30.9.2004

Čtvrtek. Jak já nemám ráda čtvrtky. Nevím, čím to je, ale ve čtvrtek téměř vždycky zaspím a dnešek rozhodně nebyl výjimkou. Jelikož jsem ještě školou povinná, zákonitě mi na tento den vycházejí ty nejhorší předměty. Už od základky. Dnes mě nejvíc děsila chemie. A právem. Dostatečná z písemky není zrovna potěšující. A pak se sesypalo i vše ostatní, jelikož udržet pozornost při naprosto nezáživném výkladu na nenáviděné téma mi dělalo dost problémy. O zvednutí nálady se mi postarala až češtinářka, když moje slohové cvičení na téma "První seskok padákem" pokládala za autentické. Pak zvonek konečně ukončil moje školní trápení a já si naplnila žaludek těstovinami s uho.

Odpoledne bylo typicky podzimní, zamračené, ale poměrně teplé, tak jsem vyrazila do města kreslit. Bylo to jako znovuzrození. Z nezbytného discmana mi do uší zněl akordeon a piáno z Amélie a tužka jezdila po papíře téměř sama od sebe. Mou náladu nezkazili ani první kapky. Podvečer jsem završila návštěvou oblíbené čajovny a místní specialitka zahřála na duši i na žaludku.

Po návratu domů jsem se vykašlala na všechny další povinnosti a hned zasedla ke kompu.

Kromě toho, že píšu tuto zprávu o jednom "obyčejném" dni, se taky probírám maily. Mezi pěti nově přijatými na mě září jeden, na který už dlouho čekám. Jeden, díky kterému zas dneska nebudu moct usnout.

V předmětu je psáno: Modlitba pro Svatou Bereniku...