Planetka

     Zrozen  v chladu vesmíru, mrtvý již od svého zrodu. Takový byl můj osud. Kus skály letící nicotou.

     Poznali ve mně planetku a dali mi jméno X-2834 – Hefaistos. Mou existenci to však neovlivnilo. Stále jsem se hnal vysokou rychlostí vpřed a jen zvolna se při tom otáčel kolem vlastní osy.

     Mnoho parseků ode mne bouřlivě plála hvězda. Z té veliké dálky vypadala poklidně, ale v jejím nitru to vřelo, tak jak tomu bývá v nitru každé mladé hvězdy, přičemž vášnivě ozařovala a ohřívala své okolí. Obíhal jsem kolem té hvězdy a střídavě jsem k ní byl blíž a pak se od ní zase vzdálil.

     Když jsem se na své pouti dostal do její blízkosti, začala jedna má strana žhnout a jak jsem se pomalu otáčel, ohřál se celý můj povrch. Mé nitro však zůstávalo chladné. Pak jsem se však vždy vzdálil od své hvězdy, kam dosáhlo jen její světlo, nikoli však už její žár. V její blízkosti jsem byl vždy jen krátce, ale v prázdnotě jsem vždy strávil mnohem více času. Nejvíce nepříjemné na tom bylo to, že v hloubce vesmíru bylo chladné nejen mé srdce, ale i má tvář. Nikdo mne tam nepohladil svými paprsky a z toho mi bylo velmi smutno.

     Trvalo to miliardy let, kdy já stále obíhal kolem své hvězdy. Krátce jsem se u ní ohřál a pak jsem za ní dlouho smutnil. Má tvář se však za tu dobu příliš nezměnila, ale má hvězda se neodvratně měnila v cosi jiného. Ani civilizace, která mi dala jméno již dávno neexistovala, protože má hvězda jejich životu přestala být nakloněna.

     Stalo se to náhle a najednou, když jsem byl skoro nejdál od své hvězdy. Vybuchla. Její výbuch mne odmrštil ještě hlouběji do vesmíru. Má tvář se tím dnem velmi změnila, ale mé nitro zůstává chladné dál. Letím teď kamsi do hloubky vesmíru a velmi se bojím toho, že mou novou tvář už  nikdy žádná hvězda nepohladí.