Vzpoura

Maloplošnou třídou se rozhostilo ticho a Zbyněk, nejuznávanější člen zdejšího družstva, se ujal slova. Několikrát si symbolicky odkašlal – na znamení závažnosti vzniklé situace a ve snaze připomenouti, nakolik nezbytnou osobou jest – a pak, prohrnuv si vlasy nezvykle malou rukou, konečně spustil:

„Přátelé… dámy a pánové… Jen těžko se mi hovoří o tom, co se v posledních dnech uskutečnilo. Je však trýznivé a psychicky značně vysilující se něčeho takového účastnit a co je horší – přitom všem jen nečinně přihlížet veřejně konané tyranii. Svázáni zdejšími nesmyslnými pravidly, snad jakousi státní vyhláškou, se ocitáme – troufám si říci zcela otevřeně – v pozici zotročené komunity, sprostě zbaveni nejzákladnějších lidských práv. Avšak - co si je třeba uvědomit, to je fakt, že žijeme v demokracii a v zemi, kde mají lidé možnost svůj názor ventilovat a kde jsou rovněž oprávněni činit svobodomyslná rozhodnutí. To je jedna věc! Druhou jest pak skutečnost, že dle Bible si jsou všichni lidé rovni a jakékoli vyvyšování nad někoho jiného je spravedlivě chápáno jako hřích. Jak tedy může mít někdo právo posuzovat a trestat někoho jiného na základě momentální indispozice a snížené pozornosti čímsi… čímsi numerickým?! Následky jsou natolik hrozivé a mnohdy i dost bolestivé… Dámy a pánové, je třeba udělat krok vpřed, vystoupit z násilně seřazené linie ubohých lidských článků a projevit svou nevoli. Nebojme se vykročit proti zdi. I zeď je totiž zbouratelná! Chce to jen trpělivost, třídní kázeň a společný zápal pro věc. Pojďme do boje!!! I s tím rizikem, že utrpíme jisté ztráty…“

Zbyňkův zápalem prodchnutý proslov byl jedním slovem monstrózní a na jeho základě se mu podařilo získat na svou stranu i zbývající váhající elementy. Posledně načatou větu vztahující se k rázné společenské revoltě již však Zbyněk nestačil doříci. Vzdušný prostor třídy pohltil vysoko položený a ušním přijímačům nelíbezný tón zvonění.

Členové družstva 2.D jako by v tu chvíli zapomněli na to, co jim bylo tak vehementně vháněno do myslí, a všichni do jednoho – včetně samotného Zbyňka - se přemístili do svých pracovních lavic. Ve snaze zavčasu si připraviti potřebné pomůcky a vyhnout se tak černému otisku vepřovému…

To už se ale ve třídě objevilo důvěrně známé stvoření. Vrásčité, nepatrně kulhající a po většinu času přísně naladěné… Mgr. Kadeřábková.

„Milí žáci, tak se hezky postavíme a pozdravíme se. No a pak si napíšeme slibovanou písemku z malé násobilky!“