Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vůně tvých vlasů

09. 03. 2005
4
0
1611
Autor
Quarryman

How does it feel to be dead?

Když jsem toho rána umřel, zpočátku mi to vůbec nedošlo. Pochopitelně jsem neotevřel oči, prostě jsem jenom "procitl", vstal a otevřenými dveřmi vyšel z pokoje do předsíně, tak jak jsem to dělával každé ráno při svých rozespalých cestách za potřebou. Zamlžený zrak a fakt, že vůbec necítím své tělo, jsem instinktivně dával za vinu kocovině. Na tom by, koneckonců, nebylo vůbec nic zvláštního, vzhledem k množství alkoholu, které jsem předešlého večera do sebe nalil. To, že v ústech necítím sucho ani hořkou pachuť, jsem naopak bral jako příjemné zjištění. V půlce předsíně jsem se zastavil a uvědomil si, že se mi na záchod vlastně nechce. Na zdi nalevo viselo zrcadlo.

Prvotní šok nebyl ani tak zapříčiněn tím, že nevidím svůj odraz v zrcadle, jako spíš tím, že si následně nemohu protřít oči ani se štípnout, abych se přesvědčil, že nespím. A přísahám, že jsem v tu chvíli po onom osvobozujícím štípnutí nebetyčně toužil. Znáte ten pocit, když ve spánku ležíte na jedné ruce moc dlouho, a pak, když se probudíte, ruka je úplně odkrvená, necitlivá, nereagující na povely vašeho mozku, jako by vůbec nebyla součástí vašeho těla. Nějak podobně jsem se v tu chvíli cítil i já, jenom s tím rozdílem, že já jsem neměl žádnou ruku. Ani levou ani pravou. Nitro se mi sevřelo zděšením a svět kolem se scvrknul do malé kuličky. Srdce mi zběsile tlouklo, … vlastně netlouklo. Nepoléval mě studený pot a nedýchal jsem ostošest. Nedýchal jsem vůbec. Projely mnou tři myšlenky zároveň: a) Co se to, sakra, děje? b) Tohle se mi určitě jenom zdá, a c) Musím s tím něco udělat. Otočil jsem se a zamířil zpět do pokoje. Bylo ještě šero, ale i ta trocha světla, která pronikala oknem dovnitř stačila na to, abych si všiml, že na mojí válendě někdo leží. Přišel jsem blíž a poznal jsem, kdo to je - byl jsem to já.

Každý z nás o tom někdy přemýšlel. Ta nejzákladnější existenciální otázka, která dala podnět ke vzniku spousty filmů a bezpočtu náboženství, která se na ni poté vehementně snažila odpovědět a přinést nám tak alespoň trochu útěchy. Jaké to je po smrti? Co je po smrti? Co se stane s lidskou duší, když opustí fyzické tělo? Nikdy jsem nevěřil v rajské zahrady, v peklo ani hlubiny Tartaru, a vlastně jsem pravdivou odpověď neznal ani nyní, kdy jsem stál nad svou chladnoucí tělesnou schránkou a pozoroval svůj nehybný hrudník. Čím déle jsem tam tak stál a civěl na tu věc, která bývala mým tělem, tím více ve mně sílilo přesvědčení, že je jen mizivá šance na to, že se mi všechno jenom zdá. To vědomí bylo zdrcující. Nejradši bych plakal. To bych ovšem musel mít oči.

Dobrá. Nemá smysl panikařit. Zkusme se nad situací racionálně zamyslet. Umřel jsem, a to se jeví jako fakt. OK. Můžu s tím teď něco dělat? Jako co? Jako třeba vrátit se zpátky do svého těla? Obživnout? Pokusil jsem se dotknout ležícího těla. Nestalo se nic. Takže tudy cesta nevede. Je třeba postupovat systematicky.

