Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

VLASÁČOVO BLUES

01. 06. 2005
0
0
1396
Autor
inari

  Vodjel sem z domova. To je holej fakt. Nedá se řict, že bych tim byl zrovna nadšenej, že by muj mozek rudě potil endorfíny do kýblů, nebo tak něco, ale to je stejně šumák.- Razim do Turbanu, do lejna betonu, oceli a lidskejch kanálošů, za holkou jménem *. Aby mi píchla se scháněním čísťa. * vobejvá jednu cimru s deseti mušinami v severnim záhybu Turbanu. Turban sám o sobě má asi osumdesát krychláků píplošů a  se všema kličkami, rovinkami a vůbec špekama plasťonu ( plastickýho betonu) pobere tak čtvrt milijárdu čovíčků. Ty žijou tak porůznu, myslim, že se i něčim živí, asi někde pracujou, ale popravdě nemám ánung kde, jak a proč nebo tak něco. Už jsem tu. Zmáknul jsem to za hoďku. 107 kilásků. Nacvakáš si Turban a fíííííííííí fíííííííííííííííííííííííí flaijáááááá flavijááá snad i jásá a vylezeš jednou z fekálnikovejch uliček. V rejze zadku zahneš vpravo a vualá ma madmuazel.

* stojí opřená o větrací šachtu. Na ní jsou srovnaný její výrobní artikly. Drobounký háčky, nitky, lupa, nůžky, jehla, špendliky, pramínky přírodních vlasů – všechno pro výrobu paruk. Kouří. Štiplavej dejm syntetickýho sráče. Co se valí z cigára a halí ji do závojů jako kurví vílu. Přiblížím se kradmo a hrábnu ji za boky a spustim:

- Čau, kočko

- * vytáhne cígo z rozšklebený pusy. – No nazdar, frajere! Co žes zajel? Že by sám pán vážil cestu z tý svý čistý prdele světa až sem, jen tak, hejdum pejdum, pro moje pěkný voči? popotáhne si

- Tomu sama nevěříš.

- A mam recht, co? Mam tě přečtenýho jako žaludky vás všech vlasáčů ( odklepe si popel na ruku, aby jí nenačáchlo zboží a znovu slastně natáhne) Tak z čeho tě mam vysekat, hošane, tentokrát?

- Čísťo, potřebuju čísťo

-To já…

-Nemam, přerušim jí. Já vim, že ne. ( nadšení) Snad by ale u tebe byla nějaká hlína, hlínička. Chci to pěstovat. ( sem nervózní a přešlapuju ) Bože! Hůř než na prvním randeti s Ritou. Rita byla nesmírná kočka. Sqelá fasáda. Dlouhý vlasy, co furt voněly po medovym čaji s citronem, v kterym je asi každej večer máchala, nebo co. Hebká kůže jako ocelová dětská prdýlka a pořádně macatý pevný prsa. Na spicha dorazila o hoďku pozdějc a já byl nadrženej jako bramborovej salát na Štědrej den, po kterym přídou dárky. Jóóóó, ještě ten večer sme hráli jednu báječnou francouzskou hru pro dva…

Od * to nechci. Jen pár zrnek země, dobře zvějtralejch šutrů, vydroleném beton, černozem nebo podzoly. Je mi to šumák. Jenom když NĚCO bude. Po ornici, zemi ----je teď hrozná scháňka. Vlasáči, jako sem já, by se po ní utloukli. A vod dob, kdy přibulo vlasáčů a všechnu půdu sežralo plastický železo, je to fakt bída.

- Kočko, nevíš vo něčem?

-Jako vo podčísťu?

- Jo, podčísťo. Jakýkoliv by helflo. Jak sem řek na podčísťu vyženu pořádný výživný čísťo. Dyť koukni na mě,*, co by víc bodlo mejm vlasum.

- Co bys byl ochotnej za to dát?

- Všechno. Dybych to nedostal do 24 hodina nevytáh z toho aspoň semínko budu nataženej

- Rozdal by sis to s někym o kilo podčísťo?

- Dem na to! Že váháš!

* mě poslala za Vladem. Uf, to bude fuška. Vlado, metrákovej žaludek vodky a lančmítu z koňský prdele. Jinak skvělelej pracant. Po celym jeho bejváku se povalujou televize a on sám se hroší na gauči. O všem už ví. Zajel si do kalhot a prohráb si chlupy. Hraje prdavou symfonii- pud-pudy-pud-pudijá…Jeho prdy, krky prdelní, který odmítly jít cestou hrdelní.To má z těch všech keců, kterýma ho cpou patolízalský kuželáci, řitní alpinisti, který na rozdíl od hlístů mu lezou až někam přes tračník hloub, možná to zvládnou až do jeho prožranýho srdce a dál ho zhltávaj buňku po buňce a trámečkem přešplhají k dalšímu vlákýnku, mňam mňam, malý shluky poklonek a pochválek, z kterej má Vlado akorát prdy. Akorát akordy prdů, bubnujou o televizní ovladač, odráží se, souzní, hádají se, kvokají, a to je sakra lepší než kdejakém Beethoven nebo Mozart.

            Je 13. hodina mého pobývání s Vladem a jeho pudivou symfonií. Mam ho plny zuby! Zubyyy! Zzubbyy! Jo a mam taky hlad. Takovej ten pocit škrutání v žaludku, jak se sám tráví. Zmenšuje a mizí jedna vrstva za druhou a sejrovka naleptává další a ďobá malilinkatý dírky až úplně skrz a to proto, aby nakrmila moje vlasy.

            Hej, kámo, nevedeš tu nějaký čísťo? Čísťo jako čistý jídlo. Jídlo bez genetickejch úprav, umělejch barviv, stabilizátorů, antioxidantů, konzervantů, zvýrazňovačů chuti a bůhví jakejch sráčů včetně pozůstatků hnojiv, postřiků proti plísním, proti mšicím, mandelinkám a lidem…

            Što? Nět? U meňa nět. U meňa nět, u meňa nět!

            Sakra! Tak mně to udělej, ulev si, a dej mi to podčísťo! – Vlado na mě tupě civěl, debil. A to tu nemáš ani chleba, třeba starej okoralej drobek, kterym se krmí králici. Ždibíček čistého polysacharidu, co ti zesládne v puse. Zoufale jsem běhal po jeho zavšiveným bytě a čučel hned do zatuchlý spížky, hned do mrazáku, pod gauč – třeba se mu tam zakutálel aspoň piškot. Nic. Vlado měl recht – ani drobek. Drobeček, zrníčko jak pro papouška, špendlíková hlavička čísťa.

            Kecnul jsem si na jednu z rozflákanejch televizí. Fajn. Co se stane, když do hoďky nedostanu čísťo? Budu mít zkrátka pecháč. Vlasy, to hustý kadeřavý háro, co mě živí kaput machen, vlasový cibulky, který si doteďka spokojeně lebedily někde ve škáře mezi tukovejma kapénkami, Rufiniho, Krauseho a jiných dědků tělíska na kde co. Ty moje buclatý cibulky se zapouzdří a normálně encystujou.Udělají ráz –dva-tři-teď a jestli jim nedáš 2 kalorie každý, tak se ani nehvízdneš. Stane se z tebe vypelíchanej kokršpaněl s CDčkem na hlavě a máš utrum. Žádný paruky z přírodních vlasů, žádný kšefty, žádný prachy, žádny baby. Mít vlasy je džob. Následkem přežírání se nečísťem ( všechno ostatní kromě čísťa) lidem nerostou vlasy. Jsou od narození vlastně lysohlaví. Ale z nějakejch nepochopitelnejch důvodů přetrval zvyk, mít vlasy. Jak je ale dostat, když jsou všichni plešatí…Jo, jsou ještě mámy, co jely v čísťu, mají děti s vlasy. A tyhle děti, jakym jsem i já, krmený čístěm , mají o budoucnost postaráno – uživí je jejich hříva. Má to ale jeden háček – musí jíst jen čísťo, které oficiálně neexistuje, a to nejpozději každých 17 hodin, jinak dojde k exodu vlasovejch cibulek a právě to se mělo stát i mně.

