5) Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Vzbudil je až pan král Rosťa, který ráno přijel obhlídnout situaci.


„Výborně, Prdník! Jak jste na to přišel? To bych do vás neřekl!“


„Pane král, to je stará známá věc…“


„Víte co, Prdník? Jmenuji vás velitelem speciální vykuřovací jednotky!“


Rytíř s rozpaky přijal, hlavně když bude fasovat dost marihuany.


Pak se jeli podívat jak to vypadá v Řeporyjích. V ulicích leželi vojáci sousedního království pouze v trenkách, vyhřívali se na sluníčku a pohupovali se do pomalého rytmu z hospody se linoucího hutného reggae. Když uviděli krále Rosťu, mávali mu na pozdrav.


„Prdník, ono to fakt funguje! Až se vrátíme na hrad, přihlašte se u mě o Řád Zeleného listu!“


Nechali v Řeporyjích obranou jednotku a vrátili se na hrad, kde se rytíř Prdník přihlásil o řád, který mu pan král bez okolků věnoval.


„Podívej, Kýblíku“, chlubil se rytíř před ustájeným koněm, „jaký jsem dostal krásný řád.“ Ty na tom máš taky nemalou zásluhu. Víš co teď uděláme?“


„Zhulíme se?“ Zeptal se opatrně a s nadějí v očích Kýblík.


„Ano, Kýblíku, zhulíme se. Pojď ven, najdeme si k tomu nějaké pěkné místečko!“, vyšli ven a potkali rytíře Honzu.


„Čau Honzo, co máš teď v plánu?“, zeptal se hned Prdník.


„No, asi půjdu čumět na bednu. Mají jít zprávy o tom, jak to vypadá v Řeporyjích, prý to tam nějaký náš rytíř krásně vyřešil a je teď slavný. Pojď se dívat taky!“


„Jo? Víš, Honzo, ten rytíř jsem já…“


„Teda, Prdníku, vážně? Takže teď mám tu čest s národním hrdinou?“


„Jakým hrdinou?“


„Vždyť ti to říkám, jsou tě plné zprávy!“


„Ser na to, pojď se s náma zhulit…“


„Zhulit se s národním hrdinou? Do toho jdu!“, radostně odpověděl rytíř Honza a ještě radostněji si výsknul.


„Nech už toho hrdiny a pojď…“, pobídl ho Prdník a šli.


Přišli na krásnou louku, posadili se do trávy a zhulili se. V tom vylezl ze křoví nepřátelský rytíř a namířil na ně hamburger.


„Ruce vzhůru!“, zařval.


„Co blbneš? Pojď si zahulit.“, opáčil mu se smíchem Prdník.


„Né, to nemůžu, já…“


„Ale no tak pojď, je to sranda!“, přemlouval ho Kýblík.


„A tak jo.“, povolil rytíř a přisedl si k nim.


„Co tady vlastně děláš?“, zeptal se ho Prdník když mu nabíjel šlukovku, protože na joint už mu nezbylo.


„Dostal jsem za úkol spáchat atentát na vašeho pana krále.“


„Kašli na to. Náš pan král je bezva.“, rozmlouval mu jeho záměr rytíř Honza, zatímco už si nepřátelský rytíř dával šluka. Pak zhnuseně zahodil hamburger za sebe do křoví, odkud vypadl jeho parťák s těžkým infarktem a byl na místě mrtev.


„Já jsem rytíř Kája. Velitel speciální hamburgerovací jednotky. Přišel jsem na to, že hamburgery sice k jídlu nejsou, ale skvěle se hodí k zabíjení! Dostal jsem za to od našeho pana krále Helmuta Řád Žlutého M.“, představil se nepřátelský rytíř.


„Těší mě. Rytíř Prdník z Prdníku. Velitel speciální vykuřovací jednotky. Zavedl jsem do praxe chemické antizbraně na bázi cannabisu způsobující hluboký pacifismus a dostal jsem za to od našeho pana krále Rosti Řád Zeleného listu.“, řekl po pravdě rytíř Prdník.


„Já jsem rytíř Honza z Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi ruku.


„Já jsem Kýblík z Prdníku, věrný kůň rytíře Prdníka z Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi kopejtko.


