Z českých luhů a hájů

     Děti mě opustily, žena mě opustila, zůstal jsem sám, jako ten kůl v plotě. Copak v zimě, to člověk přijde z práce, dá si jednoho ruma na zahřátí, druhého na uklidnění a šup do postele, kde - kromě několika nočních návštěv WC - vydrží až do rána.
Ale co v létě? Dny jsou dlouhé, spát se horkem nedá a samota doléhá...
     Jednou to na mě tak sedlo, že ač jsem nepřítel nedělních procházek, vyrazil jsem hned ráno, pěkně začerstva, do lesa. Na cestu jsem si sbalil igelitku a jen to nejnutnější - nějakej ten párek s chlebem, vychlazenou placatici, pro jistotu i kus toaleťáku (exmanželka vždycky říkala, že se to může hodit) - i nůž, to kdybych našel nějaké ty houby. Jsem dobrý houbař.
     Vzduch byl čistý, silnice po ránu klidná a les už z dálky voněl jehličím a lákal...To je romantika!
     U první borovice jsem se na chvíli zastavil - tlačily mě boty - a pozoroval východ slunce. To bude výlet! Kdepak doma, budu chodit pravidelně do přírody!
     Vkročil jsem do lesa - že by bedla? Rychle vytahuju brejle z kapsy - jo, vypadá to tak. Skok sem - jedna, skok tam- druhá, skok - pneumatika. No, to to pěkně začíná, prý - chraňte přírodu...A to nebylo všechno. O kus dál tři sešlápnuté plechovky a rovnátka! Co sem ty lidi nevyhodí, to je hrůza!
     Nad rovnátky  jsem se nepozastavoval, asi někoho bolely zuby, tak s nima praštil o zem, ale ty plechovky, ty mi vrtaly hlavou, proč je někdo sešlapoval? Lesu je to jedno, tam se toho vejde...
     Posilnil jsem se už zteplalým obsahem placatice a šel radši dál. Našel jsem šikovný pařez, posvačil, odpadky - šup do igelitky - jsem přítel lesa - a pokračuju si vesele dál po pěšince.
     Za chvíli nevěřím svým očím - další skládka, ale ne jen tak pár plechovek, ale pořádná kupa rozmanitých věcí. Tak tady by si vyběrači popelnic od nás z baráku přišli na své. Ze strachu, že budu radioaktivní, jsem musel to malebné místo rychle opustit, pro směsici neznámých výparů se tam nedalo ani dýchat.
     Asi za hodinu procházky jsem prohlédl obsah tašky - kromě odpadků a tří pomačkaných bedel nic - jsem uznal, že to dál nemá cenu a vyrazil jsem jakousi zkratkou domů. (Že to zkratka nebyla, jsem poznal až za další hodinu, díval jsem se na hodinky).

     U známého příkopu jsem  objevil další známku lidské civilizace - přímo umělecký výtvor dokonalého smetiště - příště už žádná procházka, to budu radši ležet doma... Chtělo se mi zvracet, ale dost možná to bylo důsledkem mého letního povzbuzujícího drinku.
     Přišel jsem domů tak utahaný, že jsem sebou praštil na gauč, dolů letěly jen boty s igelitkou, ještě jsem vědomě ovladačem naladil sportovní televizní přenos - a usnul obtěžkán zážitky a únavou.
     Ráno jsem matně vzpomínal, co se se mnou včera dělo, obsah pohozené igelitky na zemi mi to naštěstí připomněl. Koukaly na mě moje vlastní nevyhozené odpadky (byl jsem na sebe hrdý, jsem ochránce přírody), zmačkaný toaleťák a tři zapařené houby.
    A tak říkám - Lidi, Chraňte přírodu!!!