Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Utopie
datum / id22.01.2005 / 144799Vytisknout |
autorTragicus
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno7730x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

"Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti." --Mistr Jan Hus



"Careful what you wish, you may regret it

Careful what you wish, you just might get it" -- King Nothing, Metallica

Utopie

    „Jaká já jsem byl naivka…!

     Měsíce…, měsíce se obviňuji, jaký jsem byl hlupák, že jsem opovrhl její láskou a teď …!“

     Pavel nebyl ani tak naštvaný na ni, Alenku…, ale o to více na sebe.

     Opět otevřel dopis a týral se oněmi osudnými řádky:

     „Víš jak to mezi námi tehdy bylo? Brala jsem tě trochu jako kamaráda a také mi tě přišlo trochu líto…“

     „Ksakru…! Jediná dívka, která mne kdy milovala? Kdepak… Další pokrytec…

     Kéž by ti všichni mluvili pravdu!

     Kéž by…“

 

     Probudily ho zvýšené hlasy.

     „Ty děvko!“

     Pavel se zachumlal do peřiny a přes hlavu si přetáhl polštář, ale křik byl příliš hlasitý.

     „Já že jsem ti byl jen na prachy?!“

     „A cos myslel…?“ ozval se ženský hlas, který přímo čpěl posměchem.

     „To se musí hádat tak brzy ráno?“ promnul si Pavel oči.

     „Já tě… Já… A pak…“ zakoktal se mužský hlas.

     Domem zaduněl úsečný výstřel.

     Pavel vyskočil jako bodnutý sršněm:

     „To se mi musí jen zdát…“

     Odvedle se ozvalo zapištění. A dvě rány.

     Sotva probuzený chlapec vyběhl z bytu, ale další výstřel jeho uším neunikl. Pak nastalo děsivé, lepkavé ticho.

      „Co se to…

      To musí být sen …“ horečnatě přemýšlel.

     „Měl jsem zavolat na policii. Musím…

     Ne… Nemohu se tam vrátit.
     Někdo to slyšel a sám ji zavolá…“

     Na ulici bylo mrtvo, ale vzduch jako by vibroval tím, co mělo přijít.

     „Ale co přijde?“

     Klid před bouří.

     Kouř.

     Zpoza rohu se vynořil dům ozdoben věncem z rudých květů.

     „Skočte!“

     Kroužek hasičů s nataženou plachtou volal na dívku v okně, které již olizovaly plameny.

     „Skočte!“

     Přes okenní římsu se přehoupla drobná silueta, bílý šat zavlál jako křídla holubice.

     Jeden z hasičů pustil plachtu. Pak další. A další.

     Praskavý náraz. Zdušený výkřik. A nic. Jen hukot plamenů.

     Dívčina lebka se roztříštila o beton, šat zbrodila krev.

     Pavel padl na kolena. A zvracel.

     Hasiči k němu přispěchali.

     „Jste v pořádku?“ plácali jej po zádech.

     „Co…?!“ znovu začal dávit. „Jí se … Jí… Jestli je v …“

     „Jen jsme se ptali… Je to naše práce,“ odsekl jeden s uraženým tónem v hlase.

     „A to,“ kývl hlavou směrem k tělu, „to není…?“

     „Bylo to příliš nebezpečné,“ odvětil hasič.

     „Vy… Vy…!“ chlapec se vrhl na něj, ale mohutná paže jej odhodila zpět.

     Pavel se zvedl a utíkal.

     Pryč.

     „Ale kam?“ Lidé se zbláznily. Kam?“

     Doběhl ke kostelu, sám nevěděl, zda sem běžel cílevědomě nebo jej sem zavedl osud.

     „Nebo Bůh?“

     Vkročil dovnitř.

     Ticho. Prázdno.

     Mrtvo.

     Pod Kristem seděl kněz, v poloze v pravdě nekřesťanské, a nehybnýma očima sledoval odraz kříže v kaluži své krve.

     Pavel již neměl sílu zvracet, se slzami v očích zvedl obálku ležící vedle řeholníka.

     „Všichni moc dobře víme,“ četl do ticha a ozvěna to opakovala tajemným hlasem, „že Bůh neexistuje – můj život nemá smysl. Život všech.“

     Jako zežloutlý list se dopis snesl k zemi. A za ním tělo, již ne tak ladným pohybem.

 

     Stěží odlepil víčka od sebe.

     Pomíjivé myšlenky se míhaly mlhou a tepaly ve spáncích.

     Náhle se Pavel prudce zvedl na všechny čtyři. Bez výsledku v návalech dávení týral vnitřnosti svíjející se v křečích.

     Pach krve.

     Strašidelný obraz kněze sedícího v nezměněné poloze – čekajíc na toulavé psy.

     Pavel se postavil. Pomalu. Opatrně.

     Přesto se mu před očima roztančili rudí a černí děsové pramálo se zajímající o svatost kostela.

     Točíc se v krvavém víru stěží nahmatal kříž.

     „Díky,“ vzhlédl ke Kristu.

     „Rádo se stalo,“ usmál se ukřižovaný.

     Pavel vykročil z kostela, opírajíc se o zeď, do přilehlého sadu, dříve vždy tak klidného, ale nyní…

     Nyní…

     Na konci sadu stála nízká kamenná zídka, na níž Pavel jsa mladým chlapcem stával a hledíval dolů, do údolí, v němž se rozkládalo jeho město, ze všech stran – až na úzké průsmyky – obklopeno rameny zelených kopců, na namodralé stříbro tekoucí středem města a na kolony aut, které jako pestrobarevní hádci se vinuly šedou betonovou krajinou dělaje tam dole nepříjemný hluk, ale zde bylo vždy něžné, posvátné ticho. Tenkrát.

     Tentokrát však bylo smrtelně zasaženo ostrými, praskavými zvuky rudého, vášnivého polibku, jímž byl zasažen kopec, na němž stál kostel. A nejen on – i jeho betonové kořeny poskakovaly v tetelivém žhavém tanci, ba celá noční obloha jako by se rděla v něžném studu.

     Nikde neblikala modrá světélka, nekřičela městská siréna, nikde se nerojily postavy. Město jako by bylo opuštěno , jako obyvatelé započali velký exodus.

     Společnost se rozpadala.

     Náhle se nocí ozvalo šramocení štěrku – čís kroky, a Pavlovi se zdálo jako by něco podobného neslyšel celé roky – jako by byl poslední člověk na zemi.

     Zvuk se stále přibližoval, a pak – ve výšce lidské hlavy -, jako by se temnota ověnčila svatozáří, noc zesvětlala leskem jejích vlasů. Jejích.

     Alenka.

     Když se usmála, Pavel roztál: všechen vztek, uraženost, ba téměř nenávist, vše jako by zmizelo v tmách.

     „Ahoj…,“ pronesla se smíchem, „Co tak koukáš? Jako bys v životě neviděl člověka…“

     „V životě jsem neviděl tak krá…“ zadrhl se mu hlas.

     „Ach…“ zamyšleně, s úsměvem pohlédla na nebe.

     „Kam kráčíš v tuto zlou a temnou hodinu?“ překonal ostych a pohlédl na ni.

     „Jdu provést,“ tajemně se usmála, „jak jsi kdysi napsal v dopise, tu nejrozumnější věc v životě…“

     „A to…?“ nedopověděl – mrazivý spár mu sevřel útroby: domyslel se  

     „Nechtěl bys být můj Romeo, vždy jsi jím přece chtěl být, ne? Co? No tak odpověz! Mluv!“

     „Je také blázen? Takto přece ona nemluví…“

     „Chtěl,“ nesměle sklonil hlavu, ale pak ji hned zase hrdě zvedl: „A chci.“

     Pohladila jej po tváři, a pak něžně políbila na rty.

     Usedli pod stromem v sadu a z růžových květů si ustlali lože.

     Alenka se napila z lahvičky z tmavého skla – její oči potemněly – a podala ji Pavlovi.

     „Vypij mě!“ řekla lahvička.

     „Here's to my love!“ pohlédl na dívku s temnými vlasy.

     Ulehli.

     Hleděli na nebe a mlčeli, až pak:

     „Víš,“ ozvala se Alenka, „nechtěla jsem si to přiznat, ale já tě tehdy vážně milovala.“

     Pavel na ni pohlédl, do jejích zelených, zamžených očí slepě hledících na rudou oblohu.

     Vzal její dlaň z nehybné hrudi a smutně se usmál.

