Docenti

Je to obtloustlé s brýlemi a chodí to rychle po nemocnici. Co to je? Neuhodli? Přece docent! Neodmyslitelná součást folklóru fakultních nemocnic. Docenti jsou vnímáni veřejností jako kasta nejvyšší. Je to dáno tím, že oslovení "profesor" patří i středoškolskému učiteli. Živého docenta málokdo zná osobně.   Já jo. Heč! Svižná chůze po nemocničních chodbách budí zdání nepostradatelnosti a důležitosti.  První co vás ve špitále naučí je chodit indiánskou chůzí po ústavu a nosit s sebou vědecké separátky nebo štos chorobopisů.  Málokdo vás pak cestou zastaví a vyrušuje z vědeckého rozjímání. A docenti rozjímají móóóc rádi. To si pište!  

         Jeden z našich  docentů provázel po laboratořích novinářku z místního plátku. Běžela s diktafonem asi dva kroky za ním. Najednou si nemohl  vzpomenou, kde je ta správná místnost.  A to chodil každý den okolo. Zamyšleně otevíral dveře a vždycky je zase rychle přibouchl. Jen aby se do tisku nedostaly obrázky svačících laborantek. Pak došel až na konec chodby. Zaklepal na dveře. Když uslyšel zvuk svého vlastního klepání, tak se na okamžik vrátil duchem zpátky do reality. Někdo klepal! 

          „Dále!“, řekl sám sobě nahlas a vešel naprosto samozřejmě do cizí pracovny. I tak se to dá dělat. 

         Zamyšlený bývá i docent S.  Chodí po areálu nemocnice a přemýšlí. Jiný docent se ho pokusil vyrušit: „Jak se máš, Luboši?“ „Už jsem Tě dlouho neviděl!“

Potřeboval bych s Tebou  probrat ty služby…“

       „Když my jim dáváme málo selenu, Karle!“, zněla odpověď z jiné dimenze a docent pokračoval nerušeně v chůzi.   Dost jsem docentům záviděl. Takhle snadno jsem se nikdy ze služeb nevykroutil. Budu to muset taky natrénovat.

           Vrcholným prototypem rozjímavého docenta byl jistý K. Při ranní jízdě na kole do zaměstnání  byl natolik zamyšlen nad  svou novou publikací, že si nevšimnul nemocniční závory. To mu bylo na několik týdnů osudné.   Všechno sice svádí na velkou mlhu, ale my víme své. Naštěstí byl úraz kvalifikován jako pracovní. Nešťastník totiž po nárazu do závory dopadl úspěšně  až do areálu nemocnice!

         Pak jsme měli taky docenta sprosťáka a prchlivce. Při vytržení z vědecké činnosti  zasypal kohokoliv přívalem nadávek.  Přerušit tok posvátných myšlenek byl hřích největší.  Jednou jsem měl získat nějakou substanci k léčbě a poradit se s ním. Výraz „zasranej vědátore“ patřil k nejmírnějším.  Dost jsem se urazil. Do chorobopisu jsem pak napsal: „odborné konzilium docent J – pro vulgaritu výroků nelze zapsat.“ Podpis a razítko. A záznam jsem odevzdal. Asi za půl roku se chorobopisy prohrabával náš šéf. Kupodivu se vůbec nezlobil a hrozně se smál.  Prý jsem první koho napadlo  úředně zdokumentoval hulvátství pana docenta.

         Oproti němu je můj docent  hodný vědátor.  Jednou  došla trpělivost i jemu.  Protekční alkoholik nám v delíriu zničil polovinu oddělení. Jeho dcera byla důležitá činovnice, proto lehával u nás a ne na záchytce.  Docent se rozhodl. Alkoholika jsme vyšoupli na chodbu, aby tam počkal na dceru. A on utekl. Už jste někdy honili pacienta? Já občas ano. Docent taky. Jeden můj alkoholik běžel přivítat k bráně přijíždějící tanky americké armády-osvoboditelky. Jiná paní mi zase ve své zmatenosti odkráčela v bačkorách a v noční košili na náměstí.  Od té doby byla vydána směrnice: doktor je rád, když pacoši přijdou zpátky, ale zásadně nehoní.  Tak jsme čekali. Asi za dvě hodiny volala ostraha: „U Labe je nějaký pán.“ „Je úplně nahý a na hlavě má slipy.“

          „To má smůlu!“  „Nuda pláž je až o kus dál a řeka je v únoru dost studená!“  „Co já s tím?“   „Mám tady něco rozdělaného, tak se koupat asi nepůjdu!“  

„ Doktore, von má totiž v ruce propouštěcí zprávu s vašim razítkem...“

         Tak se našel! A vykoupanej!   I docent se docela poučil. Například: když si dáš slipy na hlavu, tak se ti v řece nenamočej. Od té doby jsme zase honili. Na příkaz ředitelství.  A honili i docenti. Aspoň mohli využít svou natrénovanou indiánskou chůzi.