Platany

Listí padá, já se procházím a na platany pohlížím. Dívám se, jak s hrdostí
 tady stojí, pyšní na roky, co rostou, hrdí na krásu, co rozdávají, na stín, co
 mileneckým párům dají ,když se ti dva před sluncem schovávají. Platanová alej
 zde už mnohé roky stojí a já nemohu se nabažit té krásy její. Na jaro nádherně
 pyšně se strojí, v létě stín nám nabízí a na podzim listí v barevnou duhu se
 mění. Po zemi všude listí se chvěje, vítr si s ním tak rád hraje. A v zimě? Ano,
 i v zimě mně alej krásu dopřeje.
 . Je tu chladno a tak tiše, sluníčko přes větve na mě pohlíží a hřeje a když
 mráz mi za nehty zalézá a sníh pod nohami křupe, je tu také příjemně. Protože
 je tu tak tiše, že nemyslím na nic, jen na tu krásu. Úplně se stromům odevzdám,
 celičká se uvolním a jen jim naslouchám. Krásně je mi u srdíčka i slzu občas
 uroním, když dojde mi, že je to jediná tak krásná alej široko daleko. Pyšné a
 nádherné to stromy jsou, tolik radosti už mi daly, tolik klidu, útěchy a
 naděje. Když bolí mě srdíčko, vím, že můžu zajít sem. A i když to vypadá, že
 jsem tady sama, tak vím, že tomu tak není. Platany mi rozumí. Poslouchají a
 náruč svou mi nabízí. Ano, tak to vážně cítím. Snad myslíte si, že blázním, ale
 já tam vyrostla.
 Denně jsem k platanům chodila a pořád k nim promlouvala, s bolestí i radostí
 jsem se jim svěřila. S tichostí mě přijaly mezi sebe, potěšily mě, ba i
 promlouvaly ke mně. A já pak s radostí domů mohla jít, bez bolesti a v klidu
 snít. Teď již nemohu denně do této aleje chodit, nemohu se kochat tou nádherou.
 Ale dnes po mnoha letech tady jsem a vzpomínám na dětství zde prožité. Tolik
 radosti jsem tady zažila, ale i smutku a slz jsem tady prolila. Tak moc mi
platany daly, že nejde zapomenout na ně, nejde se k nim nevrátit. Myslím na ně
 skoro denně, nenacházím slov, jak moc mi chybí. Tolik mne bude bolet opět se
 rozloučit s nimi. Já jen doufám, že ukážu tu krásu svým dětem, že naučím je
 stromy milovat.
 Věřím, že také uslyší stromy promlouvat a snad i platany jim o mně povypráví,
 jak jsem tam jako malá chodila ráda, jak milovala jsem je nade vše, co mně bylo
 milé. Schovávala jsem se tam před lidmi a učila se jim rozumět. Odevzdala jsem
 platanům každičkou mou slzu a oni mi ty slzy na radost proměnily. Tolik moc
 radosti mi do srdíčka daly a já? Já nemám jim to ani jak vrátit, nemohu nic než
 o nich psát, nemohu nic než vzpomínat.
 Kousek od aleje stojí krásný zámek, je to tu jako v pohádce, srdíčko plesá
 nad tou krásou. Nikde ani človíčka, přesto nejsem tady sama. Cítím přítomnost
 lidí, co už nežijí mezi námi. Stromy mi o nich vypráví, slyším dusot koní od
 nájezdů uherských a tureckých vojsk, slyším křik a volání, ale také slyším
 radost a vítězná zvolání. Tolik generací se tu vystřídalo, ale platany tu stojí
 dodnes, a daly všem totéž co mně. Daly jim radost, stín a úkryt před deštěm, či
 sluncem. Také jistě vyprávěly, ale jen někteří dokáží naslouchat a radost ze
 stromů si brát.
 Duhové listí mě zahřívá i dnes na duši, tak šťastná se cítím v této chvíli,
 jdu pomaličku krůček po krůčku a naslouchám. Doufám, že i dnes platany na mě
 promluví a věřím, že nezapomněly na to děvčátko malé. Nezapomněly na dívku bez
 rodiny, opuštěné a uslzené, ale přesto silné a postavit se třeba celému světu
 připravené.
 A radostí mi teď srdce zaplesá, už nedoufám, já už vím, že vrátila jsem se
 domů, že nezapomněly moje milované stromy na mně, teď totiž promlouvají ke mně.
 Slyším, jak ševelí, slyším, jak se radují. Chtějí slyšet, co jsem za ta léta
 prožila, čím jsem se radovala i trápila. Jen postačí se projít tou alejí a vím,
 že mi opět rozumí, vím, že útěchou a radostí mě naplní a ze srdce mě všechnu
 bolest vyplejí. Odejdu čistá jako lilie plná očekávání a naděje...
________________________________________________________________________________