     „Já vím.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.09.2010 08:24:51dát kritice tipTragicus
No, zkus si to precist jeste jednou, treba to pochopis. Ta (v povidce vysvetlene) sebevrazda kneze, upusteni platna, na tom je ostatne zalozena pointa. Proc vznikl pozar, kdo koho sejmul apod. jsou pro dej irelevantni informace.
Jinak dik.
07.09.2010 21:21:45dát kritice tipWraith Ailohwirre
začátek brutálně zmatený, nevím kdo na koho řve, kdo koho sejme, jestli Pavlův otec svou ženu nebo jiný nájemník nějakou nájemnici, nevím, proč vznikl požár, nevím, co je práce hasičů, jestli pouštět plátno, aby si mohly sličné děvy rozdrtit lebku o asfalt, či to pak uklízet, nevím, kam tak po tom zvracení pelášil. Dále pak na církevních kulisách - tedy kostelu a knězi, který spáchal sebevraždu - mi připadne celkem divné, proč to ten člověk udělal. Něco takového u křesťana, především pak u kněze skoro nemůžeš čekat. Samotného by mě zajímalo, kolik kněží v historii spáchalo sebevraždu, takže když něco takového použiješ, měl/a by ses ohánět, abys to vysvětlil/a. Odpověď ukřižovaného celkem silný motiv, jeho smyslnost mi docela uniká, možná by bylo mocnější jen gesto beze slov.
Dále pak, co se formy týče, špatně používáš přechodníky.
Druhá polovina textu mě vyloženě nadchla, poetičnost v próze je moje slabá stránka. Ikdyž i to znělo trochu chaoticky. Ono to celé vyzní dost chaoticky, spíš jako nějaká psychedelická (chaotická) vize po šlehu. Konec ale dobrý, líbil se. Trochu zvolni a pěkně to dávkuj. :)
26.01.2005 00:00:00dát kritice tipStvN
Od Nervala jsem četl snad všechno, co je u nás k dostání - v češtině. Sylvie aneb sen a skutečnost je skutečně z větší části pouhý sen. Zatím jsem to četl dvakrát a ještě jsem neskončil úplně. Cítím, že mi k úplnému pochopení něco chybí.
26.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
Eco psal, ze je velmi tezke rozlisit v Sylvii sen od reality. Tesim se na to.
26.01.2005 00:00:00dát kritice tipStvN
Je to celý sen, ale jaksi víceúrovňový, tak mi to přijde.
26.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
StvN: Az to prectu, ozvu se... Snad.
26.01.2005 00:00:00dát kritice tipStvN
Jasně.
Klidně pokecáme.
25.01.2005 00:00:00dát kritice tipStvN
Mně tvoje psaní připomíná Francouzskej romantismus, kterej jsem si oblíbil. Proto jsem se ptal na inspiraci. Jistě sis půjčil Sylvii od Nervala, když je to Ecova nejoblíbenější kniha. Nebo Musset, kterej je v podstatě něco jako náš Mácha. To mě ovlivnilo, ale jak sis všim třeba u Šmíráka, ovlivňuje mě všechno, nejvíc samosebou život, kterej si promítám pod dojmem romantismu.
25.01.2005 00:00:00dát kritice tipGonsales
ackoli to nepatri mezi nejkratsi tak sem docetla ale konec me trochu zklamal...
25.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
StvN: Z francouzskeho romantismu jsem si doposud nic necetl, pokud vim... Presto jsem rad, ze ti jej pripomina me psani. K Sylvii jsem jeste nedostal, ale mas pravdu, chci si ji precist.
Ano, zivot mne take nejvice inspiruje - cele dny ziji v neprobehlych dialozich a scenach. Tys Sylvii cetl?

Gonsales: Je mi lito, ze ses prekonala zbytecne.
24.01.2005 00:00:00dát kritice tippozorovatel
ale jo, udržuješ mě v čtecí pozornosti

hele, nechceš si zkusit jen tak volně napsat nějakou povídku? nějakou neosobní, bez vzrušení, bez emocí...
24.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
Diky...
Zrovna jsem nad necim podobnym premyslel, ale nakonec jsem to zavrhl ... Zatim bych to asi nedokazal ... ;]
24.01.2005 00:00:00dát kritice tippozorovatel
blbost
napiš to a když to bude blbost, tak hold bude mít výběry... s tím se už nějak vypořádáš
24.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
:]] Dobra ironie ... Dobre, zkusim a uvidime, co z toho vyjde ... Diky.
24.01.2005 00:00:00dát kritice tipStvN
Je to samozřejmě dobrý.
Jako povídka do sbírky asi ještě ne, ale rozhodně vidim zárodky dobrýho stylu a fantasie.
Mě to bere.
Jaká literatura tě ovlivňuje?
24.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
Jsem rad, ze te to bere... Diky...
Jaka literatura? Co se tyce stylu psani tak asi Umberto Eco [ tim myslim, ze se snazim uchopit se jeho - a nejen jeho - rad v dile Sest prochazek literarnimi lesy ] a Nietzsche... Obsahove nikdo nejak zvlaste... Alespon myslim. - alepson k necemu je ta nespavost dobra ... A spatna nalada ...
A co tebe? Co te ovlivnuje?
23.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
Nicollette: Mohla bys mi, prosim, rici ty stylisticke chyby? Zadne tam nevidim...
angel1: Ano, to je tragedie ... To mi pripomnelo, ze zase v oblastech, ktere byly zasazeny tsunami se turisti fotily s mrtvolami... Dekuji za precteni.
23.01.2005 00:00:00dát kritice tipNicollette
Tak třeba hned na začátku a i ve vícero případech máš blbě uvozovky... někde ti chybí a někde přebývají
23.01.2005 00:00:00dát kritice tipTragicus
Aha ... Ty uvozovky tam nechybi ani neprebyvaji ... Ta prima rec porad pokracuje a konci-li odstavec, neznamena to, ze konci i ona - neukoncuje se spolu s koncem odstavce. :] Ale diky, necekal jsem, ze odpovis.
22.01.2005 00:00:00dát kritice tipNicollette
spousta stylistickejch chyb... nepřehledné a chaotické... kouknu na další, třeba budou lepší
22.01.2005 00:00:00dát kritice tipangel1
začátek je nezřetelný a chaotický, ztráta ideálů, ztráta smyslu života, ztráta sama sebe, zrada, neupřímnost, lhostejnost,chaos, ... druhá půlka je uklidněnější a čitelnější jakoby učiněným rozhodnutím. ...návrat k Romeovi a Julii...víš, že ve Veroně mají na nádvoří domku, kam si umístili Juliin dům a balkon kvůli turistům, Juliinu sochu z bronzu? Je celá pokrytá tmavou patinou, kromězlatě zářících prsou, na které si turisti sahají a fotí se. Toť pravá tragedie .


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor