obrysy na podlaze

Rozsekl den o kámen
Terézčina bytí
do záclon temně bílých
a ostrých hran
čtvercové postele

„aby ses nepořezal
tak snad příště”
odseklo to děvče od kostela
s kostma jako šípy
nebi oči propíchlo

a ten dům vzúpěl
soukromým žalobytím
posedlých dam
a páníčků s okovy navrch hlavy
že nebylo mu pomoci
jen jeden pokoj jak uchem jehly
že prst by nenavlík tolik nití
co dohromady spolu
Teréz a Marián

Ticho od němoty
prošoupaných pat a nártů
čtvercových bot
do ornamentů chodili téměř
všichni
ale nikdo jako Marián
ornamenty temně bílých záclon
a ostrých hran
všechno
bylo
promyšlené
a nikde nic od krve

„aby ses nepořezal
tak snad příště”
a děvče od kostela
vlnilo nití a šilo bez jehly

dům byl temný
slavilo se od rána
že koráby stále vrzají mořem
tentokrát se šoupalo mnohem
víc
vlny rozsekly pár bříz
postele byly od soli
zesinaly tváře těch
kteří se učí na blázny

šoupalo se nazpátek
ven    kdo prošel mříží

bez viny by mohl říct
jsem tu jen pro tebe
a tvoje nitě samozřejmě
kdo je bez viny?
tajím se
na bílých postelích
když křížkem leštíš jejich hrany

a všichni tu mlčí
jakoby je zkostnatělý vítr uspal
„snad se tu dýcháme navzájem”
tohle říká Daniel když nemůže spát
všem svým hlavám

protože vlny burácejí
nikdo nemůže jít spát
mlčí se stejně naléhavě
jako samotné šoupání
bosky    mám třísky jako
jehly od tvých nití
ale nikde žádná krev

„aby ses nepořezal
tak snad příště”

ale krev tu nikdy netekla
příště je unavené
ospalé krátkou závratí
jako když se hranou dotkneš
dívky
z blázince

---