            Úkol: Sehnat pár deka čísťa.

            Čas vypracování: 47 minut

            Pomůcky: Já a Vlado

 

Vlado, hej Vlado! – Da. – Přestaň se rochat v těch televizích a pojď sem! Neuvěřitelně mě blázní  to je ho nimrání se páječkou v obvodech a letování těch titěrnosti zase dohromady.

Musíš mi, Vlado, sakra pomoct! Jsem v průseru.

            Vlado je člen s-vlasáčů. Po sexu z nich ústním otvorem vyletí podčísťo…

Što – Co mu na to odpovědět? Aby mi sehnal čísťo, který nesplaší v žádnym sebevětším marketu, aby našel druhýho vlasáče a aby to byl echt rostlej vlasáč, ne podšitej parukářskej bobek, kterej by chudáka Vláda zašil do kriminálu, kde by Vlado třídil mý vlasy jako Popelka asi 90 let do mu do odpojení zbejvá.

Otázka: Mám po něm chtít, aby si lajznul, že ho za čísťo – držení, obchodování, užívání- zabásnou a do umělýho ukončení jeho života bude psanec, Achillovka lidstva.

Odpověď: Jo, mám.

Otázka: Proč?

Odpověď: Protože mi zbejvá mizernejch 25 minut. Páč- Vlado, poslouchej, jak mám dutou hlavu – poklepal jsem si malíčkem na čelo. Vlado to chtěl zkusit na svý krychlový vypitý hlavě. – Páč už mi padaj mý vlásečky a dopadnu jako ty, Vlado, rozumíš? OK. Já nemám své jídlo, ty nemáš jídlo pro mě. Čekám na smrt, co snad není. Čekání ne smrt mě nemně, ve mně nebo jemně? Šílím.

Musím volat. Komu? Další tisícovce vlasáčů? – Nikdo neví, kdo je vlasáč.

( podrážděně) Od určitý doby tady platí nařízení o pokrývce hlav. Příslušník každý společenský vrstvy nosí předepsaný druh. Já a 98% týhle zavšivený společnosti si každý ráno nasazuje červenobílý pruhovaný kužele, co se kdysi v minulosti používaly na silnicích, tos je zachyt bourákem a protrhly ti nádrž. Jsou praktický, účelný,a pohodlný.

            Brnknout někomu jinýmu? Skupině podšitejch parukářů? Skupině obyvatel, kvůli kterej musím žít?Podšitý parukáři nás vlasáče potřebujou. Jsme jakýmsi lišejníkem společnosti. Zatímco vlasáči vlasáči díky čísťu prdukujou vlasy, pépáci ( podšití parukáři) mutací dosáhli schopnosti neregulovaného množení. Ve střevech se jim vychlípí vrstva krycího epitelu, odloupne se, zbytní a řitním otvorem se porodí. Za 27 hodin naroste do běžné velikosti člověka. Potřebuje k tomu jenom vlhko a papírový bankovky. To je důvod, proč pépáci  tvoří nejvlivnější vrstvu společnosti. Mají právo zřizovat pro své klony nová pracoviště, kde získávají ještě více bankovek. Klon, mám na mysli nového jedince, není vybaven parukou jako jeho rodič. Aby se stal příslušníkem pravých pépáků, potřebuje vlasy sice uměle lepené, ale vlasy. Je teda závislej na nás vlasáčích. Jedenkrát ročně jsme vyzváni, abychom odložili své ostříhané kadeře do sběrných boxů. Vše se samozřejmě děje anonymně a v tajnosti.

            V čem nám prospívají pépáci? V ničem. Oni neprospívají nikomu. Oni nás, vlasáče i ostatní, trpí. Každého k něčemu potřebujou. Občas jsou totiž nucený přistoupit ke zkřížení genů, aby nedocházelo k znehodnocování klonů nebo co. K tomu všemu jsou využívání individua s kuželem na kebuli – kuželáři. Kuželáři jsou výrobním a vývozním artiklem. Dají se poměrně výhodně prodat, zastavit či zadlužit – jsou neustálým zdrojem bankovek. Prachy odevzdávají kuželáři jednou ročně, stejně jako my, vlasáči, naše hára.

