Průlomy

V dešti očistění,

   v podvečerní upřímnosti

      se střetávám.

A nouze mě činí jiným

               v průlomech nepokoje.

Rovný sám sobě.

V kamenných řadách,

   v řádech času tiše spím.

Jen věčné přemetání pocitů

   a v nich rozdrobená pýcha.

Ze dna řek zdvihám smíření,

   že snad přišla jeho chvíle.

Na vlnách přílivů, nad zemí,

   v pohybu tichostí nalézám tušení.

Pak zbývá pár kroků, těch posledních

   a z otevřených dveří mě vítá jen útěk.

V údolí starých cest nalezené rozbité mládí

             a pravdy nikdy nečtené.

Z kopců, v návratu ozvěn

              vystupuji ze svých stínů,

v tisíci tváří,

   v průlomech nevinnosti,

      tak nesvatý.