Vyvanutí

    Lampa nad stolkem zablikala, Karel se na ni rozzlobeně podíval.
    Barem proplouvala táhlá bluesová melodie skupiny hudebníků odkudsi z pozadí a hodiny na stěně pomalu odbily osmou; skrze přivřené dveře bylo vidět, jak se stíny venku mísí s mateřskou nocí. 
    "Nic tady pořádně nefunguje," usmál se omluvně.
    Neodpověděla, jen přikývla; její rozpuštěné vlasy se zahoupaly nad výstřihem krásných večerních šatů.
    Povzdechl si. Seděli proti sobě a nevěděli, co říct.
   
    "Víš... měl jsem zvláštní sen," prolomil mlčení.
    Usmála se.
    "Tak povídej," řekla a podívala se mu do očí. "Já ti ho vyložím."
    "Jo, já vím. Vždycky jsi to uměla."
    Naklonila se a stiskla mu ruku, pohladil ji. V pozadí se rozehrál klavírista, jako podzimní listí místností zavířily tiché, posmutnělé tóny. Karel začal vyprávět:
    "Objevil jsem se uprostřed nějaké síně, přede mnou seděl na zemi člověk a v rukou měl hrst písku. Přistoupil jsem k němu a on ty ruce zvedl. Viděl jsem, jak se z nich písek sype ven.
    Náhle odněkud zezadu zavanul studený vítr - obrátil jsem se a stěna za mnou se rozplynula. Otočil jsem se zpátky, ostatní stěny udělaly to stejné. Najednou jsme stáli na poušti a mužovy ruce byly skoro prázdné. Podíval se na mě. ‚Měl bych být sám,' řekl. ‚Jdi pryč. Alespoň teď chci být sám.'
    Hleděli jsme jeden na druhého, beze slova. Pak dopadlo poslední zrnko na zem, ten muž se usmál...a já probudil."
    Nic neřekla.
    "Tak, Zuzko? Co to znamená?" naklonil hlavu.
    Otřela si oči. Chvíli se na něj dívala, smutně. "Znamená to, že chceš být sám."
    Karel se zasmál. "Hloupost. Mám tebe."
    Mlčela. Přemýšlel, co říct.
   
    Pohledem vyhledal nápojový lístek, pevně přišroubovaný ke stolku. "Objednáme si?"
    Přikývla. Sklopil oči k menu - a zarazil se. "To je divné," zavrtěl hlavou. "Tohle není nápojový lístek."
    "Ne?"
    "Ne. Je to kus stránky vytržený z knihy."
    Zatvářila se udiveně. Pokrčil rameny.
    "Průvodce vede návštěvníky, turisty do trůnních sálů nebo k bílému náhrobku," četl.  "Dámy, pánové, slečny, školáci, děti moje, před deseti minutami tady žil náš velký král Bérenger... Před sto lety tady žil náš velký král Bérenger... Před deseti tisíci lety tady žil, obklopen svými dvořany, velký král Bérenger... Říká se, že lidé byli civilizovaní už před dvaceti tisíci lety a že je vedl jakýsi král, jmenoval se prý Bérenger I. ... Dámy a pánové, legenda praví, že na tomto místě stával palác a že v něm žil král. Prováděli tu vykopávky. Ve skutečnosti tady nikdy nikdo nežil. V těchto místech byla odjakživa poušť."
    Zuzana se zachvěla a skryla obličej v dlaních.
    "To je dobrý, Zuzko," řekl Karel tiše. "Nic se neděje, to je dobrý."
   
    Kapela v pozadí vyhrávala, když dřevěný stolek vedle nich zavrzal a židli u něj upadla noha. Karel si povzdechl.
    "Je to zvláštní," řekl. "Víš, tolik opravdové... Myslel jsem, že to bude trochu jako sen." Zvedl ruku a podíval se na Zuzanu skrze prsty. "Jenže je to jako skutečné."
    Otřela si oči a zavrtěla hlavou. "Víc," řekla. "Tohle je sto dvacet sedm procent. Jestli je něco neskutečné, je to vnější svět."
    Ticho, jen hudba z pozadí; zavřela oči. Natáhl se pro její ruku. "Nemohli jsme to vědět. Já ti nic nevyčítám, nikdo to nemohl vědět," řekl.
    Stiskla jeho prsty ve svých a pohladila je. Bluesová skupina dokončila píseň a než se připravili na další, v baru nastalo ticho.
     