Rozhodl jsem se nejdříve důkladně prozkoumat svoji současnou existenci. "Rozhlédl" jsem se kolem sebe. Způsob, jakým jsem vnímal věci kolem, byl zvláštní a samozřejmě nezvyklý. Neměl jsem zrak, bylo by tedy nejspíš nesprávné tvrdit, že jsem stůl, koberec, lampu, dveře a další vybavení pokoje viděl. Tvary a barvy jsem nicméně jaksi vnímal. Nepříliš ostře, ale ani ne rozmazaně, spíš se mi zdálo, že se všechno kolem mě podivně chvěje. Podobné to bylo i s mým sluchem. Tikání hodin na stole, stejně jako z venku se ozývající švitoření ptáků, mnou procházelo a já to vnímal jenom jako slabé vibrace. Pokusil jsem se soustředit na čich a chuť, ale tady jsem necítil nic. Poněkud nepříjemný byl pocit absence hmatu. Necítil jsem své nohy na podlaze. Ovšem pohybovat jsem se mohl, to už jsem si vyzkoušel. Přinutil jsem se tedy vůlí k pohybu zase ven z pokoje.

Začal jsem uvažovat nad příčinou své smrti. Jelikož moje tělo leželo na válendě, v přirozené poloze, mohl jsem směle vyloučit autonehodu, pracovní úraz, pád z letadla bez padáku, utonutí, uhoření, popravu na elektrickém křesle. Bylo tolik různých možností jak může člověk zemřít. Přiznám se, že mě to nikdy zaživa nenapadlo. Vzhledem k mému věku byla rovněž nepravděpodobná smrt stářím. Troufal jsem si vyloučit i vraždu, nad sebevraždou jsem nikdy neuvažoval, takže to jsem mohl taky vyškrtnout. Nejspíš na to nepřijdu. Hádám, že až mě někdo najde a zavolá doktora, ten nakonec určí jako příčinu smrti nějakou banalitu, jako třeba selhání srdce nebo mozkovou příhodu. No, vlastně je tu ještě taky ta možnost otravy alkoholem. Páni, včera to fakt stálo za to. Kolik jsem té Metaxy vypil? Litr? Dva?

Došel jsem do kuchyně, ke dveřím vedoucím na zahradu. Zkusil jsem sáhnout na kliku. Blbost, přece nemám ruce. Takže teď se tedy přesvědčíme, jestli duchové mohou procházet zdí a zavřenými dveřmi. Hezky zhluboka nadechnout (taky blbost, nemám plíce) a udělat "krok".

Byl jsem venku. Fungovalo to! Stál jsem na úzkém chodníku, který odděloval dům od hustého anglického trávníku, na levo ode mě vycházelo slunce. Pes, který spal vpravo pod pergolou zvedl hlavu, zavětřil a udělal "blaf". Bylo mi jasné, že mě nemůže cítit, vidět ani slyšet. Přesto jsem měl pocit, že se dívá přímo na mě. Toužil jsem jít k němu a pohladit ho, ale už jsem věděl, že to není možné. Škoda. Je to skvělý pes.

Ale snad bych mohl nějak zajímavě využít svoji čerstvě nabytou schopnost procházet zdí a nepozorovaně se pohybovat. Zjistit, co si o mě povídají chlapi v práci, když tam nejsem. Přesvědčit se, jestli je Víťa Hanák opravdu v posteli takový kanec, jak o sobě prohlašuje. Hergot, vždyť já se můžu klidně mrknout, jaké noviny čte ráno prezident, když sedí na záchodě! Tohle zjištění mi příjemně zvedlo náladu. Najednou už mi ta moje smrt nepřipadala zas tak zlá. Nic mě nebolí, netlačí, nesvědí, nepálí, nemám chuť na cigaretu, nemusím se denně sprchovat, chodit do práce, platit účty, cpát do sebe tu hnusnou šlichtu, co vaří v kantýně. Schopnosti mám jako nějaký superhrdina a šéf mi může políbit prdel. V tuto chvíli si troufám říct: It feels good to be dead.

