatnou hbitost

andělovi jemuž životem byl kat.

Pohybuje se pomalu a tiše,

jeho srdce mluví láskyplně a oddaně,

jen občas schová se do své skrýše,

kde znova slzami platí daně.

Někdy pláče celé roky,

i to je možné zaslechnout,

poté ho za tebou dovedou tiché kroky,

někdy může vzduchem plout.

Je tu však navěky,

se svým mořem i tichem,

už nemůže skákat z oken či polykat léky,

bavit se a zalykat se smíchem.

Může jen pomáhat,

létat si a dál tajně milovat,

za mraky zlehka se schovávat,

nebo se k nim okovy přikovat.

Aby mohl tiše přemýšlet

a shlížet dolů na místo kde žil,

na změny vzniklé za těch x let,

poté co vypustil obsah svých žil.

Smí všechno co má dovoleno, ale tajně a sám

a co dál? Hlavně tiše.

Smí zahřát druhým srdce a dáti výpověď krám,

nevyjít však ze své skrýše...