    "Zatančíme si?" zvedl se ze židle.
    Přikývla. Obešel stůl a nabídl jí rámě. Naklonil se k ní. "A vážně mi to přepisuje mozek?"
    Její dolní ret se zatřásl. Podívala se nahoru; tvářil se normálně, jako kdyby to byla nějaká obyčejná, všední otázka. Co měla odpovědět... "Jo," šeptla.
    Přikývl. "Smím prosit?"
    Vstala a klepaly se jí nohy.
    "Ale no tak, " zasmál se a zaťukal si na čelo. "Jsme přece v mojí hlavě. A tady není místo pro smutek." Mezi hudebníky se mihlo cosi v bílém. Barem se rozlehl začátek písně You´ll Be Always On My Mind.
    "Podívej, Elvis se vrátil!"
    Rozesmála se. Konečně. Začali tančit a Karel cítil sto dvacet sedm procent jejího těla.
    "Já tě miluju," řekl potichu. "A nikdy na tebe nezapomenu, slyšíš?" přitiskl ji k sobě pevněji. "Nikdy. Nikdy. Ať si říkají, co chtějí."
    Usmála se, s opuchlýma očima a červeným nosem.
    "Tuhle písničku hráli, když jsme se poprvé potkali, pamatuješ?"
    "A na naší svatbě."
    "A když jsem přijela z porodnice," přivinula se k němu blíž.
    Karel se zamračil.
    "Z porodnice?"
    Zastavila se. "Z porodnice." Stiskla mu ruku nečekanou silou. "S Lucinkou."
    Stůl vedle místa, kde seděli, se v oblaku třísek zbortil na zem. You´ll be always on my mind... Elvis Prestley procítěně zavřel oči. Karel na Zuzanu mlčky koukal. Některá světla na stropě zablikala a zhasla, udělalo se šero.
    "My nemáme děti," řekl nakonec. "Zuzko, nikdy jsme neměli děti."
   
    Tančila nepozorně, rozrušeně, navíc při špatném osvětlení; snažil se ji vést, ale i tak několikrát zakopli a zapotáceli se.
    "Nepůjdeme si raději sednout?" Mlčky přikývla.
    Posadili se ke stolu. Byl to jeden z mála, které ještě stály, ostatní se zčásti nebo úplně zřítily. "Vlastně je to docela dobrá metafora," řekl. "Tanec ve tmě."
    "Čeho?"
    "Života, přece," usmál se. "My všichni tancujeme ve tmě." Pokrčil rameny. "Alespoň mně to tak vždycky přišlo."
    Elvis dozpíval, uklonil se a rozplynul.
    Zuzana popotáhla. "A proč sis vlastně vybral tenhle bar?"
    Karel se zahleděl do prázdna. Jeho pohled se rozostřil. "Nevím," řekl po chvíli. "Já nevím." Zamračil se. "Abych se přiznal, nemůžu si vybavit moc jiných míst než tohle."
    Zuzana ho vzala za ruku. "To je dobrý," řekla. "To nic."
    "A jsou vůbec nějaká jiná místa?" Podíval se skrze škvíru přivřených dveří. "Venku je noc a nic jiného tam nevidím."
    Neodpověděla. Zbylá světla na stropě zhasla; zůstalo svítit jen to jediné nad jejich stolem.
    "Rozpadá se to tu..." povzdechl si Karel bezmocně.
   
    Bluesová skupina znovu spustila, tentokrát měla jejich hudba silnější nostalgický nádech.
    "Zajímalo by mě, jak jsem se sem vlastně dostal..." rozhlédl se Karel. "Připadá mi, že jsem tu už léta. Že jsem tu žil celý život."
    Podíval se na Zuzanu. "Něco se děje, cítím to. Bojím se."
    Stiskla mu ruku pevněji. "Jsem s tebou, neměj strach," řekla, jako by ho ta slova opravdu mohla uklidnit. "Jsem tu s tebou."
    Karel se na ni vděčně usmál. "Jste na mě tak hodná." Altsaxofonista kdesi v temnotách spustil překrásné, smutné sólo; Karel se instinktivně otočil, přestože ve tmě nemohl nic vidět. Vrátil se pohledem k Zuzaně, ztuhlé jeho zavykáním.
    "Opravdu, jste na mě moc hodná..." Podíval se na stůl.
    "A držíte mě za ruku... Známe se odněkud?"
    Podívala se mu do tváře; vystrašeně zapátrala po sebemenším záblesku humoru. Marně.
    Věděla, že se to stane, říkali jí to - ale ani milion slov by ji nemohl připravit. Ucítila, jak jí po tváři stéká slza. Karel si toho všiml. Nasadil zkroušený výraz.
    "Omlouvám se, nechtěl jsem vám ublížit," řekl. "To jen... paměť mi už neslouží tak jako dřív, víte? Omlouvám se..."
    Zavrtěla hlavou a nechala slzu volně téci.
    "Nic se nestalo," odpověděla.
   
