Svatý muž

Vždy prahnul po světě sněhobílých čistých emocí. Jeho vnímání světa bylo ale naopak vystaveno pokřivenému zrcadlu vlastních pochybností. Pochybností o sobě, o světě, o bohu, ve kterého nevěřil, o řízku se salátem, co měl k obědu, o včerejší poradě a dnešním sexu. Těm stavům smíšeného dobře namíchaného šílenství říkal zmršený pocity.

Nejhorší na celé situaci bylo, že si to uvědomoval. Málokdo si užívá čistých pocitů a radostí. To solitérní vědomí pokřivenosti ho silně znepokojovalo. Dnem i nocí přemýšlel, jak s tím naložit.

Věřil, že prapříčinou problému je strach, a že sponzorem strachu je čas, který mu vždy dovolí přijít. Strach vždycky přisurfoval na písčitých vlnkách, tikťak a tik a ťak, a už zdálky na něj mával svou usmolenou lepkavou pacičkou. Díky mýtickým mystickým mytologickým pořadům v televizi si odvodil, že by ho mohlo zachránit bezčasí. Ve svých jogínských prolejzačkách začal trávit většinu dne. Ztratil práci, opustila ho žena a on ve svém osamělém domě pomalu a zdařile chátral.

Po čase daly jeho vousy vědět kolemjdoucím, že v tom zbořeništi pořád někdo žije. Ze zvědavosti ho lidé začali navštěvovat. Zvěstoval jim poupata radosti, která v něm bujně kvetla živena vydatným hnojivem bezčasí. Kolem něj začala usedat na červánkových polštářích skupinka učedníků a následovníků. A zpráva o jeho svatosti se rozlétla do celého světa.