Křik

Křik. Nad pláží se rozléhal křik malého dítěte. Šel podle hlasu směrem k moři a za dunou jí spatřil. Malé děvčátko zabořené po kotníky v písku začínaly olizovat vlny stoupajícího přílivu. Nadšeně pořvávalo. Když přišel blíž, dívka zmlkla a podívala se mu do očí.

„Ale ty jsi přeci…“, řekl.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zataženo, před bouřkou. Nad jejich hlavami visely těžké černé mraky.

Když sklonil hlavu, byla pryč. Pak jí znovu uviděl, jak jde přes kopec. Udýchaně vyběhl nahoru a spatřil před sebou dřevěné a oprýskané bungalovy. Podle stop v písku k jednomu zamířil.

„Jdeš pozdě“, řekla mu na uvítanou a usmála se. Zrovna prostírala k obědu na terase s výhledem na moře. Zmateně pohlédl k nebi a pak zpátky na tu ženu.

„Počkej, dojdu pro polévku.“ Odběhla dovnitř domu. Odevzdaně se posadil. 

„Já už jsem jedla než jsi přišel, tak za mnou pak prosím přijď na houpačku.“

Ponořil lžíci a nabral. Jedl nejdříve pomalu a váhavě, ale nakonec vše hltavě spořádal.