Cesta

Nejdřív se jen vezeš. Zpočátku ani o tom nevíš. Pořád jen spíš. Doprovázejí tě ti, kteří tě nade vše milují a jsi pro ně všecko. Po nějaké době už ze svého vozidla pozoruješ svět kolem sebe. A pak přijde první krok. Ne snad ani krok, jako krůček. Malý a nesmělý. Ale je první. Všichni kolem tebe jásají. Vozidlo brzy necháš doma a tvé krůčky jsou stále jistější. Capeš si to po cestě a tví drazí jsou ti oporou. Občas sice upadneš, ale je tu máma, která ti pofouká bolístku. A táta tě občas vezme na ramena, když už tě tak bolí nožky, že nechceš šlapat dál. A čas běží jako střelený. Po cestě potkáváš mnoho lidí. Někteří jen proletí kolem tebe a už je nikdy nespatříš. Jiní jdou s tebou dlouho. A někteří napořád. Mámu a tátu necháš po čase kdesi za sebou. Už je neuvidíš. Ale jsou tu jiní, tvému srdci milí. Teď zase ty řídíš vozidlo s tím, který teprve začíná svou cestu. Ten, který o tom zatím neví. Jak tak jdeš, tvoje kroky se zpomalují. Občas se zastavíš a ohlédneš se zpátky. Občas zakopneš a upadneš. Nejdřív se zvedáš sám, později ti na nohy pomáhají druzí. Jde to čím dál, tím hůř. Jdeš a víš, že tvá cesta jednou skončí. Bojíš se okamžiku, kdy dojdeš tam, kde už nic nebude. Dojdeš na konec své cesty života. A ty budeš vědět, že je to tak správně. Nechce se ti však myslet na konec. Narovnáš krok a usměješ se. Za ruku chytneš své nejbližší. Sluníčko zahřívá tvou tvář a ptáčci ti notují do kroku. V tu chvíli víš, že ti už nic nechybí.

---