První česká tepláková

Věcem, které se v životě nepodaří, se říká zkušenosti. Jednu takovou mám z mlékárny, kde jsem se učil pašovat mléko přes vrátnici.  Pak jsem byl na zkušené v gumovce; ale válcovat gumu od šesti ráno mi nepřirostlo k srdci. Taky jsem trhal  jahody, jabka, brambory a chmel. Přes veškerou hamižnou snahu po výdělku z brigády  dnes  vím jedno jistě: rukama se  neuživím. Raději jsem  přednášel o sci-fi, dělal ukázky karate, tlumočil  nebo jsem  byl scout modelingové agentury. Tak moc mě vidina manuální práce motivuje k práci místy až intelektuální! Pak jsem jednoho dne zahlédl na školní nástěnce brožuru  cestovní kanceláře. Byla psaná v angličtině a kromě obrázků několika horských středisek v ní z dálky svítilo na  třicet gramatických chyb.  Hrubice jsem červenou tužkou opravil a poslal se svým telefonním číslem  zpátky na adresu cestovky.  Už za týden jsem měl  brigádu v ruchu zvaném cestovní. Stal jsem se průvodcem!

         Majitel cestovky nosil fialové podnikatelské kalhoty a prosperitu slibující příjmení Halíř. Ač původním povoláním barový hráč na klávesové nástroje, dnes se zdá, že bude mít i  zkušenosti s  basou. Intenzivně po něm pátrá Interpol. Tehdy zprivatizoval kde co – hotel, kulturní dům i šlechtické sídlo. K podpisu smlouvy na jeho zámek jsem dorazil stylově vlakem a s dvouhodinovým zpožděním. Měl jsem takovou radost z nové práce, že jsem dvakrát špatně přestoupil. Moje průvodcování má totiž jeden háček. V mém případě hák. Nějak se mi nedostává orientačního smyslu. Nevíte, kde se to dá reklamovat? Někteří moji přátelé dokonce tvrdí, že mám orientační nesmysl. To prý je u průvodce něco jako červenka u prasete.

         Baví mě jen tak se toulat. Jíst teplou bagetu z pekárny na předměstí, sedět v prachu u cesty a koukat se do slunce nebo klábosit s místňákama o životě.  Čili pokud chcete dlouze bloudit, tak se mě držte! 

      A drželo se mě i 54 zaměstnanců železničního depa z Hradce Králové. V modrých socialistických teplákách s gumičkou dole, s chlebníky plnými řízků a rybízových šťáv  jsme se jednoho krásného dne vydali po stopách Verdiho do Milána („Ne pane,  to nebyl hokejista. Určitě! Ani trošku!“).  Zpočátku jsem se snažil komentovat ubíhající krajinu, ale nestačil jsem konkurovat smršti filmů – Terminátor, Predátor a dramatu, kdy nám vypověděl službu karburátor.  Zastavili jsme v  neznámém městě, kde jsem měl uspořádat alternativní prohlídku.  Tedy jen pro ty, kteří byli dost střízliví a dávali přednost zvracení v historické části města místo na parkovišti u autobusu.

         Taky se někdy stydíte za některé své soukmenovce v cizině? Mají pivní pupek, sandály s hnědými ponožkami, kšiltovku Barum a kraťasy od Vietnamců nebo modré tepláky s gumičkou dole. Poznáváte je? Pokud je potkáte, tak je to možná část 1. české teplákové výpravy do La Scaly, která se nenávratně ztratila při povelu „ROZCHOD“.  Stále se mě úporně drželo asi 40 lidí v naději, že to tam znám lépe než oni. Zkoušel jsem se tvářit nenápadně. Předstíral jsem, že ke mně nikdo z nich nepatří. Šlo to dost těžko. Asi mi nebudete věřit, ale v městě se ještě ke všemu vylilo z břehů jezero. Na druhou stranu vůbec nevadilo, že nemám mapu, protože většina turistických míst byla stejně pod vodou.  Zvolil jsem alternativní výstup na nedaleký vrcholek v naději, že smečku nádražáků uštvu.

         Konečně  jsme se vydrápali na vyhlídku do kraje. Jaký  bič jsem na sebe zase upletl! 

„Co je tam to-óó? A támhle to-óó??,“  týrali mě zaměstnanci z depa, abych identifikoval stavby někde na horizontu. A moje průvodcovská hrdost vadla, jak květiny v mé kanceláři. Několikrát jsem po pravdě odpověděl, že nemám nejmenší tušení. Na pátý dotaz jsem si zoufale tipnul.  Mimochodem, nikdy to nedělejte.

„Tamta moderní budova v dálce? Myslím, že jsem to viděl ve Sto plus jedna,“  lhal jsem.  „To bude asi… nádraží.“

„Jééé, nádražíčko nádraží! To je větší než v maj´ v Pardubicích! Půjdeme se tam podívááát!!?“, zavelela jedna teta z depa.  

         Zoufale jsem se je snažil upozornit, že špatně vidím do dálky.  Ale to už mě horda nádražáků tlačila přes kopce a údolí směrem k domnělému nádraží. Hodinu jsme pochodovali  v úmorném vedru, když nádražákům došly řízky a trpělivost. A já jsem pro změnu zase netušil, kde jsme.  Šel jsem se zeptat stařičkého domorodce na cestu k nádraží. Stařík se dlouze smál mému dotazu. Pak ukázal směrem zpátky odkud jsme přišli. Nádraží bylo totiž kousek od našeho autobusu.! V davu to zašumělo a nádražáci  mě chtěli lynčovat.  Už jsem se pomalu loučil se životem, když mě napadla spásná myšlenka. Ještěže umím ty jazyky!

Obrátil jsem se znovu na domorodce v italštině: „Prosím Vás, mám trochu zvláštní přání.“

„Ano?“

„Mohl byste chvíli mávat rukou  obráceným směrem?“

„Jak?“

„Ukazujte třeba na támhleten strom před námi a tvařte se vesele!“

Zabralo to. Dav se utišil. „Jdeme správně!  Je tu oklika kvůli povodni!“

         Zcela vyčerpáni jsme na večer dorazili k opravenému autobusu. Nádraží vidělo jen pár šťastných jedinců, kteří předtím zvraceli na parkovišti.  Prý není větší než v Pardubicích. No, každopádně to byla zajímavá zkušenost!