            A jak se staraj o kuželkáře? Taky nijak. Stejně jako čísťo oficiálně neexistuje, včetně vlasáků, neexistuje nic a nikdo…

            Kdo je hlavou tohohle podivnýho společenství? Osoba, co je korunována věcí podobnou trháčku na ovoce. Trháček je nasazen v den jmenování do úřadu. Ve skutečnosti se jedná vlastně o takovej ten ozubenej železnej kroužek, co je napojenej na na hadrovej pytlík, do kterýho ovoce padá. Našemu vládci do něj pade mozkomíšní mok. Celý přístroj pracuje na jednoduchym principu. Plazma je odsáta pod tlakem. Zjednodušeně je to vysavač vůle z mozku. Osoba s trháčkem na hlavě se postupem ubíhání jejího funkčního období ( volena pépaky) stává míň a míň vnímavá ke svému okolí a k samotným pépákům. Vládcem regulované a kontrolované množení pépáků je v háji…

             Vlado! Vlado! –Da. – Proč zase mluvíš parusky? Ok. Mluv si, ale buď aspoň jako Timur a vytáhni mě z bryndy. Dej mi čísťo, čísťo, čistíčko!!! Svíjím se v křečích! Zbývá 7 minut! Sežeň mi kuličku hrášku, jedinou prťavou mrkvičku, ohryzek od jablka, zparchantělou švestku, scvrklou a mrazem zesládlou bramboru, hlavně číííísťooooooo!

            Chtějí mě naočkovat! Naočkovat! Nééééééé! Né, vy parchanti, prevíti, hulibrkové, mě navočkovat . Strčit mi to žrádlo jako všem, propláchnout mi mozek, každou buňku rozcupovat a zase složit, nechat mi prolít celý tělo těma uklidňujícíma červama. A pak cítit bolest nebolest, lásku nelásku, natřít mě ideologovým krémem a poslat vyhřívat se na sluníčko,co má zdroj za rohem mýho baráků, a pozvat mě na večeři, na očkovací seanci.

            Zkroutil se v bolesti do klubíčka. Blejt! A vychlístl žaludeční šťávy.Zvracet nebylo co. A znovu. Nažloutlé hleny se vpíjely do koberce. V ústech pachuť. Zalapal po dechu. Strčil si prsty do pusy, zavrtěl s nimi, polechtal hltanovou záklopku a na podlaze se objevil nový příděl hlenů. Prsty měl otlačené, hlavně klouby ukazováčku a prostředníčku. Byly rozedřené až do krve. Z jícnu mu taky vytékal pramínek krve.

            Krev! Krev! Podříznu si žílu a napije se vlastní krve. Pravda trochu upírský, morbidní. Vlado, kudlu! Neváhal ani chvilku a zavrtěl rybičkou v zápěstí, lačně se přítáh a hltal každou kapku. Vypadal spokojeně. Možná i chvíli byl. Líně převaloval tu lahodnou teplounkou kapalinu po jazyku. Přecezoval ji přes zuby a znovu ji sán zpět. Otevřel pusu, kroužil jazykem a nechal si krev bouřit v moře narážející na řezáky. Polknul. Opojení zmizelo. Hlad zůstal. Slabý se plazil po podlaze a lízal vyzvracené hleny. Setřel každou kapičku, buňku života.

 

 

FAJN. TO BY STAČILO. ODPOJIT.


StvN
08. 06. 2005
Dát tip
Zpočátku jsem byl dost nadšenej, ale vsvětlováním nadšení opadlo, příběh degradoval do popisu a pointa to celý zabila, na můj vkus.

Jeheheman
01. 06. 2005
Dát tip
realtivně nechutná povídka,) ne že by bylo kvůlifá formě lehký uchopit všechny ty společenský vztahy a hlavně se nedají brát moc uvěřitelně vykonstruovaný (teda v rámci tohoto emh.. světa) dostal jsem chuť nečísťo, někde se mi tam válí nakládaná kukuřička:) na tip se mi ale nezdá dostatečně čtivá,)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru