Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mise Naděje - 2.část

10. 10. 2004
0
0
1984
Autor
Mar_15

Richard, Petr a Vít si po obědě krátili volnou chvíli. Měli s sebou počítačové hry, které hrávali se svými dětmi, ještě když byli doma. Vít právě pantomimicky předváděl kuchaře tak, jako kdysi svojí malé Karolínce. Nebylo pro ni těžké to uhodnout, protože to bylo jeho skutečné povolání. Tady mohl vzpomínat na všechny ty dobroty, které dřív vařil. Dávkovat zdejší „jídlo“ ostatním členům posádky mu připadalo jako práce spíše patřící Prokopovi. Ještě mnohé jiné hry hráli, ale přes všechnu zábavu v jejich obličejích nenastala nepatrná změna a jejich tváře se ani na chvíli nevyjasnily. Uběhla doba, po kterou může být kosmická loď řízena počítačem. Nyní už zase musí mít posádka všechno pod kontrolou.

„Tak, pánové, jdeme zase ke strojům“, zavelel Richard a poznamenal si do sešitu svoji výhru.

Blížil se den, kdy měli opět přistát a vystoupit, provést průzkum. Všichni byli stále víc nervózní a zmatení. Byli by rádi, kdyby to bylo už naposledy. Kolik už mají za sebou neúspěšných pokusů. Kdyby tak už konečně našli to, co hledají. Ale co vlastně hledají? Nikdo z nich to pořádně nevěděl. Na průzkum  půjdou dva členové posádky, ostatní zůstanou na palubě. Ráno se Richard nemohl probudit. Petr s ním už hezkou dobu cloumal.

„Vstávej, Richarde, vstávej, jsme na řadě. Máme důležitý úkol.“

„Stejně to zase k ničemu nebude“, ozval se Vít.

„Tak tohleto jsem neslyšel“, otočil se na Víta Petr a dál se snažil vzbudit Richarda. Ten pomalu otevřel jedno oko a pak druhé.

„Né, to snad není pravda, já jsem zase tady? Zdálo se mi, že jsem doma. Proč jsi mě tak surově vzbudil?“ Zdálo se mu o tom, jak byl malý a maminka pekla cukroví, protože se blížily Vánoce. Richard se snažil objevit, kde jsou schované dárky. Přál si nové kolo. Jednu skrýš už už málem našel, ale v tom ho probudil ten hrozný Petr. Kdyby už byl konečně doma.

„Doufám, že to dneska dokončíme a zabalíme to tady. Já už se tu zdržovat nehodlám. Musíme nějak přesvědčit Michaela, že naše práce tady skončila. Nic jsme nenašli. Všichni už se chceme vrátit domů, ke svým rodinám.“ Brzy budou Vánoce a Richard rozhodně neřeší problém s úkrytem dárků. S manželkou Andreou je kupují krátce před Vánocemi. Mají tři děti a ještě nemá představu, čím je letos obdarují. Pokud se ovšem do té doby vrátí.

„Pospěš si Richarde, za chvíli to začne.“ Když Richard a Petr už byli připraveni ve skafandrech a vybaveni na průzkum, spěšně se loučili s ostatními. Michael za nimi hleděl teď už zase s nadějí v očích, Vít spíš se zlostí, jak dlouho to ještě potrvá a Prokopovi, který do této chvíle všechny povzbuzoval to bylo teď jedno a připadalo mu to jako velké divadlo.

Richard a Petr vystoupili z modulu na neznámou planetu. Vše si prohlíželi a fotografovali. Richarda trochu rozbolela záda, tak se snažil narovnat. Najednou ucítil takový zvláštní hřejivý pocit po celém těle. Vůbec nevěděl, co se to sním děje. Petr na něho s úžasem zíral. Richard začal najednou ze sebe vydávat takové zvláštní zvuky a jeho tělo se také tak zvláštně chvělo a třáslo. Petrovi se zdálo, že už to trvá velmi dlouho, měl o Richarda strach a zlehka se dotkl jeho ruky.

„Co se děje, už se vracíme?“

Richard, Petr a Vít si po obědě krátili volnou chvíli. Měli s sebou počítačové hry, které hrávali se svými dětmi, ještě když byli doma. Vít právě pantomimicky předváděl kuchaře tak, jako kdysi svojí malé Karolínce. Nebylo pro ni těžké to uhodnout, protože to bylo jeho skutečné povolání. Tady mohl vzpomínat na všechny ty dobroty, které dřív vařil. Dávkovat zdejší „jídlo“ ostatním členům posádky mu připadalo jako práce spíše patřící Prokopovi. Ještě mnohé jiné hry hráli, ale přes všechnu zábavu v jejich obličejích nenastala nepatrná změna a jejich tváře se ani na chvíli nevyjasnily. Uběhla doba, po kterou může být kosmická loď řízena počítačem. Nyní už zase musí mít posádka všechno pod kontrolou.

„Tak, pánové, jdeme zase ke strojům“, zavelel Richard a poznamenal si do sešitu svoji výhru.

Blížil se den, kdy měli opět přistát a vystoupit, provést průzkum. Všichni byli stále víc nervózní a zmatení. Byli by rádi, kdyby to bylo už naposledy. Kolik už mají za sebou neúspěšných pokusů. Kdyby tak už konečně našli to, co hledají. Ale co vlastně hledají? Nikdo z nich to pořádně nevěděl. Na průzkum  půjdou dva členové posádky, ostatní zůstanou na palubě. Ráno se Richard nemohl probudit. Petr s ním už hezkou dobu cloumal.

„Vstávej, Richarde, vstávej, jsme na řadě. Máme důležitý úkol.“

„Stejně to zase k ničemu nebude“, ozval se Vít.

„Tak tohleto jsem neslyšel“, otočil se na Víta Petr a dál se snažil vzbudit Richarda. Ten pomalu otevřel jedno oko a pak druhé.

„Né, to snad není pravda, já jsem zase tady? Zdálo se mi, že jsem doma. Proč jsi mě tak surově vzbudil?“ Zdálo se mu o tom, jak byl malý a maminka pekla cukroví, protože se blížily Vánoce. Richard se snažil objevit, kde jsou schované dárky. Přál si nové kolo. Jednu skrýš už už málem našel, ale v tom ho probudil ten hrozný Petr. Kdyby už byl konečně doma.

„Doufám, že to dneska dokončíme a zabalíme to tady. Já už se tu zdržovat nehodlám. Musíme nějak přesvědčit Michaela, že naše práce tady skončila. Nic jsme nenašli. Všichni už se chceme vrátit domů, ke svým rodinám.“ Brzy budou Vánoce a Richard rozhodně neřeší problém s úkrytem dárků. S manželkou Andreou je kupují krátce před Vánocemi. Mají tři děti a ještě nemá představu, čím je letos obdarují. Pokud se ovšem do té doby vrátí.

„Pospěš si Richarde, za chvíli to začne.“ Když Richard a Petr už byli připraveni ve skafandrech a vybaveni na průzkum, spěšně se loučili s ostatními. Michael za nimi hleděl teď už zase s nadějí v očích, Vít spíš se zlostí, jak dlouho to ještě potrvá a Prokopovi, který do této chvíle všechny povzbuzoval to bylo teď jedno a připadalo mu to jako velké divadlo.

Richard a Petr vystoupili z modulu na neznámou planetu. Vše si prohlíželi a fotografovali. Richarda trochu rozbolela záda, tak se snažil narovnat. Najednou ucítil takový zvláštní hřejivý pocit po celém těle. Vůbec nevěděl, co se to sním děje. Petr na něho s úžasem zíral. Richard začal najednou ze sebe vydávat takové zvláštní zvuky a jeho tělo se také tak zvláštně chvělo a třáslo. Petrovi se zdálo, že už to trvá velmi dlouho, měl o Richarda strach a zlehka se dotkl jeho ruky.

„Co se děje, už se vracíme?“


Alojs
14. 10. 2004
Dát tip
Takže jsem dočetl druhý díl a teď nevím jestli je to záměr, ale máš tady tu povídku otištěnou 2x. Celkem mě to navnadilo na třetí část. Jdu na ni!

Mar_15
14. 10. 2004
Dát tip
Tak to se stalo asi nedopatřením, chtěla jsem ji otisknout jen jednou.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru