Něco

Můj první pokus o vstup do tajů literatury...

NĚCO
Kristýna Znamenáčková

1. ČÁST
CO BUDEŠ DĚLAT PO VÁNOCÍCH?


1. kapitola

Bylo pozdní odpoledne a Jason Geller právě zamykal dveře své kanceláře. Pracoval u jedné prestižní firmy, která se zabývala výrobou kancelářských potřeb – PaperWood Inc. Jakmile vystudoval vysokou školu, nastoupil do této firmy a během let se vypracoval na pozici zástupce ředitele, která mu nesmírně vyhovovala. Práce byla nenáročná a nebylo ji mnoho, peněz dostával celkem dost (o zvýšení platu ale samozřejmě uvažoval), dostal firemní automobil, přestože za prací daleko nedojížděl.
Jason byl pohledný mladý muž, který právě oslavil své 28. narozeniny. Pomalu ho začalo trápit, že už za 2 roky se počáteční cifra jeho věku změní z čísla 2 na 3. Vysoká postava zdůrazňovala jeho pěknou postavu. Každý by mu ji mohl závidět, tmavé vlasy měl krátce sestříhané a pod obočím se skrývaly hluboké hnědé oči.
Už se nemohl dočkat až přijede domu. Chystal překvapení pro dívku, kterou k smrti miloval, vážil si jí, vážil si toho, co dělá, i každé chvilky s ní strávené. S Joyce Greenovou chodil už necelých 5 let a věřil, že s ní zůstane dokud mu bude zdraví sloužit. Před týdnem dostal e-mail (jak miloval tyhle elektronické vymoženosti) od svého nejlepšího přítele – Billa. Stálo v něm:

Jasone, mám skvělou zprávu. Strejda má v horách svou vlastní farmu a na zimu musí odjet a poprosil mě, jestli bych se mu tam o to nepostaral, že si tam prý můžu vzít koho budu chtít – pokud to nebude boss podsvětí… Takže vás s Joyce srdečně zvu… Chystám tam týden od 25. prosince do 1. ledna – pozval jsem ještě Jacka, Lucy, Richarda, Joannu a Sharon (víš kterou? Tu kočku z restaurace…) Tak se mi prosím ozvi co nejdříve.
PS: Hlavně si vezměte lyže a jestli se vám líbí koně, budete mít možnost si zajezdit.
Měj se, Bill

Samozřejmě se příležitosti okamžitě chytnul, miloval hory a chtěl s Joyce strávit příjemný týden v horách, daleko od civilizace a všech starostí a problémů.
Zaparkoval před domem a vyndal z auta květiny, které koupil během cesty. Už když stoupal po schodech do 4. patra v domě, kde bydleli, věděl, že je Joyce doma. Slyšel nahlas písničku The Man who sold the world, kterou zpívala skupina Nirvana, ovšem původní znění se připisuje Davidu Bowiemu. Takhle nahlas si pouštěla hudbu poměrně často, někdy jí to Jason vytýkal – prý nechce zestárnout s hluchou babičkou. Navíc si jeden soused stále stěžoval. Dnes se na ni ale nezlobil. Chtěl si s ní udělat hezký večer a říct jí tu novinu o horách.
Sundal si kabát a kráčel směrem do kuchyně. V rádiu skončila písnička od Nirvany a v tu ránu zaduněla kytara další rockové písničky, jejíž název ale Jason neznal. Míchala zeleninový salát a nakrucovala se do rytmu písničky. O jeho přítomnosti ale nevěděla a on toho mile rád využil. Pomalu se k ní blížil a zezadu ji objal. Joyce zapištěla.
„Jasone! Co to děláš?“ Řekla a usmála se na něj, Jason na ni šibalsky zamrkal.
„Hmmm, co to tady voní??“ Žaludek mu kručel už od dvou hodin odpoledne. Snědl by teď i krabičku hřebíků, kdyby bylo třeba.
„Tvoje oblíbené jídlo – kuřecí plátky na houbách a vínu!“ Nooo…tak to znělo o moc lépe než krabička hřebíků. Navíc od Joyce… Dal jí květiny, které vykouzlily na její tváři krásný úsměv a zanedlouho seděli u stolu a pochutnávali si na výborné večeři.
„Miláčku, na Billa si asi pamatuješ, viď?“ Zeptal se Jason.
„Samozřejmě.“
„Víš, pozval nás na týden na hory, společně s Lucy, Richardem, Joannou, Sharon a Jackem. Moc rád bych tam s tebou jel…“ Řekl Jason a doufal, že bude Joyce souhlasit.
„Na hory?“ Zeptala se opatrně. Jason kývl.
„No…ale vždyť víš, že moc neumím lyžovat a ani mě to nikdy nelákalo…“
Její odpověď ho zklamala, ale rozhodně to nevzdával. Miloval hory, miloval sníh, miloval lyžování a miloval Joyce. Chtěl mít všechny tyhle krásy světa dohromady.
„Ale to nevadí. Když budeš chtít, tak tě to moc rád naučím, v tom není žádný problém. A pokud opravdu dáš lyžování červenou, tak můžeme chodit na procházky… Na horách je přeci tak krásně, jen si to představ… ty zasněžené kopce, do toho horské sluníčko, čistej vzduch, klídek, pohoda, vůbec žádné starosti a bude to fajn, také proto, že tam budou i ostatní. Ale tím nechci říct, že bychom tam neměli své vlastní soukromí, to určitě ano. No tak, co?“
Joyce se na chvíli zamyslela, podívala se na zoufalého Jasona a usmála se.
„Dobře. Pojedeme na hory. Ale jestli si zlomim nohu na lyžích, tak si mě nepřej!!“
Přiťukli si sklenkami vína a políbili se.


2. kapitola

„Sharon, snídaně!“ Sharon neochotně vylezla ze své krásně vyhřáté postýlky, i když před chvíli přísahala, že jí z ní nikdo nedostane. Ale hlad zvítězil.
„Nazdar brácho!“ Usmála se na svého bratra Marka a sedla si ke stolu. Považovala ho za takového malého blázna, ale na druhou stranu za něj byla ráda. Nedokázal být ráno v posteli déle než do osmi hodin a to už ho trápily výčitky svědomí, že zaspal skoro celý den. Podle něj by se člověk měl probouzet takhle brzo každý den, jinak si život pořádně neužije, jelikož ho skoro celý prospí. Výhodou toho jeho brzkého vstávání bylo, že vždy udělal snídani. A pokud měl hodně dobrou náladu, odnesl jí snídani dokonce až do postele. Ale Sharon ho s jeho spacími názory většinou posílala někam. Ona byla opačného názoru. A to zůstat v postýlce tak dlouho, jak to půjde.
Pracovala v restauraci Zlatá hvězda, kde dělala šéfkuchařku a příležitostně i servírku a restaurace naštěstí otevírala až ve 12 hodin, nikdy ne dříve, takže problémy s ranním vstáváním moc neměla.
„Tak cos udělal dnes dobrýho? Hmmm… Corn flaky, jogurt, tmavý chléb se sýrem, džus… Moc mě rozmazluješ, víš to?!“
„No máš pravdu, ani si to nezasloužíš.“ Odpověděl ji Mark a začal brát jídlo ze stolu.
„Hej, co to děláš?!“ Pohlédla na něj vyděšeně, když se od ní jídlo vzdalovalo.
Mark se začal smát a dobroty vracel zpět.
„No jako bys mě neznala, ne? Musim si z tebe vždycky dělat srandu.“
„Ha ha ha, moc vtipný!“
Rychle se do jídla pustila, aby jí opět nezmizelo z dohledu.
„Co budeš dělat po Vánocích?“ zeptala se ho.
„Ještě nevím, buď pojedu za Amandou nebo zůstanu s rodiči, ještě nevím, proč? Něco plánuješ?“
„Jo, asi tu ihned po Vánocích na týden nebudu. Jedu na hory s kamarády. Oslavovat krásu hor a tak, víš? Třeba by ses tam za mnou mohl přijet podívat…“ Pochlubila se Sharon.
„No nevím, to asi ne. To víš, jsem ve finanční tísni a benzín něco stojí a ty taky nemáš miliony, takže nechci slyšet, že mi benzín zaplatíš. Nejspíš pojedu za Amandou, tak nám alespoň můžeš poslat pohled.“
„No dobře, jak chceš.“
Dojedla poslední sousto tmavého chleba se sýrem a dopila poslední kapku džusu.
„Moc děkuji za snídani, brácho.“ Usmála se na něj, otočila se a šla si do svého pokoje vybrat oblečení, které si vezme dnes na sebe. Zjistila, že jí šaty ve sněhu na horách asi moc neohřejou a že vlastně ani nemá na sebe nic pořádného na zimu, tak se rozhodla, že si půjde nějaké to oblečení koupit.
Cestou do obchodu myslela na lidi, kteří také pojedou. Jason a Joyce, jo ty mi něco říkají, myslím, že byli společně s Billem u nás v restauraci. Jsem moc ráda, že pojede Lucy, bez ní by to nebylo ono… Richard… no, jak ho znám, ten bude zase někde zašitý s Joannou, takže je celý týden neuvidíme. Ale kdo je to ten Jack? To jméno mi absolutně nic neříká… Neznám nikoho takového.
Jack byl Billův bratr, ale nikdo o něm pořádně nic nevěděl, protože se s Billem moc nevídali a Sharon ani netušila, že Bill nějakého bratra má.
Tolik se zasnila, že si při přecházení ulice ani nevšimla, že proti ní jede auto. Řidič si Sharon naštěstí všiml a zastavil jen kousek od ní.
„Krávo blbá, vod čeho máš voči?! Zkus se někdy podívat, jestli nejede auto, vobčas se to na silnicích stává, víš?!“ Začal na ni řidič starého Mercedesu křičet.
„Trhni si nohou, dědku.“ Řekla mu Sharon s klidem a později se sama sobě divila, že byla schopna něco takového odpovědět. Ona, taková plachá holka, která si nechala skoro všechno líbit. Uznávala, že i když to není její chyba, tak je, když to ostatní tvrdí.
Při své osmihodinové směně stále myslela na Jacka, kterého vlastně ani neznala, ale na seznámení se těšila. Doufám, že to bude kus. Pomyslela si, když tvořila zmrzlinový pohár, s kterým si dala záležet. Dělat poháry nebo péct různé dorty ji nesmírně bavilo a vše dělala s láskou.


3. kapitola

Toto sychravé počasí sice nebylo naprosto ideální pro okopávání záhonků, ale Joanna Bakerová potřebovala nějakým způsobem přijít na jiné myšlenky. Před týdnem se pohádala se svou matkou a od té doby v každé volné chvíli myslela jak se s ní zpět usmířit. Hádky jí bylo líto, hádaly se vlastně jen kvůli hlouposti. Lépe řečeno to kvůli hlouposti vzniklo. Připravovala palačinky k večeři – s tvarohem a marmeládou. S tvarohem byly převážně pro Joanninu matku, protože nesnášela marmeládu a když Joanna nesla talíře na stůl, omylem je prohodila. Po sléze ji už nenadávala za marmeládovou palačinku, ale začala ji i vyčítat ostatní věci. Ach jo, nemysli už na to, je to fuk, ona se nezmění… spíš mysli na to, jak si krásně užiješ krásný týden na horách společně s Richardem i ostatními… Joanna se nad touto myšlenkou usmála a hned jí bylo lépe.
V tom z domu zazvonil telefon. Rychle sundala pracovní rukavice, které odhodila vedle záhonku a běžela do domu. Celá udýchaná doběhla do kuchyně,zvedla sluchátko a uslyšela Richardův příjemný hlas.
„Ahoj zlato! Jakpak se máš?“
„Docela dobře, ale bylo by lepší, kdybys tu už byl… Stýská se mi a nemám dobrý pocit, když jsem v tomhle baráku sama, no vždyť víš…“ Zasmutnila.
„No právě ti chci říct, že dnes v noci přijedu. To poslední jednání se nakonec zrušilo, takže to je naprosto výborné. Okamžitě se balím a vyrážím za tebou!“
Joanně poskočilo srdíčko radostí.
„Vážně?? No to je skvělé, dobře, budu tě čekat!“
Rozloučili se a Joanna položila sluchátko zpět na aparát. Richard byl její první láska, nikdy neměla jiného muže a nesmírně si ho také vážila. Před dvěmi měsíci ji požádal o ruku a co nevidět měla být svatba. Někdy ji vrtalo hlavou, jestli dokáže vydržet s jedním člověkem po celý zbytek života, když jiného muže tak, jako Richarda nepoznala, ale většinou tyto myšlenky zahnala někam daleko, aby na ně v nejbližší době zase nemyslela. Tudíž svého rozhodnutí ani v nejmenším nelitovala. Téměř vše už měli na svatbu nachystané.
Bydleli spolu ve starém domě po Richardových rodičích, který chvílemi působil až strašidelně, a když Richard odjížděl na svá jednání mimo město, zůstávala v domě třeba týden sama. A to ji žádnou velkou radost nedělalo.
Richard pracoval v bance jako vedoucí marketingového oddělení a v této profesi si vedl velmi dobře. Častokrát vynikal nad ostatními, což mu dodávalo na jeho sebevědomí. Svým nadřízeným byl tím pádem sympatický. Kolegům už tolik sympatický nebyl, protože mu záviděli úspěchy.
Joanna byla módní návrhářkou a svou práci milovala. I když ji zabírala většinu jejího času. Naštěstí však mohla pracovat i doma, což bylo naprosto ideální.
Uvařila si horkou čokoládu a vrátila se zpět na zahradu k záhonku. Cestou ven ji doprovázel jejich kocour Cheese.
Cheese vlastnili necelé dva roky. Dá se říct, že ho zachránili, protože bylo odsouzeno k smrti. Majitelka se potřebovala zbavit všech koťat a Cheese byl jediný, který ji zůstal, nemohla už déle čekat, tak se rozhodla, že kotě utopí. Richard se o tom naprostou náhodou dozvěděl od své babičky a rozhodl se, že si kotě vezme. Věděl, že Joanně to rozhodně vadit nebude, protože milovala zvířata. I když by si do domu nejraději přivedla ledního medvěda, koně nebo žirafu. Jméno mu dala Joanna. Jakmile si malého kocourka přivedli domu, nějakým nedopatřením se dostal do spíže, kde skladovali drahý francouzský sýr. Když si ráno šli pro marmeládu, našli tam kotě u sýru, z kterého už zbyla jen třetina. A tak byl pokřtěn.
„Ahoj Cheese, tak co, jak to jde v tvém kočičím světě?“
Začala si Joanna povídat s kocourem, i když věděla, že jedinou odpovědí, jakou jí Cheese může dát, je jen slabé zamňoukání.
„Víš, že pojedeš na hory? No jo, představ si to. Nemá tě kdo pohlídat, tak nezbývá nic jiného, než, že si tě budeme muset vzít s sebou…“
Řekla kocourovi a pohladila ho po hřbetě, až se prohnul a zapředl na důkaz toho, že se mu takové pohlazení líbí.
Uklidila zahradnické potřeby s myšlenkou, že pro dnešek už toho bylo dost a vydala se na návštěvu ke své nejlepší přítelkyni.


4. kapitola

Lucy nesnášela dávat hodiny neschopným lidem na jízdárně, ale co mohla dělat, byla to její práce.
Pracovala jako ošetřovatelka a jezdkyně sportovních koní v soukromé stáji, kterou vlastnili velmi příjemní lidé. U koní člověk jen málo kdy najde vstřícné, férové a poctivé lidi. Byla to docela náročná práce, ale koně byli její život, takže ji ani v nejmenším nevadilo, co vše musí „přetrpět“.
„Tak…koník už se pěkně prošel a co kdybychom naklusali, hm?“
Zeptala se nadšeně, i když ji to k smrti nudilo.
Slečna na koni nesměle kývla a Lucy řekla:
„Přitáhněte si otěže, zasedněte si a pobídněte. Holeněmi, prosím. Patičky hezky prošlápněte, táák… A špičky ke koni.“
Na jízdárně strávila ještě půl nudné hodiny a potom se šla postarat o koníka, který musel také vytrpět hodinu nudy. Když nakrmila všechny koně, zametla stáj a připravila krmivo na zítřejší ráno, šla za paní Claibornovou.
Zaklepala na dveře. Čekala docela dost dlouho, napadlo ji, že bude ještě asi u svého koně, tak se obrátila a chystala se vyrazit směrem k dolní stáji, ale v tom paní Claibornová otevřela.
„Copak bys potřebovala, Lucy?“
„Jé, dobrý den.“ Pozdravila slušně.
„Jen jsem se vás chtěla zeptat, jestli bych si mohla vzít v prosinci na týden dovolenou. Jedeme s kamarády na hory, víte?“
Paní Claibornová byla velmi hodná paní. Lucy u koní nikdy nepotkala hodnější osobu.
„To víš že jo, ten týden se o to jistě postará Gerald, hm?“
Usmála se na Lucy, ta jí poděkovala, vzala si batoh a na kole odjela domu.
Bydlela sama v malém domku nedaleko od stáje, takže s dopravou si rozhodně nelámala hlavu. Od jara do podzimu jezdila na kole, v zimě autem.
Když přijela, šla okamžitě jako každý den po práci do sprchy, aby se zbavila špíny a prachu, kterou nachytala ve stáji a oblečení dala do pračky. Přemýšlela, co by mohla večer podniknout.
Hmmm…mám hlad…asi se zajdu někam najíst…ale kam? Půjdu za Sharon, že mě to nenapadlo dřív.
Vysušila si vlasy a rychle se oblékla. V tom zazvonil zvonek.
Překvapilo ji, že za dveřmi stál Henry - její bývalý přítel.
„Ahoj, co tady děláš?“ Zeptala se.
„Jen bych si s tebou chtěl promluvit.“
„Tak mluv, nemám čas.“
Chodili spolu přes šest let, jednoho osudného dne ale Lucy bohužel přišla z práce dříve a našla svého Henryho s jinou holkou v posteli. Bylo to to nejhorší, co ji mohl udělat a i přes lásku, kterou k němu stále cítila, se s ním musela rozejít. Nevěra byla jedna z věcí, jedna z hlavních věcí, kterou neodpustila. Byli to už dva měsíce a od té doby se neukázal. Až dnes.
„Já…no…nevím, jak začít. Nemůžu dál?“ Začal.
„No dobře, pojď, ale urychli to, ano?“
Henry vešel dál, zul si boty a Lucy mu naznačila, aby pokračoval do obýváku.
„Chtěl bych se ti omluvit. Zachoval jsem se vážně hloupě, promiň mi, prosím.“ Omlouval se jí.
„Cože?! Slyším dobře?! Ty chceš, abych ti odpustila?!“ Začala se rozčilovat.
„No tys mě pobavil, nemám důvod ti odpouštět, víš, že nevěru bych ti nikdy neodpustila a tys to přece udělal!! Ublížil si mi nejvíc, jak si jen mohl a ještě máš tu odvahu tu škemrat, abych ti odpustila?! Ne, tohle ti neodpustím! A jdi už, vážně nemám čas.“
Henry více méně lepší odpověď nečekal, ale přesto doufal, že mu ještě šanci dá. Obul se a vyšel ze dveří.
„Kdybys mi ale přece jen dala ještě jednu šanci, tak telefon na mě máš. Budu čekat.“
„No to si čekej, nedočkáš se.“
Řekla Lucy a zabouchla za ním dveře. Dala se do pláče…
Proč mi tohle dělá?? Proč? Bylo mi docela fajn, když tu nebyl… Pomalu jsem se z toho začala dostávat a on se tu jentak objeví a je to tu zase… Ach jo, jak moc bych s ním chtěla být… Jak moc mi chybí… proč to musel udělat??
Pláč ji nešel zastavit a v tu chvíli chtěla Henryho ještě alespoň na sekundu zahlédnout, otevřela dveře, ale uviděla už jen auto mizející v dálce.
No tak, holka, dej se dohromady. Vzala svůj mobil a váhala, jestli má Henryho číslo vymazat. Asi deset minut stála s mobilem v ruce a pak se odhodlala a číslo smazala.
Oblékla si bundu, nasedla do auta a odjela do města.
Sharon už skončila směna a na odchodu potkala Lucy.
„Jéé, ahoj, Lucy!“
„Ahoj, ty už končíš? Právě jsem šla k vám na jídlo…“
„To nevadí, taky mám docela hlad, ale tady si nedáme večeři, nevadí? Mám toho tam dnes po krk… Půlka lidí jídlo vrátila, jednou se našel vlas v polévce… no řeknu ti, dnes hrůza.“
Postěžovala si Sharon.
„No dobře, tak můžeme jít třeba na pizzu.“
Sharon kývla. V pizzerii se jí Lucy svěřila s dnešní návštěvou jejího bývalého přítele.
„Jo, Lucy, chlapi jsou hrozný, ale zkus mu tu šanci ještě dát. Je to hodnej kluk… Každej někdy může udělat blbost…“
„Jenže tohle není blbost, víš? Už mu nemůžu věřit…ne tohle vážně nejde. Nikdy mu to neodpustím…“
Sharon přece jenom musela souhlasit, a v tom ji náhle napadlo:
„Jo a Lucy, nevíš, kdo je to ten Jack?“
„Co? Ty nevíš, kdo je to Jack? To je Billův brácha.“


5. kapitola

„Sakra, sakra, SAKRA!!“ Zaklel Jack. Hledal v polici jeden ze svých rukopisů a přitom mu jich dalších deset spadlo na zem, rozsypalo se z desek a některé se smíchaly.
Jack byl průměrným spisovatelem detektivních příběhů a jeho práce mu vyhovovala. Z peněz, které vydělal vyšel vždy tak akorát, víc ani nepotřeboval a nic mu nescházelo. Žil sám v malém bytečku na kraji města, kde ho nic nerušilo v jeho práci. Nejraději psal večer, kdy byl všude naprostý klid a město uléhalo ke spánku. Ale naprosto nejlepší čas, který Jack považoval k psaní svých knih byl, když pršelo. Tohle počasí miloval. Líbilo se mu, jak kapky deště dopadají na okenní parapet a vytvářejí uklidňující zvuky. Psaní mu v těchto chvílích šlo nejlépe. Kdyby to šlo, byl by nejraději, kdyby pršelo každý den. Minimálně každý večer.
Posbíral své rukopisy a snažil se je zandat zpět do příslušných desek a ve správném pořadí. Byl rád, že ale našel to, co hledal. Detektivní příběh „Promarněná šance“, který hledal, měl sice přepsaný v počítači, ale chyběla mu poslední kapitola. Potřeboval ji přepsat, aby mohl konečně příběh poslat vydavatelské společnosti, která jeho díla po většinou vydávala.
Za hodinu měl kapitolu přepsanou. Už skoro dva týdny si neprohlídl svou e-mailovou schránku, takže čekal, že ho zaplaví zas spousta mailů…
Když se mu otevřela prohlížecí strana mailové schránky, byl překvapen, že mu přišly pouze čtyři maily, z toho dvě reklamy. Jeden mail byl od vydavatelství, že se těší na jeho další knihu a kdy ji pošle a další mail byl od Billa.
No ne, mě píše Bill… Můj vlastní bratr, co se děje, kamaráde, zas nějakej průser, z kterýho potřebuješ vytáhnout? Nebo potřebuješ prachy? Nebo dokonce nějaký trable s ženskou?!
Pomyslel si Jack, který svého bratra neměl moc v lásce. V
jejich rodině byl totiž vždy na posledním místě a rodiče mu pokaždé dávali za vzor Billa… To bylo vždycky Bill sem, Bill tam… a kdyby ses učil jako Bill, tak bys nemusel být tím, čím jsi… Bill má v pokoji uklizeno, proč si nemůžeš uklidit také?! Bill mi minule pomohl, doufám, že mi také pomůžeš… Bill už má dívku, co ty Jacku, kdy ty nám přivedeš nevěstu? Jacku, Jacku, proč nejsi jako Bill… Nenáviděl za to své rodiče a tím pádem nenáviděl i svého bratra.
Otevřel mail, v kterém stálo:

Ahoj Jacku,
vím, že o to asi nebudeš stát, ale přesto bych tě rád pozval na týden do hor. Pamatuješ si na strejdu Franka? Víš, jak jsme za ním jezdívali v zimě na hory na tu krásnou farmu? Poprosil mě, jestli bych mu to tam na týden mohl pohlídat. Kdybys měl chuť, tak si udělej čas od 25. prosince do 1. ledna a pojeď tam s námi. Pozval jsem ještě Lucy, Richarda, Joannu, Joyce, Jasona a ještě jednu kamarádku, kterou neznáš – Sharon. Byl bych rád, kdybys tam jel. Zkus se mi prosím ozvat co nejdříve a potvrdit svou účast. Děkuji, měj se hezky
Bill

Když Jack mail dočetl, nemohl uvěřit vlastním očím…
Cože? Na hory? A to jako s tebou a lidma, který jsem neviděl
ani nepamatuju?! No tos uhádl! Ani náhodou, co bych tam asi dělal?!
Rozčíleně vypnul počítač, aniž by si uvědomil, že chtěl
poslat svůj příběh vydavatelské společnosti.
Zapískal na svého labradorského retrívra Beefeatera, kterého dostal od své bývalé přítelkyně k narozeninám. Potřeboval si provětrat hlavu a Beefeater zase potřeboval vyvenčit.
Vzal vodítko, psovi dal kolem krku obojek a vydali se do nedalekého parku.
Jack stále přemýšlel o Billově e-mailu. Možná bych to přece jen mohl zkusit… Na farmě strejdy Franka jsem dlouho nebyl, na koni už jsem taky neseděl nějakej ten pátek…
Pomyslel si. Jenže vzápětí si opět vzpomněl na rodičovské kázání Bill sem, Bill tam.
Ne, kašlu na to, kdybych se měl na něj celej ten tejden dívat, pořád bych musel myslet na to, že Bill je nejlepší. Jedině Bill.
Než došli do parku, prošli kolem obchodu s lyžařskými potřebami. Sice nechtěl, ale přece jenom se zastavil a pořádně si prohlédl věci vystavené ve výloze. A opět začal váhat ve svém rozhodnutí.
Ach jo, možná bych to ale přece jen měl zkusit. Na jednu stranu bych potřeboval vypadnout z města. Vezmu si sebou notebook a budu po večerech psát. Tam se mi to třeba také bude dařit.
V tu chvíli si vzpomněl na „Promarněnou šanci“, kterou chtěl poslat do vydavatelství.
„Beefeatere, pojedeme na hory.“
Pronesl a už své rozhodnutí nechtěl měnit. Když se vrátili domů, okamžitě poslal svůj příběh do vydavatelství. Jakmile ovšem opět uviděl mail od Billa, zmocnil se ho pocit nenávisti a chtěl své rozhodnutí změnit.
Ne, kašlu na to, snad to ten týden s ním nějak zvládnu. Nebudeme tam přeci jen sami dva.