    Počet nástrojů v pozadí postupně ubýval; už se ozývaly jen saxofon, klavír a buben.
    "Pořád mě držíte za ruku..." řekl Karel, "a tykáte mi. Proč?"
    Zuzanin dolní ret se otřásl. "Protože tě miluju."
    Nevěřícně se usmál. "Vy mě milujete, skutečně?" Zavrtěl hlavou. "Ale vždyť se neznáme..."
    Zuzana otevřela ústa - ale nedokázala najít žádná vhodná slova. Saxofon neviditelného hráče táhle zabučel do jednoduché klavírní melodie. "Kájo..." zašeptala.
    "Kájo?" podivil se Karel. "Kdo je Kája?"
    Zoufale mu stiskla ruku. "Ty!"
    "Já? Kdepak... Já se jmenuji... jmenuji se..." Svraštil čelo v usilovném přemýšlení. "Já nevím. Nemám jméno..."
    "Každý má jméno!"
    "Vážně?" podivil se bezejmenný. "A není to zbytečné, když jsme jenom dva?"
    Ozval se hluk, oba se otočili. Barový pult zasténal a zřítil se k zemi.
   
    Stiskla mu ruku; bezejmenný se na ni podíval.
    "Není to nevhodné, pro neznámé, držet se za ruce?" zeptal se. Pokrčil rameny: "Jestli není, pak se omlouvám... Já opravdu nevím."
    Zuzana dlouho mlčela. Buben pomalu utichal, až se úplně vytratil.
    "Ne, je to tak v pořádku, věřte mi. Je to tak naprosto a docela v pořádku," zašeptala.
    Pochybovačně se na ni podíval..
   
    Seděli proti sobě na židlích u trosek stolu a hudba postupně slábla.
    Protáhl se. "Cítím se lehčí," řekl. "Je to zvláštní. Lehčí než pírko, než kdykoliv předtím. Nebo to není zvláštní? Já nevím..."
    "Jsem tady s tebou, neboj se," zašeptala Zuzana.
    Zasmál se. "Bát se? Ale ne, čeho bych se měl bát? Vždyť je to nádherné!"
    Pokusila se ho znovu uchopit za ruku; ucukl. Vystrašeně se na něj podívala.
    Zatvářil se omluvně. "Víte...já chci být sám," řekl. "Měl bych být sám..."
    Zašeptala: "Kájo, já ti jen chci pomoct..." Všiml si, jak se třese. Hudbu už téměř nebylo slyšet, jen dozvuky saxofonu z pozadí protínaly tmu.
    Zavrtěl hlavou. "Ale jak byste mi mohla pomoci?"
    Zuzana silou vůle ovládla třesoucí se rty. "Mohla bych být s tebou... Držet tě za ruku, až přijde...konec."
    "Konec?" Bezejmenný se zamyslel. Okamžik, dva.
    "Ne," řekl. "Ne, měl bych tu být sám." Natáhl se a dotkl Zuzaniny dlaně. "Já vám děkuju, ale jděte pryč, prosím vás. Chci tu být sám."
    "Kájo...," Zuzana vstala.
    "Běžte pryč. Prosím. Opravdu, já tu chci být alespoň teď sám."
    Dívala se na něj a třásla se. "Miluju tě," řekla tiše a zřetelně - jako by doufala, že říká kouzelné slovo.
    Stěna vpravo se tiše rozplynula. Světlo nad stolem zablikalo a zhaslo. Všechno se zahalilo do tmy.
    A bezejmenný ucítil, že odešla.
    Zavřel oči, cítil se lehký, tak lehký... Zezadu ucítil závan studeného větru.
    Usmál se.