„Vy jste příbuzní?“, zeptal se nechápavě rytíř Kája.


„Vypadáme na to?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.


„To zrovna ne, ale že se stejně jmenujete…“


„Tak se jmenují všichni co žijí na Prdníku.“. upřesnil rytíř Honza.


V tom se rytíř Kája zvedl, odhodil brnění a rozběhl se pryč.


„Počkej! Kam běžíš?“, křičel za ním rytíř Honza.


„Podívat se na kraj světa! Právě mě napadlo, že Zeměkoule může být placatá!“, zařval zpátky rytíř Kája.


„Hej!“, zaječel na něj rytíř Prdník, „Ty víš kudy je to nejblíž?“


„Přece severovýchodně!“


Rytíř Prdník s Kýblíkem se na sebe podívali a současně zakřičeli: „Počkej na nás!“


„Nemůžu, musím jít než zapomenu kudy se tam jde!“, a zmizel v lese.


„Kam říkal že jde?“, probral se rytíř Honza, „Na kraj světa? Právě před chvílí mě napadlo to stejné! Jdeme za ním než nám úplně zmizí!“


„Co než zmizí?“, nepochopil skouřený rytíř Prdník.


„No přece… aha, co má zmizet?“, zapomněl o čem mluví rytíř Honza.


„Pánové“, vložil se do debaty dychtivě Kýblík, „Všechno jednou zmizí. To je dáno tím, že hmota zachovaná ve tvaru beze změny je stejně jako jsoucno pronikána do stavu mezi aspekty světa a je hluboce zakořeněná v rozumu našeho rozvojového vnímání, přitom je přiřazena příkladu nadbytečného pojmenování kategorie její funkce a schopnosti předávat proměnnou okolo míst k tomu určených a…“


„…můžeme svoji, ale většinou také akustickou podmínku v okolí svazku rozsáhlého pohybu včetně tohoto opatrného tempa na sebe se tvořících fragmentů.“, doplnil ho rytíř Prdník chápavě pokyvující hlavou.


„Zapomněli jste na pružnost prostorového zachování binárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, upřesnil rytíř Honza.


„Čeho?“, udiveně se zeptal Kýblík.


„Pružnost prostorového zachování binárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, opakoval s vážnou tváří rytíř Honza.


„Co to plácáš? Časového čeho?“, nechápal rytíř Prdník.


„Časového zmizu.“


„Co to je?“, zeptal se se zájmem Kýblík.


„Co?“


„No, ten…“, zapomněl Kýblík a podíval se na rytíře Prdníka.


„Časový zmiz“


„Nevím.“, odpověděl klidně rytíř Honza a následně se rozesmál. „Proboha, Prdníku, co to meleš? Jaký časový zmiz? Jak jsi na to přišel?“, a rozesmál se ještě víc.


„To jsi řekl ty!“, bránil se rytíř Prdník.


„Co?“


„Časový zmiz!“


„Kde?!“, vyplašil se rytíř Honza.


„To nevím, ty jsi to vymyslel!“


„Jo tak! Ty nevíš co je…“, a začal nehorázně smát když se podíval na Kýblíka se zájmem si prohlížejícího na kopejtku něco zeleného, co si právě vyšťournul z ucha. „…ty nevíš co je ušní maz, Kýblíku?“, dokončil větu rytíř Honza jinak než původně zamýšlel.


„Kýblíku!“, zvolal rytíř Prdník.


„Ano?“, zvednul Kýblík zrak od objektu zájmu.


„Co to máš pěkného?“, vyzvídal rytíř Honza.


„Nevím, ale myslíte že by se to dalo zpeněžit?“


„To nevím, proč?“


„No, abysme měli na tu cestu na kraj světa!“


„Kraj světa?“


„Cože? Tohle je ten kraj světa?“, zeptal se rytíř Prdník co se právě probral ze záseku a nepochopil situaci.


„Jak jste na to, pane rytíř, zase přišel?“


„Na co, Kýblíku?“, zase zapomněl rytíř Prdník.


„No, já nevím!“, a propukl ve smích Kýblík, v čemž ho následovali i oba rytíři.




Pokračování...

---