Poslední anděl

To, že se pomalu stmívalo, pocestného vůbec neznepokojovalo. Ba naopak. V šeru a nejlépe v noci se cítil nejbezpečněji.
Totiž... to víte - andělé mohou létat jen ve dne.
A on... byl Zabiják andělů.

Kdysi dávno, ani on sám už si nepamatuje, kolik to je přesně let, se rozhodl, že je zničí. Do jednoho, ty krásné, bělostné, okřídlené bytosti.
Někdo by si řekl - anděl - to je přece nesmírně vznešená bytost, plná ideálů, vzor celého lidstva. Samozřejmě, že tím byli... dokud nesestoupili na zem.
Nejprve je lidé uvítali s otevřenou náručí. Bytosti seslané bohem, prý tu jsou, aby spasili lidstvo a dovedli jej k samotné dokonalosti. Lidští králové jim sami nabízeli své trůny a žezla a nastávala éra nebeské vlády.
Stejně jako bytosti samy, i jejich ideály a myšlenky byly dokonalé, leč nesplnitelné. A nehynoucí láska se změnila v nenávist.
Andělé proti lidem a lidé proti bohu.
Duše se prý v království Božím stává dokonalou. Po Očistci mizí všechny její hříchy a je neposkvrněna přijímána k nekonečnéhmu osudu blaženosti.
Když všechno zklamalo, andělé uchopili své plamenné meče a jali se lidstvo očišťovať svou vlastní cestou.
A tehdy on nad popelem svých blízkých přísahal...

Popel rozfoukal vítr a slzy vysušilo slunce.
A díky té největší ironii ho lidé začali nazývat Spasitelem.
Kruté, když anděly zabíjí posel Boží.

Léta plynula a on, snad proto, že na jeho tváři ulpěla posvátná krev, byl sice poznamenán, ale čas ho míjel. Postupem doby i on téměř začal věřit v sebe a své "poslání",ale změnil ho... ten poslední.

Andělé sice mohou létat jen ve dne, ale od té doby, co padla jejich vláda neměl nikdo odvahu znovu postavit trůna založit novou dynastii. A pokud se přece jen někdo objevil, nevydržel dlouho. Proto i on, Zabiják andělů raději trávil noci v teple.
Když zahlédl okna hostince, nezaváhal k tomu využít příležitost.
Krčma byla téměř prázdná, plnil ji hlavně štiplavý kouř z napůl ucpaného krbu a vůně piva. Nezahalil si tvář... Člověka sice nikdy nezabil, ale jeho pověst mu alespoň zajistila klid.
U baru okamžitě dostal korbel piva na účet podniku a i když zvídavých pohledů bylo dost, nikdo se ho neopovážil rušit.
To, že byl pro lidi skoro modlou, věděl.
Těsně vedle něj si sedla na pult docela pěkná dívka. Měla dlouhé, ale dost potrhané světlé vlasy a několik jizev na tváři. Zabiják už se po ní chtěl ohradit... Děvky si nekupoval a na hloupý rozhovor neměl náladu.
"Nezlobte se na ni..." řekl tiše hostinský "Našli jsme ji jako dítě v jedné z vypálených vesnic. Skoro nemluví... ale je to hodně děvče. Vždy se ráda staré o blaho hostů."
Zabiják jí potom věnoval jen krátký pohled rudých očí... a znovu upil z korbele.

Ozvalo se zaťukání na dveře.
"Dále."
Skřípnutí...a lehké bosé kroky.
"Ah... díky. Postav jídlo na stůl a pak běž."
Dívka došla zpět ke dveřím a pak je zavřela. Teď, při světle svíčky na ní něco zvláštního Zabijáka přitahovalo. Nedokázal pojmenovat co... Možná ty jiskřivé oči, či dokonalé tvary boků... Hned mu došlo jaké blaho hostinský myslel.
"Proč je vlastně zabíjíte?" promluvila náhle.
"Cože...?" Myšlenky se mu náhle rozběhly každá jiným směrem... Ale vlastně to asi bylo dobře.
"Proč je zabíjíte... anděly."
"Pokud vím, tak zrovna ty bys to měla vědět..." odpověděl trochu nevrle,
"Kolik jich ještě zbylo?" pozorovala ho od dveří nádhernýma očima. Očima tak svůdnýma, že začal přemýšlet, jestli od těch dveří dostal také klíč... A jestli za tio blaho bude muset platit... Nebo bude také na účet podniku.
"Pojď ke mě blíž, maličká... a já ti to povím." usmál se lišácky.
Ona se usmála úplně stejně... ale nesrovnatelně krásněji.

"Kolik jich tedy zbylo?" dolehl k němu její sladký hlas. Napadlo ho, že ji chce jen pro sebe,,, zaplatí hostiskému... nebo ho nechá aby mu ji daroval.
"Vlastně... vlastně ani nevím..." promluvil tiše ze zamyšlení.
Opatrně se usmála a stáhla ze sebe deku. "Já ano..."
Nevěřícně si prohlížel dvě velké jizvy na jejích zádech,
Nemohl...
Přísahal...

Léta plynula, ale jeho tělo čas míjel. Andělé zemřeli... a on s nimi.
Změnil ho... ten poslední.