Prošel jsem zpět do domu, tentokrát skrze zeď hned vedle dveří. Začínalo mě to docela bavit. Muž, který prochází zdí, cha chá. Schválně, jaké další věci ještě dokážu? Dokázal bych projít i skrze strop? Odlepit se od země a létat jako Superman? Tohle musím zkusit! Vůle hory přenáší, obzvlášť když jste po smrti. Proplul jsem stropem do prvního patra a ocitnul se v ložnici. V ložnici? No jasně, v prvním patře mám přece ložnici, pracovnu a koupelnu. Moment, proč teda moje tělo leží dole na válendě a ne tady v ložnici? Přišel jsem blíž k široké posteli a zjistil, že v ní spí ona.

Měla zavřené oči, vlasy neposlušně padající přes obličej a vypadala nádherně. Začaly se mi zničeho nic vybavovat vzpomínky. Na to, jak jsme se poprvé setkali, na to, jak se uměla krásně smát. Na to, jak jsem se do ní bláznivě zamiloval a poprvé ji políbil. Jak jsme spolu chodili do italské restaurace a jak jí vlasy voněly po heřmánku. Vzpomínky na to, jak se ke mně nastěhovala a jak jsme plánovali, že se vezmeme. Na to, jak se na mě vždycky svůdně podívala a jak jsme se potom dlouho milovali. A já jsem jí ráno pokaždé donesl snídani do postele, a ona tam ležela s pramínky vlasů přes zavřené oči. Stejně jako teď. Proč ale ksakru leží moje tělo dole na válendě a ne tady vedle ní?!

Paměť lidských duší funguje zvláštním způsobem, asi proto, že není odkázána na šedou kůru mozkovou, na neurony a jejich synapse. Jednotlivé vzpomínky se neobjevují pomocí klasických asociací, jsou obtištěny hluboko v naší existenci a na povrch vyplavou vždy jaksi nahodile, nebo v rámci mně neznámého procesu. V jednom okamžiku jsem si za nic na světě nemohl vzpomenout, proč spíme každý jinde, a o vteřinu později mi to bylo zcela jasné. Mé vědomí po mně začalo plivat vzpomínky, které jsem si nejspíš chtěl nechat uzamčené někde hodně hluboko uvnitř. Vzpomněl jsem si na naše hádky, na rozbité talíře, na její slzy a dlouhé chvíle mlčení, na to, jak mi včera oznámila, že je mezi námi konec, a jak jsem si následně ustlal dole v pokoji na válendě a odešel se opít do němoty. Všechno dávalo smysl a já jsem neměl sílu nepříjemné vzpomínky odhánět. Nakonec to ale vůbec nebylo třeba, protože nad tím vším mohutně čnělo moje vědomí toho, jak moc ji miluji. To byla odpověď na všechno. Jasnější než slova, opravdovější než všechny vzpomínky dohromady. V tu chvíli jsem věděl, že jsem neumřel na mozkovou příhodu ani na otravu alkoholem, ale prostě proto, že jsem nedokázal žít bez ní.

V záplavě citu jsem se sklonil, abych mohl vdechnout heřmánkovou vůni jejích vlasů, dotknout se její tváře a políbit ji na pootevřená ústa. Po ničem jiném jsem v tu chvíli netoužil. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo. Jenom moje duše a spící ona. Moje snaha se však okamžitě proměnila v příliv zdrcujícího zoufalství. Nedokázal jsem to. Nešlo to. Byl jsem zase na začátku. Ty nejhorší bolesti, které jsem zažíval ve svém fyzickém těle, byly ničím v porovnání s bolestí, která nyní zaplavila celou moji existenci. Procházení zdí, létání ani žádné jiné schopnosti mi nedokázaly vynahradit to, že už nikdy neucítím vůni jejích vlasů. Do hajzlu se smrtí!!!

