Právo na život

Zvířata zabíjejí, protože mají hlad. Větší vraždí menší, aby přežili. Koloběh života a smrti. Ale proč my?

Počet interupcí stoupá. Ženy různého mládí a stáří se střídají za plentami i na operačních stolech.

Bílé pláště dělají, co musí. Bez slz, citu i jakéhokoliv pozastavení. Rutinně, dennodenně.

Ženy sedí v čistých čekárnách vyzdobených spoustou reklam na antikoncepci a v duchu si píší všechna pro a proti. Absolutní právo veta, které tomu malému vymilovanému skoronic, kterému by se jednou dalo říkat dítě, nedává žádnou možnost útěku.

Palec nahoru, palec dolů.

Zabít to malé, když nic neprovedlo?

Zničit semínko lásky?

Zavraždit svou naději na lepší budoucnost?

(Dupačky došly, maminko!)

Srazit anděla, který chtěl vzlétnout do života, a ustřihnout mu křídla?

Být osmnáctiletou bez radosti, bez duše a s jizvou přes celé svědomí?

Když spermie...

Copak jsem na tohle chyběla?

Láska, pár žhavých dotyků, pár pohybů pánví a - jedna a jedna jsou tři.

Oblékám nemocniční hábit a s žaludkem až v krku se nechávám vyvézt skoro až do nebes. Do těla se mi vnutí umělý spánek. Nůžky, skalpel, a všechny ty další zrůdy brousící si zuby na nepřítomnost menstruačního cyklu. Jen se zbavit přítěže. Proč? Já?

Co bude až otevřu oči? Budu lehčí o pět deka, bohatější o jednu mizernou zkušenost, špinavější o krev nicotného tvorečka a jiná. Taková...

Znovu sedím v čekárně. Být, či nebýt? Matkou.