Zpověď bláznova

            „Víte, jel jsem tramvají, a tam jsem se zbláznil.

         Sedl jsem si k oknu a pozoroval klasicistní architekturu mizející za námi, postavy s igelitkami plnými čehokoli jdoucí odkudsi kams, probíhající den a paprsky slunce prodírající se spletitou historickou zástavbou. Pozoroval jsem lidi ve voze a můj zrak ulpěl na jednom obličeji. Obličeji muže sedícího v mém opositu, muže s mentální disfunkcí, muže s úsměvem dítěte a pohledem, který mi proletěl celým tělem, až se zastavil u mé duše a zíral. Blázen začal pohybovat rty, až jsem uslyšel jen:“Zkus to taky.“ Vycenil zuby a dál házel prasátka svými silnými brýlemi. V tu chvíli jsem se zbláznil.“

         „Vystoupil jsem na Hlavním nádraží a vydal se tepnou velkoměsta přímo do jeho srdce. Kolem mě proudily litry a litry lidí a začal jsem pociťovat zvláštní neklid. Kolem prošel muž v saku barvy lví srsti, zlaté žíhané kravatě osázené diamanty a z jeho hrudi se dral výkřik:“Chci ven! Chci pryč z tohoto těla! Chci pryč z tohoto světa!“ Udělalo se mi nevolno.

Uvědomil jsem si, že jsem pohlédl do hlouby jeho nitra, do jeho duše. Že jsem to zkusil. Ale nesmál jsem se.

         Viděl jsem pár držící se za ruce s úsměvy na tváři, pochutnávající si na lahodném kornoutu osvěžující zmrzliny, pár navenek bezstarostný, pár navenek se milující. Všem okolo bylo jasné, že tu vládne harmonie, jen já zůstal stát a stěží zabraňoval návalům zvracení. Znělo to tak jasně a nahlas, vzduch plný napnutého šílenství, vzduch plný křiku:“Hlad…nenávist…touha… zvrhlost“ Jejich duše byly spojeny dotekem ruky a návaly rozkoše.

         O kus dál stál snědý muž v zaprášených pracovních montérkách, s kudrnatými vlasy a hustým knírkem. Jeho zasmušilý pohled přejíždějící skupinku holohlavých mladíků v těžkých botách mě zamrazil a šeptal:“Jsem jen člověk…“

         Dívka vedoucí podvyživeného psa bojové rasy, s očima bývalé krásky bez života a vůle, trhavých pohybů i zevnějšku, hlavu obtěžkánu lesklým železem a modré ruce, se zastavila na rohu a mlčela. Její duše také mlčela…Zvracela…

         Prodavačka z obchodního domu s obratem 5 milionů na den mechanicky mačkala číslice narůstajícího profitu a roboticky opakovala:“Dobrý den-děkuji-dobrý den-děkuji-dobrý den-děkuji…“ Sic usmívající se, já slyšel:“ Kdy  už tohle DO PRDELE skončí!?“

         Vyšel jsem na ulici a slunce svítilo a hřálo. A všichni se mračili. A z jejich hrdel se řinulo jediné: “Starost… nuda… šeď… nenávist… láska…“

         Chtělo se mi plakat. Řvát. Nadávat. Soucítit. Zvracet. Odsoudit. Utéct…

         Utekl jsem do blízkého parku a sedl si na lavičku. A opět jsem ulpěl na jedné tváři. Tváři dospělé, avšak s duší dítěte. Zel jsem do tváře bláznovi. A on se mi opět zahryzl až do mého nitra a řekl:“Neblázni. Posaď se a dýchej. Zvedni hlavu a odpusť. Odpusť sám sobě. A pak poznáš, co je to život.“

         Nejsem blázen. Jen mám pocit, že se z vás zblázním…B. R.