Ještě že ji mám...

           Stála jsem uprostřed letní louky plné barevných květů, plné všech sladkých vůní a pestrobarevných motýlů. Vysoko nade mnou zářilo slunce a v dálce jsem viděla les. Nádherný les. Lehký vánek zanesl až ke mě jemnou vůni jehličí. Bylo to jako vzpomínka na Vánoce. Rozběhla jsem se vstříc chladivému stínu lesa a jeho jemné vůni. Bylo mi nádherně lehko. Měla jsem dojem, že se vůbec nedotýkám země. Jako bych běžela a dotýkala se pouze stébel trávy a květin. A i ta se pod mojí váhou sotva ohnula. Připadala jsem si jako jeden z těch motýlů, co kolem mě poletovali. Za chviličku jsem byla v lese. Nádherný les. Vysoké stromy, hustá svěží tráva, laně, které si mě sice zvědavě prohlíželi, ale neutíkaly přede mnou. Zajíčci, veverky, ptáčci, ti všichni byli všude kolem mě. Stačilo natáhnou ruku a mohla jsem se jich dotknout. Měla jsem pocit, že sem patřím. Utíkala jsem dál do toho pohádkového lesa a smála se štěstím jako blázen. Náhle les zhoustl a ztemněl. Nebylo tu ani jedno zvířátko. Nic než vysoké stromy přes jejichž koruny se prodíralo stále méně a méně světla. Začínala mi být zima. Choulila jsem se na zemi v jehličí, které mě píchalo po celém těle. Měla jsem pocit, že se mi do těla zabodává tisíce maličkých jehliček, které se dostávají do mých žil a bodají mě i do žaludku, srdce i mozku. Měla jsem chuť utéci z tohohle příšerného místa. Sebrala jsem poslední zbytky sil, roztáhla ruce a odrazila se směrem vzhůru. Koruny stromů se rychle přibližovaly, rozestoupily se a já se ocitla nad nimi. Letěla jsem vysoko nad lesem a Slunce tu nesnesitelně pálilo. Rozhlížela jsem se, neuvidím-li někde konec lesa, ale ten se táhl od obzoru k obzoru. Sluneční žár mě spaloval a létání mě vysilovalo. Potřebovala jsem někde zastavit a odpočinout si. Náhle jsem spatřila v dálce moře. Zamířila jsem tam a za chvilku jsem celá vysílená přistála na jeho břehu. Snažila jsem se zbavit jehličí, které mě neustále píchalo, ale to nešlo. Bylo jsem jím přímo obsypaná. Nebo to není jehličí? Ne! To jsou mravenci! Tisíce mravenců mi pobíhalo po těle, lochtalo mě nožičkama a štípalo mě . Válela jsem se po zemi, řvala jako šílená, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsem se vrhla do ledové vody. Mravenci sice zmizeli, ale rány po jejich kusadlech pálily a navíc mi byla hrozná zima. Začala jsem se topit. Zoufale jsem se snažila lapat po dechu, ale nešlo to. Nakonec jsem se vydrápala na břeh. Potom byla už jenom tma, ze které se stala mlha. A z té mlhy vyplula loďka s mojí babičkou. Ale babička je přeci už mrtvá? Ale bylo mi u ní vždycky krásně. Babička připlula až ke mně a já k ní nasedla do loďky. A loďka odrazila od břehu na kterém zůstaly všechny moje bolesti a já se cítila tak svobodná, volná a čistá, jako nikdy před tím. A vůbec mi nevadilo, že s babičkou pluji tou mlhou k nějakému jinému břehu.

           „Koukni, další.“ „Centrálo, řekněte havranům, že tu máme další kus. Je to holka, věk kolem pětadvaceti, hnědé vlasy. Cože? Jo, taky si myslím. Tu novou drogu nám byl čert dlužnej.“ „Hele, tahle se taky usmívá. Ta musela mít krásný sny než umřela…“