2. ČÁST
PŘÍPRAVY


6. kapitola

Podzim už se dávno přehoupl v mrazivou zimu a na sobotní večer – týden před odjezdem na hory svolal Bill společnou schůzku, aby se na všem dohodli.
Nikdo, kromě Jacka nechyběl.
„Jsem rád, že jsme se tu dnes sešli.“ Začal Bill.
„Bohužel, Jack nedorazil, nevím proč, tak jen doufám, že je v pořádku.“
Sharon to bylo docela líto, protože se těšila, že pozná nového člověka a navíc, když to byl Billův bratr. Všichni si sedli a Bill je seznámil se všemi informacemi, které potřebovali k plánovanému odjezdu na hory.
Dohadovali se, kde si kdo může půjčit lyžařské vybavení, i když Lucy tohle tolik nezajímalo. Největší radost měla z toho, že na farmě budou koně a tak Billa zatěžovala kvantem otázek, dokonce i takových, na které nedokázal odpovědět. Na koni seděl asi dvakrát a ani ho to moc nebavilo.
Právě když si rozdělovali, kdo jaké jídlo vezme, Lucy zazvonil telefon. I když už Henryho číslo vymazala, stále si ho pamatovala a věděla, že volá právě on.
„Děje se něco?“ Zeptala se Sharon.
„Nic důležitého, volá Henry. Nebudu to brát, nemám náladu zase poslouchat ty jeho nářky a žadonění, abych mu odpustila, teď rozhodně ne.“
Sharon kývla a zapojili se zpět do rozhovoru, jestli je lepší vzít těstoviny nebo rýži, nakonec se dohodli, že se vezme obojí.
„No a myslím, že by se měla vyřešit ještě jedna důležitá věc.“ Řekl Richard.
„Kterým pojedeme autem? Je to ostuda, ale musím se přiznat, že jsem bohužel ještě nevyměnil letní pneumatiky za zimní.“
Joanna se na něj výhružně podívala a Richard se začal okamžitě obhajovat.
„No neměl jsem na to ještě čas, udělám to hned jak to půjde, ale do termínu hor to asi nestihnu, stejně pořád jezdím firemním autem.“
„Já mám pouze firemní auto a tolik lidí by se do něj bohužel neposkládalo…“ Řekl Jason.
„Můžeme jet mým.“
Vykřikla Lucy, ale všichni se zasmáli a zavrtěli hlavou.
„Lucy, si moc hodná, ale víš, jak to dopadlo minule?“
Řekl Bill opatrně…
„Člověk vám tady nabízí pomocnou ruku… když ne, tak ne, trhněte si nohou…“ Urazila se.
Vzpomněli si na loňské léto, kdy jeli stanovat. Lucy sice měla velké a prostorné auto, ale bohužel pamatovalo už velmi mnoho a Lucy ani nebyla nijak výbornou řidičkou. Cestou do kempu téměř vypadli dveře u spolujezdce, kufr nešel dovřít a Lucy to jednou málem vzala přímo do škarpy.
Najednou do obýváku vtrhl labradorský retrívr Beefeater a hned za ním Jack.
„Omlouvám se za zpoždění.“
„Ahoj Jacku, jsem rád, že si dorazil.“ Uvítal ho Bill. „O moc si nepřišel, teď právě řešíme, jak se ke strejdovi dopravíme.“
„No já si myslím, že to by neměl být zas až takový problém, ne? Vždyť já mám dodávku.“
Nabídl se Jack.
Dohodli se tedy, že vyrazí kolem jedenácté ráno, a že je Jack všechy postupně vyzvedne.
Když byli na odchodu, Lucy opět volal Henry, tentokrát ale hovor vzala.
Sharon si toho nevšimla a nevyzvídala, kdo a proč jí to volal. Ta měla teď jiné starosti. Konečně poznala Billova bratra, který se jí vážně líbil. Bratři si byli docela podobní, tudíž i Jack byl velmi příjemný a pohledný muž. Snažila se s ním stále navázat nějaký kontakt, ať už jen oční nebo konverzační, ale bohužel se jí to moc nedařilo. Jack nejevil žádné známky zájmu.
U dveří se rozloučili a chystali se odjet zpět ke svým domovům. Sharon ještě žadonila o odvoz a doufala, že by ji Jack mohl vzít. Nevzal. Jen pískl na Beefeatera, řekl ahoj a odešel.
„Pojď Sharon, my tě vezmem.“
Řekla Joyce a Jason přikývl.


7. kapitola

Jack půjčovnám nevěřil. Spíš se bál, že by mohl s půjčeným zbožím něco provést a pak by platil více než byla vůbec skutečná původní částka.
Ze sklepa vytáhl své staré lyže a zjistil, že jedna je zlomená. Zapomněl na to jako na smrt. Povzdychl nad tím, ale takové věci ho moc netrápili. Když se to rozbije, tak se koupí nový, byla jeho zásada.
A tak se společně se svým věrným psím přítelem vydal na nákupy, které sice tolik nemiloval, ale když už nebylo zbytí…
Na konci ulice, která rozdělovala starou čtvrť města a park, potkal Sharon.
„Ahoj Jacku! Kam jdeš?“
Zaradovala se z této náhody, ale Jack takové nadšení nesdílel.
„Sháním nový lyže.“
„Vážně? Vadila by ti má společnost? Za hodinu tu mám sraz s Lucy, ale do té doby mám volno, tak bych ti třeba mohla poradit, co ty na to?“
Výbornej nápad, holka, ženskou zrovna potřebuju na nákupy…
Pomyslel si Jack a obrátil oči v sloup. Ale i přes své nadšení kývl.
Lyže sice sehnali, ale byl z toho dost otrávený. Aniž by o to žádal, Sharon začala vyprávět o své rodině, jak se s bratrem odstěhovali, bratrovi zlozvyky, kde pracuje a co vlastně dělá, a že ji to baví. Také mu vyprávěla o loňské dovolené v kempu, kam je vezla Lucy. A při výběru lyží to bylo nejhorší. Jack nesnášel dlouhé vybírání, ale Sharon se v tom naprosto vyžívala. Jakmile přišli k výběru nabízených lyží, měl jasně vybráno. Černé lyže značky K2, jejichž logo bylo tmavě modrou barvou zobrazeno u špičky lyží. Ale ne, ona prohlížela naprosto všechny páry, a jestli si to ještě nechce rozmyslet, že by neměl přece jen dělat ukvapené závěry a vybrat si hned ty první. Jack už toho měl právě tak akorát.
„Víš, věř někdy svému prvnímu dojmu a ten považuj za nejdůležitější, a pojď už. Chci domu.“
Na to Sharon už neodpověděla. Pořádně nevěděla, co na to vlastně říct.
Před obchodem se rozloučili a každý šel svou cestou. Jack byl rád, že se jí konečně zbavil. Cestou domu na ni ještě ale přece jen chvíli myslel.
Škoda jí. Taková hezká holka, ale taková vlezlá, otravná, prostě hrozná… Jestli se u strejdy bude chovat taky takhle, tak to mě potěš pán Bůh…


8. kapitola

Sharon si bohužel nevšimla Jackova nezájmu a celá šťastná se blížila k místu, kde se s Lucy měli sejít. Ta už na ni, nervózně přešlapujíc, čekala u obchodu s kosmetikou.
Pozdravily se a šli se projít.
„To bys nevěřila, co se mi právě stalo! Potkala jsem Jacka, vybírali jsme spolu lyže… On ti je tak fajn…“
Začala Sharon vyprávět, až se jí pusa skoro nezastavila.
Lucy jí ale jen stěží vnímala. Myslela na svůj poslední telefonát s Henrym, který měla na té schůzce kvůli horám a potřebovala se s tím Sharon svěřit.
„Tak to jsem moc ráda, že si spolu tak rozumíte, ale já… musím ti něco říct.“
Sharon se usmála, protože milovala drby a různá tajemství. Ovšem, pokud ji o to někdo požádal, tajemství dokázala udržet a bylo u ní v bezpečí.
„Povídej, honem!“ Pobídla jí.
„Víš, jak mi volal Henry na té schůzce ohledně hor?“
Kývla.
„Volal mi potom ještě jednou a vzala jsem to. Nevíš náhodou, jak může vědět, že jedeme na hory?“
Sharon zavrtěla hlavou.
„Já mu to rozhodně neříkala. Neviděla jsem ho přes půl roku a pokud si mu o tom sama neříkala, tak vážně nevím, kde by se to jinde mohl dozvědět, proč?“
„Určitě jsem mu to neříkala, to bych si snad pamatovala. Říkal mi samé divné věci.“
Sharon celá napjatá lehce usrkla z horké čokolády, kterou si cestou koupila.
„Prý ví, že pojedeme na hory. Dokonce ale ví, kdo všechno tam pojede a vezmi si, že třeba Jacka a Billa nezná, tak kde se to sakra dozvěděl?! Říkal, ať tam nejezdím, že se tam stane něco hrozného, ví to a ať se ho neptám, jak a kde k tomu přišel, neprozradí mi to.“
Sharon znova usrkávala čokolády a v tom se zakuckala, když vstřebala tuto informaci. Lucy ji jemně plácla po zádech.
„Co jako, že se má stát?!“ Zhrozila se.
„No to už mi neřekl. Ale podle mě je to jedna z jeho fint, jak mě dostat zpět. Trochu hloupá finta, tak jsem to položila.“
„Možná máš pravdu, ale co když to myslí vážně? Myslím s tím, že se tam stane něco hrozného…“ Obávala se Sharon.
„Ale prosim tě, nechce se mi tomu věřit, i když jsem nad tím samozřejmě také přemýšlela… Ale ne, tohle prostě není možné.“
Sharon souhlasně kývla, přesto stále měla jisté pochybnosti.
„Jen mi vrtá hlavou, kde se jen mohl dozvědět, že jedeme na hory a kdo tam všechno bude…“ Řekla Lucy.
„Jo, to je vážně záhada. Ale třeba mu to řekl Richard, víš, že byli kdysi přátelé?“
„To máš sice pravdu, ale už se přes rok neviděli a nemyslím si, že by mu Richard volal zrovna kvůli tomu, aby se pochlubil, že jedeme na hory a s kým. Ale možná ano, je to pravděpodobné.“
Právě, když míjeli kostel, z jehož velkých dveří vycházeli šťastní svatebčané, Lucy ještě dodala:
„Myslím si ale, že není důležité s tím ostatní zatěžovat a kazit jim tak radost z toho, že pojedeme na hory. On si vážně vymýšlel, jinak to být nemůže.“
Sharon kývla.
„Asi jo, asi máš pravdu. Nebudeme se tím už zabývat.“
Když se začalo stmívat, rozloučily se a každá mířila svým směrem. Ale ani jedna se nemohla zbavit divného pocitu, že se opravdu stane něco špatného.


9. kapitola

Joanna se líně převalovala v posteli a letmým polibkem
probudila Richarda. Usmál se na ni, ale opět zavřel oči a upadl zpět do ráje snů a fantazie.
Stál uprostřed široké vyšlapané cesty v lese, kam si s Joannou vyjeli časně ráno na běžky. Jeho drahá polovička, ač si to nerad přiznával, na tom byla fyzicky mnohem lépe a získala před ním značný náskok a vždycky na něj počkala. Ale teď nečekala. Rozhlížel se a hledal ji. Doufal, že se ji nic nestalo. Najednou zjistil, že se nemůže vůbec hnout. Chtěl alespoň trochu dopředu, nešlo to. Nařizoval svému mozku, aby hnula jeho pravou nohou dozadu… Opět nic… V tom okamžiku zaslechl křik. „Joanno!!!“ zavolal. Celý nervózní se otáčel za zvukem jejího hlasu a chtěl se vymanit z těch idiotských běžek. Nic. Chvíli jen neslyšně stál a čekal, jestli se ještě neozve. Nečekal dlouho a opět uslyšel Joannin křik, tentokrát zoufalejší. Nevěděl, co má dělat, nohy měl jak kámen, ani milimetr se nechtěly pohnout, nechápal, co se to děje. Uslyšel zakřupání větviček po levé straně od cesty a odvrátil tam hlavu. Za hustou řadou smrků spatřil, co identifikovat nedokázal… Bylo to prostě něco a to něco za sebou vláčelo Joannu. Chtěl ještě zavolat, ale v tom ho kdosi pohladil po tváři.
„Tak lásko, neměl bys vstávat? Udělala jsem ti snídani a noviny máš na stole vedle té misky s jablky. Musím teď do práce, potřebují pomoct s opravami některých šatů, které se budou předvádět právě, když tu nebudeme, tak aby s tím nebyly žádné další problémy, víš? Přijdu asi až k večeru. Měj se hezky a k obědu si dej ty zapékané těstoviny, ano? Ahoj.“
Láskyplně ho políbila, vzala si kabát a odešla. Z jejího proslovu si ale Richard pamatoval jen tu část, kde mluvila o zapečených těstovinách. Nemohl uvěřit zvláštnímu snu, který se mu právě zdál a doufal, že na něj co nejrychleji zapomene.
Do práce dnes nemusel, přesto potřeboval zařídit plno jiných věcí.
Vyhrabal se z postele a oblékl se. Mátožně se dopotácel do kuchyně, kde na něj čekala snídaně od Joanny. Jeho tvář mu rozzářil úsměv, když na stole uviděl tolik dobrot. Rozmazlovala ho a to si nechal líbit… Vedle mísy s krásnými červenými jablky, našel své oblíbené noviny, bez kterých si ráno nedokázal představit a zasedl k jídlu.
Na divný sen zapomněl, ale opět se mu vybavil odpoledne, kdy si šel vyzvednout do půjčovny potřebné lyžařské vybavení.


10. kapitola

Bělavý sníh pokrýval celé údolí a hladina napůl zmrzlého jezera se třpytila díky slunci, které pomalinku zapadalo za horizont.
Strejda Frank ukazoval Billovi zásoby jídla, které tu pro ně byly připraveny.
„Táák, milej zlatej, tady se budete mít jak prasata v žitě. Víš jaká Wilma je, takže tu nachystala tolik jídla, že jediné, co tu budete dělat je jen jíst, jíst a jíst!“
Bill se usmál a strejda Frank pokračoval.
„Podívej, tady máte marmelády, je tu několik druhů, vidíš? Jahodová, meruňková a borůvková - a ta je milej zlatej fakt koštová! No, kdyby děvčata chtěla třeba něco upéct nebo dělat v troubě různý žrádýlka, tak hlavně ať si neberou ty porcelánový mísy, co jsou támhle v tý polici,“ ukázal prstem na protější část kuchyně, „to by Wilma děsně řádila! Je na ně hergot pyšná. Prej skoro nejlepší dárek, co jsem jí mohl dát. Tak ty nebrat jasný?!“
Bill kývnul. Strejda Frank ho ještě zavedl do spíže.
„No a kdybyste třeba měli chuť na něco sladkýho, tak jedna známá dělá v čokoládovnách a furt nám vozí nějaký čokoládičky a podobný sladký blbosti, tak to všechno klidně snězte. Bohužel neví, že Wilma má cukrovku a ona jí to nikdy neřekla. Prý kvůli mně. Ale já to moc nemusím, bolí mě pak zuby, takže to pro mě za mě klidně snězte i s tim celofánovym obalem, hm?“
Bill měl strejdu Franka rád. Byl to typ člověka, který se tvářil přísně, ale nikdy by nikoho nenechal ve štychu a už vůbec ne někoho ze své rodiny. Své synovce Billa a Jacka měl velice rád, i když Jacka viděl jen málokdy. Věděl o bratrském rozporu a tak doufal, že když spolu s Wilmou odjedou na týden za její nemocnou matkou a pozve sem Billa a Jacka, tak se třeba jejich, lépe řečeno Jackova, nenávist zmenší nejlépe na minimum. Zavolal Billovi a požádal ho, aby to bratrovi sám nabídl. Posléze se dozvěděl, že Jack nabídku přijal a byl upřímně rád.
Když opouštěli dům a vydali se směrem ke stáji, začalo hustě sněžit.
„A teď mě poslouchej ještě líp než v tý kuchyni a kdekoliv jinde v baráku. Jestli přijedeme a tady bude něco v nepořádku, tak si mě nepřej, milej zlatej. Víš, že na svý koně jsem vysazenej a nesmí se jim zkroutit ani jeden chloupek! Jestli se budete s nima chtít jít projít prosim, ale hlavně s nima nedělejte žádný kraviny, rozumíš? Sníh je sice měkkej, ale někde může být zmrzlej a oni na těch svejch nožkách uklouznou tak rychle, že ani nebudeš vědět jak.“
Bill skutečně pozorně poslouchal, protože věděl, že kdyby se opravdu cokoliv stalo, strejda své hrozby naplní, synovec nesynovec. Vzpomněl si na Lucy.
„Vidíš, strejdo, málem bych zapomněl. Mezi těmi přáteli, které tu budu mít je holka, která u koní pracuje a vyzná se. Víš, že já na to byl vždycky tak nějak levej. Ona bude jistě vědět co a jak má dělat.“
„Vážně? To je dobře. Vlastně, díky Bohu za to! Asi je zvyklá jen na parkuráky, že?“
Chvíli tápal v mysli, co je slovo parkurák a pak si vzpomněl, jak Lucy pořád mele o parkurových závodech, kterých se účastní. Nikdy na žádném takovém závodě nebyl, ale měl pocit, že se tam skáče na koních přes překážky.
„No asi jo, myslím že určitě. Strejdo… vždyť víš, že o koních vim kulový, zkus mi některý věci říkat lidskym jazykem…“
Strejda Frank se hlasitě zasmál a poplácal synovce po zádech.
„Lidštěji bych to říct nedokázal. No dobře, milej zlatej, tak si pamatuj, že Barneby a Nettie jsou chladnokrevníci, že jo, no a tak ať jim tenhle týden dává jen poloviční dávku ovsa a Armstrongovi, tomu mýmu ať dává taky jen poloviční dávku. A jestli říkáš, že je to holka od koní, tak ať si vezme Armstronga pod sedlo klidně každý den, jo?“
Bill kývl a pohladil Barnebyho, u jehož boxu právě stáli. Vedle Barnebyho stál ještě Othello, ryzák s tmavou hřívou a ocasem. Byl to Jackův oblíbený kůň a i beze slov strejda Frank a Bill věděli, že se o něj Jack bude velmi rád starat.
Strejda Frank naházel všem svým čtyřem koním do žlabů oves a zamknul silná dřevěná vrata a vydali se směrem na dvůr, kde stál jeho zaparkovaný Range Rover.
„Jo a abych nezapomněl. Dejte si bacha v lesích. Prej tu řádí medvěd. Já ho neviděl, ale někdy se večer budím, protože jak mě znáš, slyším i trávu růst a taky slyšim, kdy jsou mí koně neklidný, milej zlatej, a občas podupávaj a pofrkávaj tak hlasitě, že to slyšim až v baráku. Takže doufám, že toho medvěda nějak chytnou, nebo cokoli jinýho, hlavně ať z toho moje koně nezcvoknou…“
Slíbil, že si budou dávat pozor a strejda Frank nasedl do svého auta. Stiskl Billovi ruku a popřál mu hezký týden s přáteli a aby nezapomněl vyřídit pozdrav Jackovi od něj i od Wilmy, která už byla u své matky. Nastartoval a odjel.
Bill si vesele hvízdl, a jelikož se stmívalo a jemu už byla pěkná zima, vrátil se do domu a pro jistotu za sebou zamkl.


3. ČÁST
KONEČNĚ NA HORÁCH


11. kapitola

Tichým parkem se rozlehl Jackův pískot na Beefeatera.
„Tak pojď už, kamaráde, musíme jít.“
Podrbal psa mezi ušima a cestou domu si koupil dvě koblihy s marmeládou, s kterými se částečně rozdělil s Beefeaterem. Doma popadl sbalenou cestovní tašku, nové sjezdové lyže značky K2 a vše naskládal do dodávky.
Nejdříve vyrazil k Jasonovi a Joyce, ke kterým to měl jen pár bloků.
Poté zajel do Grahamovy ulice, kde vyzvedl Sharon. Vesele si sedla na místo spolujezdce a začala zase Jackovi vyprávět své historky. On ji ale neposlouchal a soustředěně se věnoval řízení.
Richard a Joanna na ně čekali před jejich domem společně s Cheesem, kterého měli ve speciální přenosné kočičí klícce. Joanna zamávala a Jack zastavil a trochu se zděsil vykukující kočičí hlavy z hnědé klece.
„Ahoj… Vy…vy…berete toho kocoura sebou?“
Richard kývl na znamení souhlasu.
„Bereme. Bohužel ho nemáme kam dát. Proč, nějaký problém? Neboj, v autě ti bordel neudělá, vždyť bude celou cestu zavřenej v týhle vymoženosti.“
„Problém…no jak se to vezme.“
Odpověděl Jack a otevřel zadní dveře dodávky, kde na něj vykoukl Beefeater divoce mávaje ocasem.
Richard s Joannou pochopili a ujistili ho, že se nemusí bát, že Cheese je flegmatický kocour a nikdy po psovi nevyjel, pokud si o to vyloženě neříkal.
Nastoupili do auta a vyzvedli ještě posledního pasažéra – Lucy. Když už byli kompletní, Lucy nakoukla k Sharon na přední sedadlo a když viděla, že si jí vlastně nikdo nevšímá, pošeptala jí:
„Sharon, už mi zase volal.“
„Kdo?“ Nechápala.
„No hádej, Henry, přece.“
Sharon se cvrnkla do čela naznačujíc svojí nepatrnou hloupost a vyzvídala:
„Vážně?? A co chtěl? Neříkej, že ti zas říkal, ať nejezdíš na hory.“
„Kdyby jen to… Furt a stále mlel o tom, že se tam něco stane, řekl mi, že se mu to zdá každou noc. Že když mi to prve řekl, zdálo se mu to předtím jen jednou, proto mi nechtěl povědět, jak k tomu přišel, ale že teď si je stoprocentně jist, že pokud chci zůstat živá, nemám nikam jezdit. Já to nechápu, on se asi vážně naprosto zcvoknul!“
Sharon zírala s napůl otevřenou pusou.
„Kecáš?! To už je vážný, trochu psychouš, ne? Je asi fakt zralej do blázince, co jinýho s nim?! Až se vrátíme, asi by sis s nim měla vážně promluvit.“
„Jo, to bych měla, to máš pravdu. Telefon jsem radši nechala doma. Chci mít celej tejden naprostej klid a ne aby me zase otravoval a ujišťoval se, jestli se jeho sny vyplnily.“
Dále se už o celé záležitosti nebavily a pozorovaly krásnou krajinu, kterou míjeli.
Cesta jim trvala něco kolem tří hodin, za kterých se Beefeater seznamoval s Cheesem. Stále čmuchal u kocourovy klece a Cheese reagoval vážně naprosto flegmaticky. Sledoval psa svýma malýma kočičíma očičkama, neježil se, neprskal, ani nevytahoval drápky. Zdálo se, že jejich týdenní soužití v jednom domě se obejde bez maléru.


12. kapitola

Když Jack vjížděl do dvora strejdovy farmy, dvakrát zatroubil.
Bill vyšel z domu a radostně své přátelé přivítal. Ubytoval je a Sharon se nabídla, že udělá něco dobrého k obědu a všichni souhlasili, protože byli vyhládlí. Bill ji seznámil se všemi informacemi týkajícími se kuchyně, které mu řekl strejda Frank a nezapomněl ji upozornit na porcelánové zapékací mísy, kterých se nikdo nesmí ani dotknout, nebo bude teta Wilma řádit.
Potom ještě zavedl Lucy do stáje a také ji pověděl vše, co bylo důležité, aby věděla.
„Strejda říkal, že když si prej z oboru, tak máš brát Armstronga ven, když se ti bude chtít."
Lucy přistoupila k nádhernému černému koni, kterého pohladila po jeho bělavé lysince mezi očima a usmála se, čímž dala jasně najevo, že s tím nebude žádný problém.
„No a támhleti dva vzadu, Barneby a Nettie, tak to jsou…“
„Chladnokrevníci.“ Dodala Lucy.
„Jo, jasně…no, co mám říct, myslim, že rady k tomu asi žádný nepotřebuješ. Všechna potřebná náčiní jsou támhle v rohu a to je asi tak všechno.“
Lucy byla naprosto nadšená, že stráví týden v tak krásném prostředí a ještě tu jsou koně. Nic lepšího si ani nepředstavovala. Jen jí daleko v té poslední z nejposlednějších místnůstek v její hlavičce stále strašila myšlenka o Henrym a jeho telefonátech.
Když se vrátili zpět do domu, čekal na ně oběd, při kterém se Lucy s Jackem dohodla, že se pojedou projet po okolí. Sharon na ní vrhla nenávistivý pohled a okamžitě projevila zájem o vyjížďku, i když jí koně více méně nic neříkali.
„Jé, já bych chtěla jet s váma, můžu??“
Lucy se podívala na Jacka, který odpověděl:
„Pokud víš, co máš na koni dělat, tak prosím, ale jestli ani nevíš, jak nandat sedlo, myslím, že bychom to měli spíše nechat na zítra, kdy tě třeba pár věcí naučím.“
Sharon samozřejmě nevěděla, jak se kůň sedlá a už vůbec neuměla jezdit. Uraženě sykla a pokračovala v jídle. Na jednu stranu si uvědomila, že Jack se bude zítra věnovat jenom jí.


13. kapitola

Po obědě se Lucy pořádně oblékla a ťukla na dveře Jackova pokoje, aby věděl, že už je hotová.
Sešli se ve stáji, připravili si koně k vyjížďce a vyrazili po lesní cestě, kterou Jack velmi dobře znal. Beefeater běžel za nimi. Když procházeli kolem stromořadí statných borovic, Jack prolomil ticho, které zatím mezi nimi vládlo.
„Jsem rád, že je tu někdo, kdo rozumí koním. Bill docela jezdit umí, ale jinak se v koních moc nevyzná. A vlastně se ani nikdy nesnažil jim porozumět. Zvířata pro něj byla vůbec tak nějak pasé. On se vždy jen topil ve svých úspěších a ve všem, co dokázal jen velký pán Bill.“
Lucy chápala bratrský rozpor, ale bylo to to poslední, o čem by právě chtěla mluvit. I přes mrazivé počasí jí bylo nádherně. Sluníčko svítilo a jeho třpyt se odrážel na bílém sněhu. Na stromech se praly dvě veverky o jeden nicotný oříšek, který byl pro ně však velmi důležitý, protože představoval část z jejich zásob a na protější stráni, na kterou bylo teď dobře vidět, proběhl srnec. Seděla na překrásném koni a doprovázel ji kluk, o kterém by se nestyděla říci, že by stál za hřích. V tu chvíli byla šťastná.
„Zapomeň na to“, řekla, „Bill je Bill a ty si ty, každej jste jinej, ale oba jste fajn. A to, co děláš ty, mi přijde mnohem zajímavější, než Billova práce. Možná to nevíš, ale mám od tebe přečtené všechny knihy.“
Jackovy tváře dostaly světlounce červený nádech.
„Vážně?“
„No samozřejmě. Kulový blesk, Cesta zla a dobra, Na pokraji sil, Věčný jezdec a teď mám rozečtenou Neschopnost. Detektivky baštim, co si myslíš? Je to super.“
Jackovi bylo jasné, že existovali lidé, kteří si jeho knihu zakoupili, ale nikdy v životě by si nepomyslel, že zrovna Lucy by mezi ně patřila a to mu velmi zalichotilo. Měl o ní to nejlepší mínění, byla vlastně i hezká a rozhodně nebyla tak hloupá a trhlá, jako její kamarádka Sharon.
„To je neskutečný! Tys vážně četla moje knížky? Přiznávám, žes mě teda dostala.“
Hlasitě se zasmála.
Začali probírat detektivku Na pokraji sil, která se Lucy líbila nejvíc a byli tak zabráni do rozhovoru, že si ani nevšimli, že takových třicet metrů od nich se něco hnulo za křovím. Rozhrnulo si pichlavé větvičky a hlubokýma černýma očima je to něco sledovalo.


14. kapitola

Vyjeli na rozlehlé louce, na které si dali závod. Lucy s Armstrongem vyhrála. Vlastně ji Jack nechal vyhrát. Velmi dobře se mu s ní povídalo a vůbec mu s ní bylo tak nějak dobře.
Zanedlouho už slunce pomalu zapadalo za obzor a obloha hrála všemi barvami. Přidali na tempu, aby to k chatě stihli ještě před setměním. Když už byli ve stáji a odstrojovali koně, uslyšeli venku hlasy. Patřily Joyce a Jasonovi. Zaslechli sice jen útržky, dohromady nesrozumitelné věty, ale oba pochopili, že jedou do města pro nějaké víno a pár věcí na zub, protože se plánovala oslava. Nikdo neměl narozeniny, ani svátek, žádné povýšení v práci a už vůbec narození dítěte…jen chtěli oslavit, že se tu sešli.
V okamžiku, kdy slyšeli nastartování motoru a následné zahrabání pneumatik ve sněhu, Lucy uklízela sedlo na své místo.
„Lucy, bylo to fajn. Doufám, že to brzy zopakujeme.“
Zpozorovala, jak se jeho tváře zabarvily do jemné růžové.
„Určitě to brzy zopakujeme.“ Ujistila ho.
Jack ještě chtěl Othellovi namazat kopyta, aby je ochránil před vysušením a Lucy šla napřed do chaty. Pohlédla směrem k lesu, který byl zahalen do tajemné tmy…nahánělo jí to hrůzu a doufala, že někoho nenapadne vyhlásit noční bojovku…
Na chodbě potkala Sharon, která jí začala okamžitě vyslýchat jaké to na vyjížďce bylo a jestli s ní na zítřek počítá a kam až jeli, jestli o ní něco říkal… Lucy to nebylo ani za mák příjemné, protože někde uvnitř začala k Jackovi pociťovat jakousi náklonnost… Pocit to byl krásný, ale co Sharon? Věděla, že než dnes usne, jistě o tom bude dlouho přemýšlet.
Když procházela kolem kuchyně, okamžitě se jí začaly sbíhat sliny.
„Teda lidi, vyznamenali jste se mezitím, co jsme tu nebyli! Máte u mě minimálně padesát kladných nesmazatelných bodů!“
Zasmála se a opět pohlédla na stůl, kterého zdobily talíře plné jednohubek, chlebíčky na různé způsoby, 3 druhy pomazánek, sýrové slané tyčinky z lískového těsta, domácí pikantní salsa, kterou vyrobila Sharon a k tomu mexické nachos. Na levé straně stolu lákal zeleninový a dokonce i ovocný salát.
Rychle se vysprchovala a šla zpět do kuchyně mezi ostatní, aby ještě pomohla s konečnými přípravami.

15. kapitola

Krámek, do kterého Jason s Joyce jeli sice zas až tak blízko nebyl, přesto byl nejbližší… Nakoupili, co potřebovali a vyrazili zpět na chatu. Během jejich nakupování se strhla celkem hustá chumelenice a i se světly moc neviděli. Neztráceli ale hlavu a pustili si místní rádio. Sice se občas přerušilo, přece jenom v lese se moc signálu čekat nedalo, ale i tak byli spokojení.
I když už písnička It´s a Man´s World od Jamese Browna pomalu dohrávala, hlasatel do ní vstoupil a posluchačům sdělil, že pokud nemusí ven, ať tam rozhodně nechodí, že hustá chumelenice nebere konce a podle jejich informací má tohle sněžení trvat minimálně ještě 3 dny.
„No to je teda bezva.“
Ironicky se zaradovala Joyce a Jason se na ni tázavě podíval.
„Copak? Vždyť je to super, ne? Vypadli jsme z města, kde padá sníh asi tak 2x za zimu a to v hodně malé míře, tak si ho tady musíme užít, ne?! Zejtra postavíme sněhuláka nebo iglú a bude nám fajn, hm?“
Láskyplně se na Joyce podíval. Kývla, i když zas tolik přesvědčená nebyla. A za pár minut opět protestovala.
„Ale co když budeme potřebovat něco koupit? Nedostaneme se do města! A na stavění těch blbostí ze sněhu je moc velká zima, nemyslíš?“
Jason jen zakroutil hlavou a snažil se být milý.
„Ale lásko, neboj se… Vždyť zásob tam máme dost. Billův strejda je na tohle asi zvyklej, víš? Proto tam máme hory jídla. Pití tam sice žádný pořádný není, ale to jsme teď koupili, no ne? A co se stavění těch blbostí ze sněhu týče, tak si vezmeš teplý oblečení a bude to v pohodě, uvidíš. Nesmíš v tom hledat žádné problémy. Ber věci tak, jak jsou.“
Joyce neměla ráda, když měli opačný názor, proto se na oko urazila. Ale v hloubi své duše musela s Jasonem vlastně souhlasit. Jsou konečně spolu mimo město, neotravují ji myšlenky na práci, je tu bez starostí, tak proč si je zbytečně přidělávat.
Nestačilo, že jim jízdu komplikovalo děsivé sněžení, ještě se k tomu přidala i hustá mlha a před auto bylo vidět pouze na jeden až dva metry.
Jeli už velmi dlouho, takže předpokládali, že k cíli dorazí už brzy a těšili se na vyhřátou chatičku s krbem a hlavně na to jídlo a víno. Jenomže, když už byli od chaty skutečně asi jen 3 kilometry, auto nepříjemně zarachotilo a trošičku se zakodrcalo. Joyce se na Jasona vyděšeně podívala.
„To nic, lásko, to je dobrý, už jsme skoro na chatě, to vydrží.“
Bohužel jí to moc neuklidnilo a dokonce k tomu měla i pádný důvod. Jakmile to Jason dořekl, auto se tiše zastavilo.

„Co se stalo??“
Začala hysterčit.
„Vždyť benzínu jsme tam měli dostatek a auto je přeci v pořádku?“
„Já vím, Joyce, půjdu se podívat.“
Vystoupil z auta a otevřel kapotu. Co mohl prohlédnout, prohlédl, ale nikde neviděl žádnou závadu. A benzínu měli opravdu ještě dostatek. Nechápal to a zkusil tedy nastartovat. Nic. Vůbec nic. Kromě zarachocení klíčku v zámku se neozval absolutně žádný zvuk a už vůbec ne zvuk motoru.
Nehodlal tu ale mrznout a čekat, až se auto uráčí ho poslouchat.
„Joyce, budeme to muset dojít, je mi to líto. Nevim, co se s tim autem děje, ale kdybychom tu zůstali, tak tu zmrznem. Necháme ho tu stát. Provoz tu velkej zrovna není, tak sem zítra s klukama zajdem a podíváme se na to. Tak pojď, už to určitě není daleko.“
Dala si hlavu do dlaní, pak si promnula oči a vzdychla.
„Myslíš, že to v týhle děsný mlze a chumelenici najdeme?“
„Určitě ano, půjdeme pořád po cestě a dojdeme tam. Neuhneme ani o kousek, zvládneme to, uvidíš, pojď už ale!“
Vystoupila, vzali nákup a vydali se po lesní cestě směrem k chatě.


16. kapitola

V chatě už byla zábava v plném proudu, i když Jason s Joyce chyběli. Bill si myslel, že na chatě žádný alkohol není, ale Jack ho vyvedl z omylu. Bohužel ti dva odjeli dříve, než jim Jack stačil prozradit, že strejda má dole ve sklepě svůj malý vinný sklípek. Bill byl naprosto překvapený, protože o téhle malé tajnosti vůbec nevěděl. Teta Wilma jakýkoliv alkohol nesnášela, takže když byla pryč, strejda si vždycky pozval pár svých kamarádů a nějakou tu lahvinku si otevřeli. Sám nikdy nepil.
Jack Billa do sklípku zavedl a ten jen žasl. Líbilo se mu, jak to měl strejda hezky uklizené, uspořádané, dokonce byla vína srovnána i podle místa původu. Doufali, že se na ně moc zlobit nebude a vzali si dvě lahve červeného vína, ročník 96.
Sharon ještě v kuchyni dodělávala nějaké občerstvení, když v tom za ní přišla Lucy.
„Hm…vypadá to nádherně.“
Řekla a Sharon ji lehce plácla po ruce, protože se právě chystala ukradnout olivu z připraveného zeleninového talíře.
„Hele, nejsou na tom nákupu už moc dlouho?“
Sharon neměla moc pojem o čase, v kuchyni jí to celkem rychle utíkalo.
„Už je to čtyři hodiny, co odjeli.“
Uvedla Lucy na pravou míru.
„No vidíš, máš pravdu… Ale ten krám je odsud přece pěknou dálku a podivej venku to počasí. Určitě jedou pomalu.“
Souhlasně kývla a rychle ukradla tu hezkou malou olivu z talíře. Sharon se rozesmála.
„Hééj! A padej!“
Lucy jí poslechla a odešla k ostatním do obýváku. Během této kraťoučké cesty z jedné místnosti do druhé ji ale v mysli na okamžik naskočila Henryho věta, že se tu něco zlého stane. Snažila se ji rychle zapudit.
Když tu Jason s Joyce nebyli ani po další hodině, začali mít všichni už docela vážný strach. Domluvili se, že ještě půl hodiny počkají a pak se je vydají hledat.


17. kapitola

„Jasone, počkej přece, nechápu, jak můžeš tak uhánět.“ Zaúpěla Joyce a dohonila ho. Díky malé baterce, kterou našli v autě si svítili na cestu. Sice nedosvítila dál, než na půl metru, ale rozhodně měli lepší pocit s kouskem světla, než s černočernou tmou.
Sníh pod jejich nohama příjemně křupal a vločky při dopadu na jejich zimní bundy vždy lehounce lupli. Přesto ale zřetelně slyšeli nedaleké prasknutí větve a s tím související krátkou ozvěnu.
Joyce se okamžitě zrychlil tep. Jasonovi také nebylo zrovna v tomhle tmavém lese úplně skvěle, ale věřil, že to byla jen nějaká lesní zvěř.
„Zlato, neboj se, to byla určitě nějaká srnka nebo pěknej koloušek, možná liška, prostě jakékoliv lesní zvířátko, víš? Rozhodně nemysli na to, že by to mohlo být cokoli jiného, ano? Už budeme skoro v chatě, určitě…“
Chtěla tomu strašně moc věřit, ale vůbec to nešlo… A moc si přála, aby to nějaké lesní zvířátko bylo. Když ale po pár metrech opět uslyšeli prasknutí větví a tentokrát mnohem blíž, Joyce se nejen opět zrychlil tep téměř na maximum,ale i strachem vykřikla. Na jednu stranu doufala, že pokud to opravdu lesní zvíře bylo, že ho právě vyplašila. Ovšem opak byl pravdou a když následovalo další praskání větví, začal z toho mít i Jason nepříjemný pocit a dali se dokonce do běhu. V hlubokém sněhu jim to šlo ale velmi špatně a bylo to až moc vyčerpávající.
Chytil jí kolem ramen a donutil jí zastavit…
„Pšššt…“ Dal si ukazováček k puse na znamení toho, aby ani nedutala.
Zaměřili se na praskající zvuk vycházející z hlubokého lesa. To něco se najednou vzdalovalo. Opravdu. Vzdalovalo se a vzdalovalo, daleko od nich, až nakonec ustalo. Oba si naráz oddychli a ještě jednou se ujistili, že to určitě bylo nějaké zvíře a rychle pokračovali dál.
Mlha lehce ustoupila a za necelých dvacet minut už viděli prosvítající světlo mezi stromy a ještě přidali na kroku.
Na verandě se právě ostatní připravovali k pátrání po svých přátelích.


18. kapitola

„Kde jste byli takovou dobu?!“ Vykřikla Lucy do tmy. Z jejího hlasu byl poznat jistý záchvěv strachu o své přátele.
„Nevím, co se stalo, auto během cesty prostě odmítlo pokračovat. Vzali jsme tedy ten nákup a došli jsme to pěšky.“
Odpověděl jí Jason, ale o podivných zvucích v lese se nezmínil. Dokonce ani Joyce. Ani jeden nechtěl ostatní strašit.
„Zítra pro to auto půjdem. Jsem rád, že jste v pohodě, mluví se o tom, že tu řádí nějakej medvěd…“
Řekl Bill a Joyce s Jasonem se na sebe podívali s naprosto stejnou myšlenkou… Byl to medvěd, jistě.
Všichni rychle utekli z mrazivé zimy do chaty, v tom si Joyce všimla, že se tu víno už vesele popíjí a vzpomněla si na zážitek v lese…
„Vy to víno máte?? Kde jste ho vzali?! Vůbec jsme tam nemuseli jezdit a nemuseli bejt vystrašený z toho zatracenýho medvěda!!“
Joyce to říct sice nechtěla, ale vypadlo to z ní, ani nevěděla jak… Bill nervózně svraštil čelo a podíval se na ní. Všichni ostatní také věnovali tázavý pohled na Joyce s Jasonem.
„Co…? Vy jste viděli toho medvěda…??“
Zeptal se Bill. Joyce vzdychla a řekla:
„No dobře… Jo, určitě to byl medvěd. Když jsme sem šli, něco jako by nás sledovalo. Neustále jsme slyšeli jeho kroky, praskání větví…a tak. Ale nevěděli jsme, že by to mohl být medvěd. Když si řekl, že tu řádí medvěd, bylo nám jasné, že to pravděpodobně byl on. Ale co, dobrý. Dobrodružství už máme za sebou, tak teď budeme oslavovat, ne?“
Pokusila se o úsměv. Ostatní souhlasili. Sharon přinesla další várku jídla a dvě sklenice pro Joyce a Jasona.
Mezitím, co popíjeli červené víno ze sklípku strejdy, k chatě se něco přiblížilo… Obešlo to celou chatu a zarazilo se to u okna do obýváku, v kterém přátelé oslavovali. V jeho černých hlubokých nenávistných očích se mihl odraz Joanny a Richarda, kteří spolu právě tancovali a dělali u toho nesmírné blbosti. Všichni ostatní se jim smáli. V tu chvíli koně, kteří zachytili pach neznámého vetřelce, hlasitě zaržáli a začali bezhlavě vyhazovat kopyty kolem sebe. Ovšem nikdo to přes hlasitou zábavu neslyšel. A to něco pomalu zmizelo. Koně se uklidnili a venku opět zavládlo ticho, které rušilo jenom jemné šustění padajících vloček.


19. kapitola

Oslavovali dlouho… Hodiny ukazovali pět hodin ráno a deset minut, když Richard s Joannou popřáli dobrou noc Lucy s Jackem, kteří jako poslední zůstali v obýváku.
I Lucy už se zvedla, že se půjde do nového dne přece jenom trochu prospat. Jack ji ale chytil za ruku a řekl:
„Počkej ještě.“
Lucy se na něj unavenýma, trochu opilýma očima podívala.
„Copak? Už bych taky chtěla jít docela spát… Musím vstát trochu dřív, abych nakrmila koně, víš?“
Jack se chápavě usmál, pohladil jí po vlasech a políbil na tvář.
„Pomůžu ti, ano?“
„Tak jo, to by bylo fajn, vzbudím tě, tak kolem půl osmé?“
Jack kývl. Vyšli po schodišti, prošli kolem Jackova pokoje, kde se přede dveřmi líně roztahoval Beefeater. Doprovodil ji ovšem až k jejímu pokoji. Její ruku nepustil. Stále ji pevně držel.
„Dobrou noc.“
„Dobrou. A buď připravenej, kolem půl osmý, jasný?!“
„Jasný!“
Oba se na sebe podívali a čekali, co se bude dít dál. První krok udělala Lucy, políbila ho, otočila se a zmizela ve svém pokoji. Jack tam ještě zůstal několik minut stát jako přimrazený. Cítil se ale šťastný. Prsty se dotknul svých rtů, jako by se chtěl přesvědčit, jestli to, co se stalo, se mu jen nezdálo. Ještě jednou se usmál a pak odešel do svého pokoje. Beefeater uvítal, že jde páníček také spát a věrně si lehl k jeho posteli.
Ve čtvrt na osm zazvonil Lucy budík. Zbrkle zvonění vypnula, jenže do budíku strčila a ten s rachotem dopadl na zem.
„Sakra…“
Zaklela Lucy, neochotně se zvedla a šla se do koupelny trochu zlidštit. Jakmile se na sebe podívala do zrcadla, lekla se. Oči měla opuchlé, vlasy rozcuchané, na paži měla modřinu, nad jejímž vznikem přibližně další dvě minuty přemýšlela. Když byla hotova s hygienou, šla vzbudit Jacka. Byla ještě v noční košili. Zaklepala a překvapilo jí, když zaslechla tlumené „Dále“. Otevřela dveře. Jack už byl oblečený a připravený. Beefeater zamáchal ocasem a vesele Lucy přivítal olízáním její levé nohy.
„Téda, asi se začnu před tebou klanět, jestli zvládneš v týhle zimě koně nakrmit jen takhle v noční košilce.“
Mrkl na ni Jack. Počítala s tím, že ho minimálně čtvrt hodiny bude lomcovat z postele, ale že už bude připravený, ji ani nenapadlo…
„Myslim, že nepotřebuju, aby ses přede mnou klaněl a asi se půjdu přece jenom obléct.“
Řekla, odešla a za chvilku byla zpátky, náruč měla plnou jablek pro koně.
Šli spolu do stáje a každému koni dali po dvou kopkách sena. Do žlabů jim nasypali dvě fanky ovsa, do kterých Lucy přihodila pár jablek. Hlavní uličku, vedoucí středem stáje, ještě Jack zametl od rozházeného sena. Lucy si všimla prolomeného dřeva v boxe, kde stála Nettie.
„Jacku, podívej, Nettie to tu prokopla. Budeme to muset nějak dát dohromady…“
Jack kývnul a v tom si všiml, že i u Armstronga je zeď celá pokopaná, dokonce spatřil i obtisk podkov.
„Nejen Nettie… Podívej k Armstrongovi…“
Lucy se podívala a spatřila totéž, co Jack.
„Asi je něco v noci vylekalo…“
„Asi jo.“
Odpověděl ji Jack. Když se vrátili zpět do chaty, nabídl jí, jestli nechce jít k němu. Chtěl jí ukázat rukopis svého nového detektivního románu, ke kterému ještě název sice nevymyslel, ale zajímalo ho, jaký na to bude mít Lucy názor. Nadšeně souhlasila.
Právě v té chvíli, kdy se Sharon chystala najít si v kuchyni něco k snídani, popřípadě připravit i něco pro ostatní, Jack a Lucy právě zacházeli do jeho pokoje.
Dostala vztek. Na Jacka, ale na Lucy mnohem víc. Odešla do kuchyně, v lednici si vzala dva chlebíčky, které zůstaly z noční oslavy. Ztratila chuť dělat ostatním snídani a vrátila se zpět do svého pokoje, dveřmi bouchla tak silně, až se jí zachvělo okenní sklo.


20. kapitola

Mezitím, co Jack ukazoval Lucy svou novou knihu a Sharon ve svém pokoji naštvaně přežvykovala chlebíčky, Richard s Joannou se pomalu oblékali do běžkařského oblečení. Mysleli si, že všichni v chatě ještě spí a potichounku se vykradli ven. Joanna, která měla běžky na nohách během pár sekund, nedočkavě popoháněla Richarda, který se skoro záměrně loudal. V tomto sportu nebyl tak dobrý jako Joanna a trochu se za to styděl. On vlastně vůbec nesportoval…
V okamžiku, kdy vyrazili si Sharon začala balit své věci do cestovní tašky. Házela věcmi tak vztekle, až se jí podařilo shodit vázu s umělými květinami, která stála na nízkém stolku. Při dopadu na dřevěnou podlahu se tenké sklo roztříštilo na tisíce malinkých kousíčků. Rána vzbudila Joyce s Jasonem a dokonce i Billa, který spal velmi tvrdě. Lucy s Jackem se na sebe nechápavě podívali. Věděli, že rána přišla z vedlejšího pokoje.
„Hergot!“
Zaklela Sharon a v té chvíli se otevřeli dveře pokoje a v nich stála Lucy s Jackem. Následně za nimi ještě vykoukli Joyce, Jason a Bill, kteří byli zvědaví, co se stalo.
„Co zíráte?“
Zeptala se stroze Sharon.
„Co to děláš?“
Nechápala Lucy.
„Balím, copak nevidíš? A je to kvůli tobě, abys věděla!“
Teď to Lucy nechápala ještě víc. Začala rychle v myšlenkách probírat, co jí mohla udělat tak špatného, že chce pryč a v tom se zastavila u jména Jack… Ale to už si Sharon oblékala bundu, vztekle popadla cestovní tašku plnou zmuchlaných nesložených věcí a rozrazila si mezi přáteli cestu. Všichni stáli jak opaření a Lucy se trochu styděla. Nechtěla, aby se něco podobného stalo. V tom Bill řekl:
„Ale Sharon, neblbni, prosim tě! Kam bys asi šla? To jako chceš jít pěšky do města, který je odsud asi 7 hodin chůze vzdálené? A tam čekat na autobus, který jede jen jednou denně?? A proč vůbec? Co ti mohla Lucy udělat tak špatného, že chceš odejít?!“
Všichni se podívali na Lucy a ta se červenala. Přemýšlela nad tím, kde je Sharon mohla vidět, že si vše domyslela.
„Nechceš si v klidu promluvit?“
Zeptala se Lucy potichu a Sharon na ni vrhla nenávistný pohled. Ani za mák se jí s ní nechtělo mluvit, ale zapřemýšlela nad Billovými slovy a představa několikahodinové procházky v metrovém sněhu a zimě, ji moc nelákala.
„No, dobře. Půjdeme ale jinam.“
Odešli do pokoje, kde na zemi ještě ležela rozbitá váza a sedli si na postel. Po půlminutě ticha se Lucy zhluboka nadechla a spustila.
„Sharon, asi vím, proč si na mě tolik naštvaná. Je to kvůli Jackovi, viď?“
„Jistě, že je to kvůli němu!! Copak si myslíš, že jsem blbá nebo co?! Víš, že se mi líbí a ty… Proč?“
Lucy se moc styděla.
„Víš, oba máme rádi koně. A dost si rozumíme. Čtu jeho knížky a dokážeme si povídat hodiny a hodiny bez přestání. A nooo…on ví, že se ti líbí, ale ty ho strašně štveš… Vadí mu, jak si praštěná, vlezlá a uječená. Promiň, je mi to moc líto. Mě se Jack taky líbí, ale řekla jsem si, že prostě nemůžu, když se líbí tobě. Ale nešlo to, víš? Prostě jsem tomu nedokázala zabránit. A nechci, aby se naše přátelství rozpadlo kvůli klukovi.“
Sharon se celou dobu dívala do země. V hlavě si vše přemítala a uvědomovala. Lucy měla pravdu. Vždyť přece nejevil žádné známky zájmu. A i když byla ještě z části naštvaná, věděla, že o Lucy takhle přijít také nechce.
Podívaly se na sebe a objaly se. V pokoji zůstaly ještě něco přes hodinu a když vyšly s úsměvy na tvářích, ostatní byli mile překvapeni.
„Tak co, rozmyslela sis procházku?“
Zeptal se pobaveně Jason. Některý ženský nechápal…
„No jasně, vždyť máme ještě spoustu dní před sebou! Je mi jasný, že byste to tu beze mě nepřežili!“
Řekla a zasmála se. U vchodových dveří si vzala tašku s věcmi a odešla do pokoje. Uklidila rozbitou vázu a Billovi se za ní omluvila.


21. kapitola

Joanna uháněla jak vítr a Richard se jí snažil všemi silami dohnat. Když jí zmizel z dohledu, vždy na něj počkala.
Cítil, jak se mu zatínají svaly na lýtkách, po čele a po zádech mu stékaly kapky potu. Usilovně se snažil být u Joanny, která čekala u vysokého smrku, co nejdříve.
„Jednou mě uštveš, ty ďáblice!“
Udýchaně si postěžoval. Úsměv mu však z tváře nemizel. I přes nelibost k tomuto sportu, byl rád, že je tady a právě s Joannou.
Ujeli už takových sedm kilometrů od chaty a les tady začal nenápadně houstnout.
Joanna najednou nasadila ještě rychlejší tempo, než bylo její obvyklé.
Už se zase vytahuje, že jí to jde a mě ne… Pomyslel si Richard ve chvíli, kdy ji už ji za hustými stromy a zatáčkou neviděl a musel se usmát. Pojedu si hezky svým tempem, ať si holka chvíli počká.
Pomalým, šouravým tempem ujížděl po cestě a držel se Joanniny stopy. Jel si a jel…a v tom:
„Co to…?!“
Zarazil se. Stopa končila. Napadlo ho, že se mu tady někde schovává za stromem a zdá se jí to hrozně vtipný. Rozhlížel se kolem sebe a ani nedutal. Stál tam dobrých deset minut. Zima se mu začala vlezle dostávat pod teplý svetr a tričko. Joanna se neobjevila.
„Joanno!!“
Zavolal a doufal v odpověď.
Nic. Richard to nechápal. Vydal se po cestě dál s nadějí, že ji brzy objeví.
Když ale ujel něco kolem dvou kilometrů a Joanna stále nikde, začal mít strach. Pořádně nevěděl, kde je a hlavně co má dělat.
Asi jsme se nějak minuli, to přece není jinak možný. Už se určitě vrátila na chatu.
Pomyslel si, obrátil se a uháněl seč mu síly stačily.
Když byl na úzké rovince, z jedné strany obklopené statnými smrky a na druhé straně se tyčily obrovské borovice, necelý kilometr od místa, kde jí viděl naposled, zaslechl z levé strany silné zapraskání větví.
„Joanno!!“
Zakřičel tím směrem. Žádná odezva. Chvíli ještě počkal. Najednou uslyšel její zoufalý křik. Sevřel se mu žaludek. Vzpomněl si totiž na strašný sen, který se mu zdál než sem jeli a když se koukal do hustého lesa, jakoby se mu sen zdál znovu. To přece není možné… Pomyslel si. Ale bál se. Snad poprvé od doby, kdy ve svých sedmi letech ukradl mamince kompot ze spíže, se bál. Sen se mu promítal v hlavě a nešlo ho smazat. Takhle to přece v tom snu bylo… Doufal, že je opět v říši snů. Zavřel oči a chtěl se probudit. Z toho ho ale vytrhl opětný křik, který patřil Joanně.


22. kapitola

Sharon myla po obědě nádobí a Joyce ho utírala. Ostatní seděli u stolu v obýváku a hráli známou hru Scrable, kterou tu našli.
Právě ve chvíli, kdy Joyce utírala zdobený talíř, okolo nohy se jí otřel kocour Cheese. Lekla se tak, že talíř málem upustila.
„Hele, nevíš, kde jsou Richard a Joanna?“
Zeptala se Joyce. Sharon zavrtěla hlavou.
„Ne, ne, neviděla jsem je od tý včerejší oslavy. Třeba ještě spí.“
Joyce pokrčila rameny a dala kocourovi misku s mlékem. Zvědavost ji ovšem nedala a šla se podívat k jejich pokoji. Dveře byli napůl otevřené. Lehounce zaklepala a nahlédla dovnitř. Nikdo tam nebyl. Když se vracela do kuchyně a míjela obývák, zeptala se ostatních, jestli o nich také něco nevědí. Všichni zakroutili hlavou na znamení, že ne a pak Jason dodal:
„No, ale doufam, že brzy přijdou. Potřeboval bych dostat to auto pryč z tý lesní cesty.“
Jack souhlasně kývnul, protože auto bylo jeho. Dohromady tu měli jen dvě – Billovo auto a Jackovu malou dodávku, nyní ale zapadlou v lese.
„Nechtěli jít na ty běžky?“ Vzpomněla si Lucy.
„Cestou sem se o tom přece bavili. Tak vyrazili asi dneska.“ Dodala.
„No jo, vidíš. Jsou teda ale dobrý, takhle dlouho. Chudák Richard, takovej nesportovní typ a ona ho takhle uhání už takovou strašnou dobu…“
Řekla Joyce a všichni souhlasně kývli.
„Doufám, že se stihnout vrátit než bude tma. Přece jenom už není dlouho od setmění. S tím autem můžete počkat do zítra, ne?“
Mrkla Lucy na Jacka.
„Jo, jasně, klidně do zítra počkáme, to není problém. Myslim, že se tam s nim stejně nic nestane.“
Odpověděl ji a tím konverzaci o Joanně a Richardovi uzavřeli. Joyce se vrátila do kuchyně utřít zbytek nádobí. Sharon pomalu začala připravovat suroviny na večeři, když jí Joyce o rozhovoru vyprávěla.
Cheese ještě dychtivě hltal mléko z misky a jakmile slízl poslední kapku ze dna, líně se odebral zpátky do pokoje. On si o své majitele starost nedělal.


23. kapitola

Richard stále volal do tichého lesa na Joannu, ale ta se mu neozývala.
Opět se ozval její křik žadonící o pomoc, ale jako by se v půlce utnul.
Neměl čas pořádně uvažovat nad tím, co má dělat. Sundal si běžky a hůlky odhodil pryč. Šel tam, odkud vycházel děsivý zoufalý křik osoby, kterou měl ze všech lidí na světě nejraději. Snažil se běžet, ale v hlubokém sněhu to šlo velmi těžko.
Nechtěl myslet na nejhorší. Ale jakmile překročil spadlý ztrouchnivělý strom, spatřil na zemi ve sněhu směsici zvláštních stop. Po pravé straně ležela jedna zlomená běžka, která patřila Joanně.
Ze stop rozpoznal ty, které jí patřily. Ale ty druhé stopy člověka být nemohly. Připadaly mu tak zvláštní a snažil se je zařadit alespoň k nějakému lesnímu zvířeti. Věděl o medvědovi, o kterém se tu mluvilo, přesto nevěřil, že by měl až tak extrémně velkou tlapu. Asi o dva metry dále už viděl jen stopy těch obrovských tlap, vedle kterých bylo ve sněhu vyjeté koryto.
„Pane Bože, on ji za sebou táhnul… Co se to děje?? Joanno, kde jsi??“
Tiše si pro sebe zašeptal. Přibližně po dalších třech metrech ale koryto zmizelo. Stopy obrovských tlap ale ne. Dále je sledoval a postupně se dostával hluboko do lesa… V jeden okamžik se mu dokonce zdálo, že chodí stále dokola. Ještě jednou zavolal její jméno, ale opět bez odezvy.
Slunce pomalu zapadalo za obzor a on věděl, že zpět do chaty je to pěkná dálka. A ani nevěděl, kde je teď. Strašně se bál, byl zoufalý, srdce mu běsivě tlouklo, trápila ho zima a pomalu měl slzy na krajíčku. Rozhodl se, že se vrátí zpět, jistě mají všichni o ně starost. Chtěl své přátele poprosit o pomoc, aby se jí vydali hledat společně.
Obrátil se a podle svých stop a stop obrovských tlap se vracel zpět.
Když dorazil na místo, kde viděl Joannu naposled, lesem už vládla černočerná tma.
Teď už brečel. Stékající slzy ho na tváři studily. Hřbetem ruky si otřel nos. Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo… Nadával si, že na sen okamžitě zapomněl. Bylo to přece jakýmsi varováním… Teď už je ale pozdě…
Z jeho přemýšlení ho ale najednou vyrušila tupá rána namířená přes jeho záda. Vyjekl a těžce dopadl na zem.
„Sakra…co je??“
Nechápal a v tom ucítil, jak ho něco obrovského drží zezadu za krk a hlavu mu tlačí do sněhu. Máchal rukama kolem sebe, snažil se vymanit ze zajetí toho čehosi. Zdálo se mu, že se ho snad v jednu chvíli dotknul. A než si stačil uvědomit, že šáhl na dlouhé blátem a špínou ztvrdlé černé chlupy, upadl do bezvědomí.


24. kapitola

Ostatní se v chatě dohodli, že počkají do večera a pokud se Joanna s Richardem do té doby nevrátí, vydají se je hledat.
„Co se to sakra děje? Včera jsme se strachovali o vás“, ukázal Bill na Joyce a Jasona, „a dneska se zas někde toulají tamti dva…“ Vzdychl a sedl si na gauč k ostatním.
„Je to snad nějaká hra? Připadá vám to vtipný?“ Zeptal se.
„Hergot, Bille, nech už toho. Mohlo se to stát komukoliv z nás, kdo by se rozhodl na ten nákup jet. Stalo se to nám. Nechápeme to stejně jako ty a stejně jako ty, nevíme, co se stalo s Joannou a Richardem.“ Reagoval naštvaně Jason na jeho otázky.
„Já bych už dál nečekal, jdeme je hledat.“ Rozhodl Jack.
„Vím, že jsme se dohodli, že počkáme do večera a pak se je vydáme hledat, ale nemyslíte, že je to blbost? Vždyť neuvidíme pomalu ani na krok, můžeme se ztratit. Nechme to přece jenom na ráno…“ Namítla Lucy. Bála vyrazit do temného studeného lesa a bylo ji jasné, že ani Sharon a Joyce by bylo od tohoto zážitku také raději ušetřeny.
„Ne, já myslím, že ne… Čekali jsme už dost dlouho. Přece nevíme, co se jim mohlo stát a neměli bychom marnit čas.“
Řekl Jack a Bill kývl.
„Víš co?“ Pohladil Lucy po tváři a pokračoval. „Vy tři tu zůstaňte a já, Bill a Jason půjdeme, ano?“
Lucy se o své přátele bála, ale nechtěla se bát ještě o Jacka. Přesto souhlasila a ostatní také.
„Možná, že je napadl ten medvěd…“
Řekl Bill, ale Jason věděl své. Včerejší zážitek mu toho byl důkazem. V medvěda moc nevěřil, i když tím Joyce stále uklidňoval.
Když všichni stáli na verandě, Jack Lucy políbil na rozloučenou a řekl jí, aby se zamkly a zavřely všechny okenice. A pokud se do rána nevrátí, ať zavolají do města o pomoc.
„Ale my se vrátíme, neboj.“ Usmál se na ni a ona v to doufala.
Ještě než vyrazili, v kůlně, kde strejda Frank schovával své nářadí, si vzali dvě sekerky. Ostří zabalili do staré Billovy mikiny.
Vybaveni baterkami a zbraněmi ze strejdovy kůlny, se vydali vstříc černému lesu.


25. kapitola

Mraky ustoupily a na cestu jim posvítil měsíc, který byl právě ten večer v úplňku.
Šli mlčky, za sebou. V čele kráčel Jack a křečovitě svíral sekyrku. Bill svítil baterkou na cestu. Nikdo z nich to nechtěl přiznat, ale všichni byli vystrašení. Báli se toho, co se mohlo stát a co se může stát právě jim.
Jakmile došli na mítinku, kde Richard naposledy spatřil Joannu, Jason řekl:
„Hele, kluci, já bych se vrátil. Jsme už docela daleko a fakt tu asi takhle po tmě nic nenajdeme.“
„Vím, že je tma a byla chyba, že jsme čekali. Byla to velká chyba. Ale kdo mohl tušit, že se nevrátí… Všichni chceme zase do chaty, ale pochop, čas běží. A pokud jsou tady někde… Prostě se nechci vzdát. Chci je najít.“ Namítl Jack.
„Hej, kluci, pojďte sem!“ Zašeptal Bill vystrašeně. Stál kousek od místa, kde před pár hodinami zmizeli jejich kamarádi a kde po nich zůstaly jen stopy ve sněhu… Bill mířil baterkou ke kořenům stromu.
Když se Jack s Jasonem podívali, co našel, zatajil se jim dech. U stromu ležel chomáč dlouhých černých vlasů. Patřily Joanně, tím si byli více než jisti. Bill svítil baterkou dále kolem sebe. Našli další tři chomáče vlasů. Některé patřily i Richardovi.
„Já z toho nemám zrovna dobrej pocit, co kdybychom se fakt vrátili??“ Řekl Bill.
Jack vzdychl a kývl.
„Máte pravdu. Je to všechno nějaký divný. Vrátíme se.“
„Ráno odjedeme a vyhlásíme po nich pátrání. Nevim, jestli to byl medvěd, ale ať to bylo cokoliv, nechci to potkat. Jdeme.“ Dodal Bill.


Sharon se snažila udělat něco jednoduchého k jídlu a snažila se nemyslet na kluky, kteří jsou právě v lese. Poslechly je, zabednily si všechna okna a zamkly dveře. Žádná z nich neměla dobrý pocit.
Právě ve chvíli, kdy Sharon přicházela z kuchyně k Lucy a Joyce, ozvala se rána vycházející z Billova pokoje. Všechny leknutím nadskočily.
„Co to bylo??“
Řekly téměř jednohlasně a navzájem se na sebe podívaly. Sharon položila talíř na stůl a pomalými krůčky se blížily k místu, odkud byla rána slyšet.
Když byly u prahu pokoje, začalo něco narážet do vchodových dveří…
Dívky zaječely a chytly se za ruce.
„Co to je, sakra?! Co to je??“
Zoufala Joyce, srdce jí bilo jako o závod…

26. kapitola

Cestu zpět k chatě zvládli kluci velmi rychle. Honil je jejich vlastní strach. I když Jack neměl dobrý pocit, že nehledali dál.
Necelých sto metrů před chatou se zarazili. Dveře byly vyražené, okenice rozlámané, některá okna rozmlácená.
Nečekali a rozeběhli se do chaty. To, co tam uviděli, by se dalo přirovnat k řádění tornáda. Věci byly rozházené všude kolem a co šlo rozbít, bylo rozbité. Nikdo z nich skoro nedýchal. Lehce našlapovali po podlaze, pod nohama jim praskaly střepy z roztříštěných oken a nádobí. Jack uslyšel tlumené vzlyky. Vycházeli z pokoje Lucy. Nebo aspoň z toho, co z něj zbylo. Nikdo nebyl schopný slova. Nechápali, co se to děje a proč právě jim.
Jack okamžitě vyběhl k místu, odkud slyšel vzlyky. Bill a Jason ho následovali. Lucy seděla schoulená u kraje postele a plakala. Beefeater ji ležel u nohou a tiše kňučel. Na ruce měla dlouhý krvavý šrám. Jack ji okamžitě obejmul a začal ji utěšovat. Jason k ni přiklekl.
„Lucy, copak se tu stalo? A kde jsou holky? Kde je Joyce? No tak, pověz mi to…“
Pohlédla na něj zaslzenýma očima, z kterých sálal strach a bolest. Zhluboka se nadechla, hřbetem ruky si otřela nos a oči.
„Nevím, co se stalo. Vážně nevím. Něco se sem začalo dobývat. Nic si ale nepamatuju. Nechápu to. Nevím proč. Pamatuji si jen Sharon…jak…“
Schovala si tvář do dlaní a opět se rozplakala. Jack ji k sobě přitiskl silněji.
„Neboj, už je tu dobrý, jsme tady.“
„…něco Sharon odvleklo… Já ale nevím, co to bylo. Neviděla jsem to. Nevím kam a proč… Ach můj Bože, proč?! Joyce za nimi běžela. Já ne. Měla jsem strach. Nohama jsem nemohla pohnout. Co se to tady děje?“
Na tuto otázku ji ale nikdo nedokázal odpovědět. Měli toho tady tak akorát.
„Jedeme odsud. Okamžitě.“ Rozhodl Jack.
„Bez Joyce nikam nejdu. Určitě je v pořádku, vím to, najdu ji!“
„Jacku, Jason má pravdu. Měli bychom se ještě pořádně podívat kolem. To snad pochopíš, ne?“ Namítl Bill. Jack kývl, hvízdl na psa a opustili dům tak jak byli.
„Rozdělovat se nebudeme. To už bychom se taky nemuseli nikdy vidět.“ Řekl Jack, když už je opět obklopoval les ze všech stran. Nikdo z nich ani neměl chuť bloudit lesem ve dvou, natož sám. Husté černé mraky zakryly čirý úplněk. Pocítili pokles teploty a baterky jakoby odmítaly plnit svou funkci. Lehce poblikávaly a Billovi zhasla úplně. Nervozita a strach stoupaly každou minutou. V tom okamžiku začal Beefeater zběsile štěkat. Všichni se tím směrem otočili.
Beefeater našel Joyce. Ležela tváří do sněhu, šaty na sobě měla potrhané. Všichni se k ní rozeběhli. Jason ji chtěl otočit, ale bál se, co uvidí. Nemohl ale déle čekat a chtěl z toho místa co nejrychleji pryč. Dívku otočil. Hrůzná podívaná ho naštěstí nečekala. Položil ji prsty na krk a snažil se vyhledat tepnu, známku života. Ruce se mu klepaly zimou a strachem. Tepnu nemohl najít. Přiložil tedy hlavu k jejímu hrudníku a soustředil se na zvuk vycházející z jejího těla. Byla živá. Srdce stále tlouklo. Šťastně si oddechl.
Bill podal Jasonovi svůj kabát, aby ho Joyce oblékl. Ochotně ho přijal a vzal Joyce do náruče.
„Teď musíme zpět k chatě, vezmeme si auto a pojedeme do města. Musíme. Nevíme, co se tu děje, nebudeme už riskovat.“ Rozhodl Bill a nikdo neodporoval. Spěšným tempem došli k autu a nasedli do něj. Beefeater skočil Jackovi pod nohy, ten zabouchl dveře a Bill se snažil nastartovat. Podařilo se mu to ovšem až na pátý pokus. Což každého znervóznělo ještě víc.
V autě jeli mlčky. Lucy stále přemýšlela nad tím, co se stalo. Uvěří jim tohle někdo? Jak mohou identifikovat něco, co vlastně ani neviděli? Co když je obviní, že se Richarda, Joanny a Sharon pokusili zbavit oni sami?
„Lidi, jak tohle vysvětlíme?“ Zeptala se.
„Taky jsem nad tím přemýšlel. Bojím se, že nám to nikdo neuvěří.“ Odpověděl Jason hladíc Joyce po vlasech.
„Byl to přece medvěd, ne? To je jasný, že nám neuvěří něco, co ani nevíme jak vypadá.“ Vmísil se Bill do rozhovoru. Zbytek cesty už nikdo nepromluvil ani slovo. Lucy těkavě kmitala očima, pozorovala z okýnka temný les, který v sobě skýtal nebezpečí. Jason k sobě pevně tiskl Joyce, snažil se jí zahřát svým vlastním tělem. Jack hladil Beefeatera po hlavě a ztěžka dýchal. Bill jel tak rychle, aby byli odtud co nejrychleji pryč. Když míjeli zapadlou Jackovu dodávku, kterou tu nechali Jason a Joyce po návratu z nákupu, nikoho ani nenapadlo zastavit a vylézt z auta.
Jak Lucy pozorovala ubíhající temný lesní porost, jasně mezi stromy zahlédla postavu. Nebyl to člověk. Ani medvěd. Žádná liška nebo vlk… Co to bylo? Zavřela oči, dlaněmi si zakryla tvář a už na nic nechtěla myslet. Chtěla už být jen pryč.


27. kapitola

Do města dojeli asi za dvě hodiny. Nejdříve dovezli Joyce do nemocnice, kde její zranění odůvodnili napadení medvědem. Zůstala tam s ní Lucy, která také potřebovala ošetřit ránu, jež ji na ruce nepříjemně pálila.
Ostatní jeli na policejní stanici, kde také nahlásili napadení medvědem a zmizení tří přátel. Ti si to vše pečlivě zapsali do protokolů, víc se tím ale nezabývali. Prý ráno moudřejší večera.

Uběhly dva dny a v lese u chaty se rozmohlo obrovské pátrání. Za týden přijeli strejda s tetou a když se dozvěděli, co se stalo, rozhodli se, že dům zrekonstruují a pronajmou. Strejda se ptal Billa a Jacka jako první na koně.
„Jsou v pořádku, neboj. Byli asi jediný, kterým se tam nic nestalo. Jezdím tam každý den s policajty je krmit.“ Řekl Jack a přitom pevně tiskl ruku Lucy.
„To máte štěstí, protože milej zlatej, co barák? Ale kdyby se stalo něco koním, tak bych s tebou celej život nepromluvil.“
I přes velkou lásku ke koním, pocítila Lucy vůči strejdovi zlost. Jak může tohle říct, když přišli o tři své kamarády? A ona o svou kamarádku nejlepší? Jack z jejího výrazu pochopil co si myslí, pohladil ji po tváři, jeho pohled byl smutný.

Další den jeli pro koně s vlekem a chtěli je odtamtud odvést k Lucy do stáje, kde pracovala. Měli ovšem vlek jen pro dva koně, takže se s Jackem rozhodli, že na Armstrongovi a Othellovi pojedou zpět oni sami. Strejda společně s jedním policistou, který je doprovázel, zavedli Nettie a Barnebyho do přepravníku a odjeli. Předtím Jackovi a Lucy popřáli šťastnou cestu a ať se nikde nezdržují.
Jakmile koně připravili k cestě, na nic nečekali a vyrazili. Neměli z toho místa dobrý pocit. Asi v polovině jejich cesty tempo zpomalili do kroku, aby si koně odpočinuli. Nad nimi zaševelil suchý vítr, který ale okamžitě ustal. Několik metrů za nimi zapraskaly suché větve.


Konec

---