Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohřeb

21. 12. 2000
0
0
1621
Autor
Nyx

,,Slečno, nešla byste se mnou na pohřeb?" Optal jsem se vcelku nesměle tak trochu. "Ale ano milý hochu, ráda a hlavně rychle, prosím jen Tě!" Odpovídala mi ta dívka, očima mrkala nahoru a dolů, taková panenka s mrkajícíma očima." Och, abych se přiznal, jsem překvapen, že souhlasíte, velectěná, již několik vám podobných mě odbylo velice ledabyle." -"Nejsem jako ostatní, já jsem jiná, přející, ráda pomohu, když jen mohu." -"Nevím jak bych poděkoval, tobě, která mi trn z rukou vytrhla, možná škoda slov a půjdeme, prý tam snad bude i pohřební slavnost, víš takové to odporné pohostinství po pohřbu samém, je to nechutné a přesto nikdo neodmítá a nakonec se tam všichni opijí až hanba, podávají určitě guláš, pivo a rum, znám to, lecjaký obřad jsem už viděl, ale sám. Vy jste opravdu první, která mě tam doprovodí." -"O jen nech být, milý hochu, nezasloužím si více chvály, jen snad tady trochu, kdyby jsi mi políbení dal, dál nestarej se, vše půjde tak, jak jen se sluší." Ani jsem to nepostřehl a její rety jsem snad i políbil, ale bylo to takové chladné, až mi zatrnulo. No ale šli jsem cestou, necestou, křoví a parky jsme prošli záhy, vlhko a zima byla, měsíc nesvítil, jen za mraky jsem ho tušil, ale jako by se bál a schoval se a také lidé vůbec žádní, ani z oken zhasnutých domů nikdo záclonu neodhrnul, vše tiché a temné a mokré a do toho všeho já s mojí chladnou přítelkyní. O ničem jsme nehovořili, hřbitovní cestu jsme znali oba dobře, zdálo se. Já tam přeci byl jako doma, co ona byla zač, nevěděl jsem. Ale už jsme se blížili ke zdi věčného klidu, železná vrata natřená černou barvou skřípala v nočním vánku a svíčky na hrobech blikaly jak bludičky na blatech. Jako bych se počal bát, ač jsem tady chodil tisíckrát, ke své dívce jsme se přivinul a ona ke mně, šli jsme na noční obřad, který musel každou chvíli zažít, hudba by už měla hrát. Vstoupili jsme za bránu a blížili se k rovům a tmavému zátiší pomníků a okrasných jehličnanů a za tichého šumění vánku a mírného mrholení jsme došli ke konci hřbitovní zdi, kde skoro v rohu jsem už tušil stíny smutečních hostů s věnci a květinami, slzavýma očima a černými rukavičkami na rukách temných dam. Zdálo se, že vše je už připraveno. Čekalo se jen na nás, asi. "Pověz mi, co by jsi si tak přál," řekla mi moje společnice, když jsme vstupovali na ono místo a blížili se k slavnosti smuteční. "Nemám přání mnoho, spíše potřeby, neznám je ani sám, ale s tebou se cítím spokojený, nad věcí a pokliden, jako by jsi mi dala nějakou novou sílu prát se se životem. Promiň, takhle tě zde zbožňovat a přesto Tě ani neznat." -"Přestaň, nech už toho," tiše vykřikla, "dostáváš mě do rozpaků! Slyšíš už hrajou" Také že ano, ozvala se docela veselá melodie, takřka taškařivá, umpa, umpa, umpa, umpapapá, pa, pa, pá, pá a do toho nějaká anglická slova, kterým jsme nerozuměl. "Přeji vám dobrého večera," oslovil nás znenadání obřadu příslušný pan farář. "Dobrý, dobrý, tak velebný pane, kdy se začne?" -"Oh jak slyšíte hudba již hraje, dnes však máme poněkud jiný pořádek samého pohřbu, je to na přání nebožtíka, jistě chápete. Nejprve bude pohoštění a potom tedy vlastní obřad, milí ctění."-"Dobře, dovolte mi prosím představit mou přítelkyni pane, známe se pár chvil, ale přesto mi je neutichající podporou." Kněz mírně pokynul hlavou na pozdrav mé společnici a tvářil se spokojeně. Odebrali jsem se pomalým krokem do připravené místnosti nedaleko kaple a hřbitova, pozůstalí šli tiše před námi, jen občas nějaké to zapraskání, když někdo šlápl na listí či větvičky spadlých ze staletých hřbitovních lip. Melodie smuteční, i když jak jsem již řekl poněkud rozverná, zněla z domku. Ze dveří, kam jsme mířili, svítilo světlo a ozařovalo malý kousek cesty. Vstoupil jsem se svou společnicí, opravdu jako bych ji znal celý život, zdálo se mi. Její velké černé oči a krásná tvář, elegantní šatečky s bílými kvítky na sukni, tohle vše mi stále učarovávalo. A na tom pohřbu se mi počalo až líbit, řekl bych. Na stůl tlusté služky nosily spoustu jídel a nápojů, guláš a rum, pivo, muzikanti hráli a nebýt černých šatů a smutečních věnců a poněkud zakřiknutých hostí, leckdo by soudil, že se jedná o skutečnou slavnost, svatbu, ale byl to pohřeb. Velebný pán ještě před samým začátkem pohřební hostiny povstal a promluvil k zúčastněným, nevím proč, ale moc se mi nezamlouval ten pan farář, byl takový až moc dokonalý, žádná chybička, neodbytně se mi v hlavě točila představa o tom, jak po večerech místo modlení hřeší až běda a svou zevní precizností potírá svou pravou tvář. A vůbec pohřební hostina, jak jsem již řekl, mi připadá jako hyenistický večírek na rozloučenou se svou obětí, taková zvrhlost, která nakonec stejnak dá za pravdu realističnosti života, kde požitek zvítězí nad duchovnem. "Vážení pozůstalí, dovolte mi prosím promluvit pár vět," konstatoval velebníček a spiklenecky, zdalo se mi, se zatvářil a snad i na mě mrkl. "Není nutno mnoha slov, abychom si uvědomili obrovskou ztrátu, kterou je smrt našeho drahého. Věřím, že přípitkem na jeho čest můžeme začít smuteční vzpomínku na jeho památku." To dopověděl a jal se připíjet červeným vínem, které bylo služkami rozlito. Celá hala povstala a cinkot kovových pohárů chladně rozezníval potichlou prostoru, protože hudba nehrála, ale také připíjela. Všechny oči se dívaly na mne a mou průvodkyni, měl jsem pocit, že jim lehce pokývla hlavou, očima jistě. "Řekni, co je pro tebe nejdůležitější?" Optala se mě po přípitku. "Nevím, asi láska," odpověděl jsem. Hosti a hostina se dohromady dobře doplňovali a hudba vyhrávala, jak o pouti. Tmavá okna, zatažená černými oponami, nedávala žádnou naději světlu měsíce, který mezitím už vyšel. V krbu byl zapálen oheň. Nějak jsem přestal vnímat okolí, asi to bylo nějak moc silné víno, ale po chvíli jsem rozpoznal svou dívku, byli jsme sami někde v místnosti, líbila se mi moc má milá, slyšel jsem probíhající zábavu od vedle, leželi jsme vedle sebe na nějaké pohovce, či hluboké posteli. "Tak ať jsem zdrávi!" slyšel jsem faráře, jak zvolal a cinkot lahví také. "Jsme přeci na pohřbu," zase se ozvalo, ale dál jen už dušený smích. "Proč chodíš na pohřby?" ptala se a její ruka se dotýkala mé. Ležel jsem a byl jsem celý unavený. "Přivydělávám si tak a také pozoruji lidi, platí mi za to pohřební služba, podávám jí informace, lidé rádi vidí, ža na pohřbu je někdo navíc, nevím proč tomu tak je." -"Je to proto, že ti je ve městě moc těsno a lidé z okolí v tobě vidí naději, ale dosti slov, teď mě musíš rozsoudit. Po takové divné diskuzi jsme se prostřednictvím našich těl a duší vznesly do oblak lásky, ale měl jsem přes úžasný zážitek pocit, jako bych vše sledoval z povzdálí nebo za sklem. Spal jsem a náhle se probudil. Seděla u mě a dívala se mi do očí, byla krásná a něžná, rudé rety měla rozmazané, stejnak tak oči, po bílých tvářích se jí roztékal make-up, ale byla ještě krásnější, na krku křížek a havraní vlásky ji dokola kolem krášlily. Hleděla na mne. "Jak se vůbec jmenuješ? " optal jsem se jí, má ústa jen tiše vyslovovaly slova, byl jsem znaven, jak po Marathónu. "Já?" -"Ano" -"Já, já jsem svědomím světa, jsem milenkou lidstva, jsem Smrt." -"Hm, myslel jsem si, že smrt je hrozná a přitom ty, jsem rád, že jsi mou milovanou." -"Já také," řekla a políbila mě na čelo, byla krásná. Už jsem nemohl dělat nic ani mluvit, ostatně jsem ležel v rakvi. Najednou se na mě chodili dívat všichni pohřební hosté a nakonec nade mnou udělal páter kříž, dali mi na poslední cestu kytičku blatouchu, dětská ručka ji tam položila. Byla utržena při tom měsíčním svitu na blatech u potoka, co blikají ty bludičky. Z toho ticha vytrhl všechny úder do kostelního zvonu, umíráček, hudba začala tentokráte s truchlivými písněmi. Všichni si ještě utírali mastná ústa do kapesníků a šeptali si:"Chudáček." Moje milá už tam nebyla. Nesli mě vystaveného z domu k nedalekému hrobu. Děkoval jsem jim a pokoušel se z rakve mávat rukou na rozloučenou, ale nějak jim to nepřišlo, asi si toho v zármutku vůbec nevšimli. Na ty prkna, na márový prkna, na máry mě dali. Díval jsem se na ně, stáli, obstoupili mě ze všech stran jámy. I kdybych chtěl, neutekl bych jim. Byli smutní, nasycení. Farář řekl:"Co Bůh stvořil, také si vzal." Chtěl jsem namítnout, že mě stvořili rodičové, ale nebylo taktní v takovéto chvíli vésti filosofické pře. Lidé na to jen přikyvovali hlavami, jako nějaké hračky. Asi jsem byl mrtvý. Tak ten pohřeb byl tedy můj, hm. Slyšel jsem temný náraz, jak rakev narazila na hrobové dno, pak dopadaly hroudy země. Čím dál tím méně a méně byla slyšet hudba, hráli něco smutného jakjinak také, doléhalo to už jen slabě a pak už vůbec. Byla tma a ticho. Podivný pocit.
Strašně dlouhý, mluva prapodivná, trošku by to chtělo vypilníkovat :-) podle mě :-)

JiKo
23. 12. 2000
Dát tip
No tohleto je dobré, tedy námětem moc dobré, zpracování je jen dobré. Vzhledem ku tvému dalšímu dílu dávám TýAjPí

ruby
21. 12. 2000
Dát tip
prima libi se mi ten prechod z zivota do smrti a pak to mavani!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru