Druhá část stati o rytmu, verši a metrice

Metrika

„Komplementární pojem k rytmu představuje metrum (z řec. metron= míra). Metrum je (1) teoretická míra rytmu, (2) jeho konkrétní norma, tj. omezení při výběru jazykových forem, a v neposlední řadě (3) nadnárodní kulturní statek, tj. součást historicky proměnlivého kódu pro vytváření vnímání a interpretaci básnického díla.

Volba metra, zvláště výrazná odchylka od způsobu veršování v daném momentě zavedeného (a tudíž nejpohodlnějšího), prozrazuje tvůrcův záměr. I když v moderní poesii již ideální metrické modely neslouží regulaci básnické tvorby a metricky pravidelný verš se uvolňuje, popř. i ruší, má tedy povědomí o historické metrice a její výzkum zcela nezastupitelný význam  pro poznání uměleckých kvalit poesie.“ ( Josef Peterka)

Můžeme tedy tvrdit, že jestliže současný trend je nepoužívat metrické modely, pak dílo jejich použitím prozrazuje tvůrcův záměr. Metrum může být součástí nejen formy, ale i obsahu díla.

Nejprve si nastíníme základní rozlišení. Pokud nám jde jen o počet slabik, je to verš sylabický, který je typický pro lidovou a ohlasovou poesii: (F.L. Čelakovský: Ohlasy písní českých)

| Nejel | Toman | doubravou | - 7 slabik, 3 stopy v pořadí Trochej, trochej, daktyl

| Dal se | cestičkou | pravou | – 7 slabik, 3 stopy v pořadí Trochej, daktyl, trochej

Pokud používáme pouze rýmy, jde o verš bezrozměrný – ten najdeme především ve starých středověkých textech:(Mastičkář- z poloviny 14. stol.)

Mistře od tebe chcu vzieti hrnec kysělicě

A k tomu tři nove lžicě

Časoměrný verš zase používá kontrastu nikoli přízvuku a nepřízvuku- ale slabik dlouhých a krátkých, což není pro češtinu příliš přirozené. Nejpopulárnější byl v době národního obrození. (J. Kollár: Slávy dcera)

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,

Ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

A konečně verš, který je už od 19. století v češtině nejpoužívanější – verš sylabotonický. V něm záleží na počtu a pozici přízvuků, většinou při zachování slabičného rozsahu. A právě o něm bude téměř celá tato stať.

Obecně lze říci, že je metrum posloupnost těžkých a lehkých dob (přízvučných a nepřízvučných slabik). Metrum rozdělujeme podle počtu dob (dvou, tří a vícedobé) ve stopě.

Dvoudobé: ( Marie Čacká: Písně )

| Pak bych | s chloubou | světu |

| Na ni | uká | zala |

* zde se jedná o třístopý trochej

Třídobé: (Jannis: Čtyřdaktylka)

| Večer je | ztemnělá | ruka jež | kyne mi |

| Kostřičky | umrlců | plouží se | síněmi |

* zde se jedná o čtyřstopý daktyl

Vícedobé se v češtině používají jen velmi málo

          Stopu můžeme označit za skupinu dob s jedním metrickým důrazem - skupinu slabik s jednou slabikou přízvučnou. Pozor, z hlediska metra nerozlišujeme mezi hlavním a vedlejším slovním přízvukem :

Máma mele maso           Má ma …                    - 1 přízvuk, 1 stopa

Maminka mele maso       Ma min ka…                - 1 přízvuk 1 stopa

Maminečka mele maso    Ma mi | ne čka…            - 2 přízvuky 2 stopy

 Stopa je tedy základní opakující se metrická jednotka, na kterou můžeme verš rozložit. Můžeme říct, že je tvořena slabikou přízvučnou a příslušným počtem slabik nepřízvučných v určitém pořadí. S tím souvisí i dělení na sestupné a vzestupné metrum.

Vzestupné má první dobu lehkou a další těžkou. Taková je v češtině pouze stopa jambická:

| A svůj | že lid | sám zná |

Často se v češtině realizuje jambická stopa ( např. u sonetů) pomocí řady trochejských stop s předrážkou: ( Machar: Confiteor )

| Ó vi | dím jak | v tom va | šem sně | ní

- Zde sice přízvuky připadají na sudé slabiky verše, ale jambického frázování tím nedosáhneme. Právě vzestupnost stopy zde chybí. V češtině prakticky skutečná jambická stopa neexistuje, což je důsledek pravidla, které umísťuje slovní přízvuk na první slabiku slova.

Sestupná stopa má nejdříve těžkou dobu a další jsou lehké. Jednak jde o dvoudobý trochej:

(Zvířátko: Jedník)

| Jednou | možná | jedna | dívka |

| najde | jedník | vprostřed | cesty, |

| tam, co | jednou | plný | štěstí |

| hnal se | kvapem | starý | pán. -|

* Zde se jedná o čtyřstopý trochej. V posledním verši je poslední stopa neúplná. Chybí tam nepřízvučná slabika - je to takzvaný katalektický verš.

A jednak o třídobý daktyl: (Cirrat: Čtyřtriolka)

| zamyšlen | do světa | nemocen | odcházel |
| nemyslíc | ve vaně | potichu | krvácel |

Verš, ve kterém se daktylské a trochejské stopy střídají pak nazýváme daktylotrochejským: (K.H. Borovský: Smíšené básně)

| Nemožno | povděčných | mladíkův | sboru |

| v slovíčka | ouzká | vtěsnati | výlevy |

Podle zakončení pak rozdělujeme verš na ženský, který je zakončen lehkou dobou: (J.Vrchlický: Sny o štěstí)

Radost čtu v lesklém bystřice | toku |

když do tmy olšin se | ztrácí |

Nebo mužský, který je zakončen těžkou dobou: (J.J. Kalina: Básnické spisy)

Toť umíráčku mutný | hlas - |

Bože, věřící duši | spas - |

* Mužského verše můžeme dosáhnout buď použitím neúplné sestupné stopy, nebo jambu

Dále rozlišujeme verš stopový, v kterém se hranice stop kryje s hranicí slov, přesněji řečeno taktů:

| Bylo | nebylo |

| světlo | svítilo |

A verš nestopový, kde toto neplatí:

| Na ú | bočích | skal - |

| Prochá | zel se | král - |

            Za zmínku stojí ještě jeden velmi rozšířený jev- transakcentace. Jde o přesun slovního přízvuku na pozici, kde by v přirozené mluvě být neměl. Tímto se „zachraňuje“ právě pravidelný rytmus. Při recitaci tak mohou mnohé odchylky naprosto zaniknout. Je ovšem nutné vystihnout správnou hranici. Po jejím překročení pak takový přednes zní spíše jako „hotentotština“ a ne jako náš rodný jazyk český. Mezi akceptovatelné transakcentace patří např. ztráta přízvuku jednoslabičného plnovýznamového slova: (Jannis: Nóna)

Jak se píše poesie ve mně

Ostrým drápem perem nebo pilou

Někdy teče krev a někdy jemně

Pohladí mou duši nevysnilou

Verše slzí končí beznadějně

S jantarovou horou všechny splynou

Hledí vstříc blok v ruce místo meče

Tužka v zubech inkoust po rtech teče

Nakonec však padnou pod přesilou.

Zde je celá báseň v pravidelném trocheji, proto se i posloupnost slov vstříc blok snaží do tohoto schématu zařadit. Přirozeně bychom ale měli vyslovovat:

 Hledí vstříc blok v ruce místo meče

Ve skutečné realizaci bude ovšem mít  buď  blok, nebo vstříc silnější důraz-  a tak místo kontrastu silnější x slabší důraz  použijeme přízvuk x nepřízvuk. Díky tomu je takováto odchylka běžně akceptovatelná.

V podstatě ale záleží na našem citu a na citu posluchačů (čtenářů), co je ještě akceptovatelné a co už ne.

A proč metrika (rytmus), jakožto součást formy zasahuje do obsahu? Právě oním (již zmíněným) kontrastem očekávání a skutečného stavu. Odchýlením od schématu způsobíme „zpomalení“ čtenáře. Naopak, vhodnou změnou metriky můžeme dynamicky zrychlovat čtenářovo tempo, můžeme způsobit, aby některou část básně doslova „hltal“ a jinde se zastavil a popřemýšlel, proč zrovna ono místo ho ve čtení zpomalilo- tím můžeme různé pasáže a myšlenky umocnit, podtrhnout, zeslabit… Možností máme opravdu mnoho.

Slovníček:

daktyl – stopa, ve které po jedné přízvučné slabice následují dvě nepřízvučné- TAtata*

trochej – stopa, ve které po jedné slabice přízvučné následuje slabika nepřízvučná- TAta*

jamb – stopa, ve které po jedné slabice nepřízvučné následuje slabika přízvučná- taTA*

anakruze – lehká doba na začátku verše, realizovaná většinou neplnovýznamovým jednoslabičným slovem (a, tak, už, …)

katalektický verš-  neúplný verš – Verš, jehož rytmické schéma předpokládá neúplnou koncovou stopu. Verš, jehož koncová stopa není realizována všemi dobami.

          *toto vysvětlení je velmi zjednodušené a platí pouze pro verš sylabotonický

Doporučená literatura:

Peterka, Josef : Teorie literatury pro učitele, Universita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, Praha 2001

Brukner, Josef : Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997

Hrabák, Josef : Poetika, Československý spisovatel, Praha 1977

Hrabák, Josef : Úvod do teorie verše, SPN, Praha 1978