Vánoční

   Erika stála před obchodním domem a čekala na svoji matku, než skončí s nákupy. Bylo před Vánocemi, a tak si vychutnávala pestrobarevnou výzdobu a spoustu rozmanitých svítících i blikajících světélek. Protože čekala už poměrně dlouhou dobu, začala jí být zima. Rozhodla se, že se půjde ohřát dovnitř.

   V komplexu obchodního domu panoval čilý ruch. Všichni jakoby někam spěchali. Erika začala být nervózní. Lidé do ní neustále vráželi, kleli a vůbec se chovali poněkud bezohledně. Prodrala se mezi nimi až k hračkářství a rozhodla se, že nahlédne dovnitř.

   Procházela obchodem a zastavila se u regálu, kde byla vystavena maketa závodního vozu, o kterou si napsala Ježíškovi.

   Zasmála se a pomyslela si, že si Ježíšek musí myslet, že je blázen. O modely aut mu píše asi málokteré děvče. Nikdy si kvůli této zálibě příliš nerozuměla s děvčaty svého věku a chlapci se s ní příliš nebavili. Byla to přece jenom pořád holka, a to i s těmi nejušlechtilejšími zájmy. Zvykla si.

   Ráda byla sama. Vytvořila si svůj vlastní svět, jemuž moudře a spravedlivě vládla. A byl to lepší svět. Všichni se v něm měli rádi a byli na sebe hodní. Lidi by se v něm nikdy nehádali -tak, jako kdysi máma a táta. V jejím světě by nikdy muž neuhodil ženu - tak, jak to vždy dělával táta, když se pozdě večer vracel domů. A nikdo by jí nedělával tak nepříjemné věci, jako jí dělával táta, když jí pozdě v noci navštěvoval v pokoji. Ale tohle už měla za sebou. S tímhle člověkem už nějakou dobou nežili a bylo jim lépe.

   Erika na něho měla stále vztek, ale v tuto dobu jí bylo o něco lépe. Byla si jistá, že Ježíšek je spravedlivý a dává dárky jen lidem, kteří si je zaslouží. Byla přesvědčena, že její táta už nikdy žádný dárek nedostane. A co může být horšího, než Vánoce bez dárků? Je to spravedlivý trest.

   Když došla až ke konci regálu, spatřila za ním nějakého starého zarostlého chlapa, v nemožném červenobílém kostýmu a s příšernou čepicí té samé barvy. Jakmile tento podivný chlápek Eriku spatřil, usmál se na ní.

„Ahoj holčičko, nechceš si mi sednout na klín a říct, co bys chtěla pod stromeček?“ zeptal se jí s poněkud vynuceným úsměvem. V jeho očích se zračila spíše únava.

„Kdo jste?“ zeptala se Erika.

„Já jsem Santa Claus a nosím dětem dárky!“

„Lžeš! Dárky nosí Ježíšek! Né žádnej Klaus!“

„Ježíšek... aha... to už jsem dlouho neslyšel... Dobrá, já jsem Ježíšek, ale občas si říkám Santa Claus, víš?“

„Nevěřím ti! Si pěkný podvodník! Ježíšek vypadá úplně jinak!“

Chlap se začal tvářit poněkud nervózně a nepřátelsky.

„Hele, a jak ten Ježíšek teda podle tebe vypadá, co?!“

„Je to borová šištička se zeleným kloboučkem, ne takový plesnivý nerudný dědek!“

„Plesnivej dědek?! Tak, mám už toho plný zuby! Ztrapňovat se tady před nevděčnejma parchantama! Abys věděla, tak žádnej Ježíšek neexistuje! Už seš dost velká, abys znala pravdu!“

„To teda existuje! Kdyby neexistoval, neměla bych pod stromečkem na Štědrý den dárky!“

„Otevři oči, holko bláznivá! To rodiče ti kupujou všechny ty serepetičky!“

„Nevěřím ti! Lžeš, ty hnusný dědku!“

   Chlap zrudl vzteky, popadl Eriku za ruku a dovedl ji k pokladně. Stál u ní postarší pár a právě si nechal zabalovat autíčko na ovládání do dárkové krabice.

„Vidíš? Tohle je ten tvůj Ježíšek!“ řekl a odešel pryč.

   Erika stála jako opařená a po tvářích jí tekly slzy. Poslouchala hovor ženy a prodavače, který mezitím balil dárek .

„Váš synek bude mít nepochybně radost, až ho najde pod stromečkem! Jde o nový model z Japonska.“

„Děkuji vám. To víte, on si Vánoce ještě užívá. Pořád věří, že mu dárky nosí Ježíšek, blázínek jeden...“

   Erika přes všechny slzy už skoro neviděla. Prodírala se davem zpět k východu a bylo jí mizerně, jako nikdy předtím. Celá se klepala. Když se dostala k východu, snažila se trochu uklidnit. Slzy do očí jí však opět vyhrkly při vzpomínce na otce. „Spravedlnost neexistuje,“ pomyslela si. Ale nebyl to jediný důvod jejího smutku.

   Rozhlédla se kolem a ačkoliv se nic nezměnilo, vše bylo úplně jiné. Cosi zmizelo. Navždy. Bylo to kouzlo vánoc...