Výjev<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Dívám se na kamenné schody

a opájím se jejich bytím

jejich tvrdou existencí

chci cítit tu hmotu

pod podrážkou své boty

chodí po nich lidé

se zahalenými tvářemi

ale vždyť já je znám!

poznávám je podle jejich chůze

jaké to asi bude, dotknout se jich

pohladit chladný, dívčí povrch

a pak na chvíli uniknout

té přepjaté moci gravitace

zvedám nohu a čekám na tu rozkoš

ale chodidlo mi spočine zpět na zemi

co je tedy iluzí?

schody, či snad lidé

nebo mé vlastní já?

pohlédnu vzhůru

někteří z nich si lámou nohy

padajíce po ostrých kamenných hranách

jiní zarývají nehty do neproniknutelné masy

pevně spojených atomů

anebo se zuřivě snaží udržet

zakousávajíce se svými křehkými zuby

mezi nimi tančí víla

cítím její vůni, je to parfém bytí

parfém smyslů jejich životů

a oni se smějí, radostně se plazí vzhůru

zkrvavené tváře, bizarně se smějící

vyškubané vlasy na krajkách

nadpozemsky, spermaticky bílého roucha

kde vlastně schodiště končí?

kdesi v dálce, zahalené fialovým oparem

snad mám být šťastný, že mé tělo je nehmotné

a prochází vším tím běsněním

přesto však vztáhnu ruku k dívce

snad mě vidí a usměje se na mě

nebo ten úsměv patřil někomu z těch zoufalců

nevím.