U dveří do ložnice něco stálo. Vnímal jsem to, i když jsem to neviděl v pravém slova smyslu. Nebyla to postava a nebylo to živé. Byla to bytost podobná mně samému. Sálalo z ní porozumění a klid. Chtěl jsem na ni zavolat, poprosit ji, abych se směl vrátit a ještě alespoň jednou obejmout a polibkem probudit tu, která tak klidně spala na posteli dvacet centimetrů od místa, kde jsem se nacházel. Ta bytost se posunula ode dveří mým směrem a já jsem najednou ucítil, že ke mně promlouvá. Beze slov, bez jediného zvuku. Jenom proud myšlenek, které mnou prostupovaly a tlumily mé zoufalství. Rozuměl jsem všemu. V následujícím okamžiku ta bytost zmizela.

O zlomek vteřiny později jsem ucítil, že se propadám, nějaká síla mě nezadržitelně stahovala dolů. Vyděšeně jsem se pokoušel něčeho zachytit. Bylo to marné. Ta síla mě stahovala čím dál silněji. Proplul jsem podlahou a ocitl se v kuchyni. Táhlo mě to pryč, do předsíně, stále rychleji. Svět kolem mě se změnil v rozmazanou šmouhu a já byl jako obrovským vysavačem přitahován k onomu pokoji, k válendě a k tělu, které na ní leželo. V poslední chvíli jsem se pokusil zatnout zuby (taková blbost) v očakávání něčeho velkého. Ještě jednu tisícinu sekundy a …

… zhluboka jsem se nadechl a současně doširoka otevřel oči. Ležel jsem na válendě, zíral do stropu, srdce mi zběsile tlouklo, do ztuhlých studených končetin mi pomalu proudilo teplo. Pomalu jsem si uvědomoval, co se stalo. Myšlenky mi chaoticky poletovaly hlavou. Zkusil jsem zahýbat prsty na rukou. Šlo to. Zkusil jsem se posadit. Šlo to taky. Na stole tikaly hodiny a citil jsem hořké sucho v ústech. Zvedal se mi žaludek a hlava mě bolela, asi ze včerejší Metaxy, ale byl to skvělý pocit. Pomalu jsem vstal a stále znovu vdechoval do plic životodárný kyslík.

Vyšel jsem z pokoje, prošel chodbou a vyběhl po schodech nahoru, odhodlaný všechno změnit. Nezáleželo na tom, co to bude stát, ani na tom, jestli se to vůbec povede. Cítil jsem se plný života a připravený snést i bolest, odmítnutí a vlastně cokoliv. Otevřel jsem dveře do ložnice, kde spala ona. Ve chvíli, kdy jsem přistoupil k posteli a viděl jak klidně oddechuje, jsem ucítil, že mi po tváři stékají slzy. Ne slzy radosti, ani slzy smutku, prostě jenom obyčejné čisté slzy. Plakal jsem, protože jsem mohl plakat.

Pomalu jsem se sklonil k jejímu obličeji a zlehka ji políbil. Vlasy jí voněly heřmánkem.
Lunka
24. 08. 2005
Dát tip
Je to skvělé...vzalo mi to dech....to nám romantičkám nedělej....;o)))*T

Quarryman
26. 03. 2005
Dát tip
To Griff: Souhlasím. Ale sám moc dobře nevím, co bylo účelem tohoto dílka. Tedy opět smekám před dočtením... ;o)

Griff
18. 03. 2005
Dát tip
...někdy se říká, vynechávat slova, věty. Ty možná celé odstavce. Zbytečná omáčka bývá závadou. Jinak to nebylo špatné.

Quarryman
10. 03. 2005
Dát tip
To Jokaste: Dočetl jsi do konce? Tak to smekám ;o) Každopádně díky...

Jokaste
09. 03. 2005
Dát tip
Nevím jak ostatním, ale mě se tahle věc líbí. A to hodně! Má to nápad, pointu...a i když se konec může jevit mírně sentimentálně, myslím, že to tomuhle dílku neuškodilo. Tip* E.")

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru