Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNA VĚŽI
20. 07. 2007
1
10
2838
Autor
fungus2
Nad náměstím se klenula modravá obloha, ke které se tyčila velká kamenná věž. Radek s velkým batohem se na ní díval přes hledáček fotoaparátu, ale nedařilo se mu celou věž do něho dostat. A tak pomalu krok za krokem couval. Když už jí konečně skoro celou měl zaměřenou, tak při posledním kroku narazil zadnicí na železný kůl. Vzápětí přes něho přepadl a tíhou batohu byl stažen k zemi. Ale protože za kůlem byl odpadkový koš, tak se do něho nechtěně posadil.
„Ježišmarja! Co to vyvádíš!?“ vyhrkla na něho jeho manželka Olina.
„Zatracenej koš! Nekoukej a pomoz mi!“ vysoukal ze sebe naštvaně Radek, který se zcela svým pozadím zabořil do nitra koše. Přitom mu neuniklo, že několik kolemjdoucích ho pobaveně pozoruje.
„Tatí, ty si hraješ na ty pány, jak jim říkáš bufeťáci?“ ozval se tázavě jeho syn Petr.
„Péťo, pojď mi rychle pomoc tatínka vytáhnout!“ zvolala Olina, načež oba dva začali Petra z koše tahat. To se jim brzo povedlo, aby poté ze zadní části jeho kalhot museli strhnout jakýsi zamaštěný papír.
„To je zase vostuda. Rychle pojďte votadituť pryč,“ řekla Olina.
„Půjdeme se podívat do tý věže. Bude z ní určitě pěknej rozhled,“ mínil Radek. A trojice rychle došla k otevřenému věžnímu vchodu, u něhož podřimoval za stolečkem starší muž.
„Psss,“ vysoukal ze sebe Radek, přičemž si přiložil ukazováček k ústům. A poté rychlým krokem došel k prvnímu schodu točitého kamenného schodiště.
„Mami, ten pán spí?“ zeptal se nahlas Petr a Radek, který už stál na prvním schodu vytřeštil oči. Ve stejný okamžik se sedící muž probudil. A protože na vratké židličce udělal prudký pohyb, tak se vzápětí ocitl na podlaze, přičemž na sebe převrátil i stoleček. Olina mu hned pomáhala vstát, zatímco Radek sledoval rozkutálené kovové peníze, které se vysypaly z pokladničky.
„Taky nás mohl pustit zadarmo,“ pronesl Radek, když kráčeli po kamenných schodech.
„Pro těch pár korun nás přeci neubude. A stál si tam jako tvrdý Y,“ mínila Olina.
Za chvíli došli do nevelké místnosti ve střední části věži, kde bylo několik nástěnek s historickými fotografiemi věže. Též tam byla figurína oblečená do brnění, která měla na hlavě helmu.
„Tatí, já bych si chtěl tu helmu zkusit,“ ozval se Petr.
„Tak já jí sundám,“ řekl Radek a učinil tak.
„Co tě to prosím tebe napadlo!?“ vyhrkla Olina.
„Určitě si jí tady zkoušej všichni.“
„Ještě si jí nasaď ty!“
„To taky ano!“ mínil Radek a za chvíli jí měl na hlavě.
„Sakra! Ta je mi strašně malá,“ řekl poté, co si jí narval na hlavu. Když si jí však chtěl sundat, tak mu z hlavy nešla.
„No, to byl zase nápad, co,“ mínila Olina, přičemž sledovala, jak se obouručně snaží helmu dostat z hlavy. To se mu nakonec podařilo, aby přitom vykřikl a hned se chytl za zčervenalé uši.
O chvíli později se dostali až na samý vrchol věže. Radek hned začal fotografovat ostošest, načež se i vyklonil přes zábradlí. Vzápětí v hledáčku fotoaparátu postřehl mihnout se padající modrou propisku. Okamžitě si levou rukou sáhl do náprsní kapsy. Ta však byla už prázdná.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby.
„To se může stát vopravdu jen tobě,“ konstatovala Olina.
Zachmuřený Radek potom po dřevěných schodech sestoupil do nitra věže, kde byla větší místnost. V její dolní části stál Petr a rukama tahal za visící lano.
„Tatí, tam nahoře je vobrovskej zvon,“ sdělil mu hned a Radek k němu došel. Zvon si okamžitě vyfotil, načež oběma rukama uchopil lano.
„Když chtěl někdo zazvonit, tak musel pořádně za tohle lano zatáhnout. A tím ten zvon rozhoupal,“ sdělil mu Radek.
„Co blbnete!“ ozvala se Olina.?
„Nic se nemůže stát. Ten zvon je určitě zajištěnej proti zvonění,“ mínil Radek a oba svorně opakovaně za lano tahali. K jejich překvapení, a také všech návštěvníků věže i lidí na náměstí, se ze zvonice ozval pronikavý zvuk zvonu. Radek se při pohledu na nad sebou rozhoupaný mohutný zvon lekl a pozadu udělal několik kroků, přičemž došel na okraj dřevěných schodů. Díky batohu ztratil rovnováhu a za výkřiku dopadl na schody. Na nich zrovna stálo několik užaslých lidí, do kterých on vrazil. Vzápětí pod schodištěm ležely zmítající se postavy. A po schodech sbíhající Olina následovaná Petrem tušila, že na tuhle návštěvu věže hned tak nezapomenou.
„Ježišmarja! Co to vyvádíš!?“ vyhrkla na něho jeho manželka Olina.
„Zatracenej koš! Nekoukej a pomoz mi!“ vysoukal ze sebe naštvaně Radek, který se zcela svým pozadím zabořil do nitra koše. Přitom mu neuniklo, že několik kolemjdoucích ho pobaveně pozoruje.
„Tatí, ty si hraješ na ty pány, jak jim říkáš bufeťáci?“ ozval se tázavě jeho syn Petr.
„Péťo, pojď mi rychle pomoc tatínka vytáhnout!“ zvolala Olina, načež oba dva začali Petra z koše tahat. To se jim brzo povedlo, aby poté ze zadní části jeho kalhot museli strhnout jakýsi zamaštěný papír.
„To je zase vostuda. Rychle pojďte votadituť pryč,“ řekla Olina.
„Půjdeme se podívat do tý věže. Bude z ní určitě pěknej rozhled,“ mínil Radek. A trojice rychle došla k otevřenému věžnímu vchodu, u něhož podřimoval za stolečkem starší muž.
„Psss,“ vysoukal ze sebe Radek, přičemž si přiložil ukazováček k ústům. A poté rychlým krokem došel k prvnímu schodu točitého kamenného schodiště.
„Mami, ten pán spí?“ zeptal se nahlas Petr a Radek, který už stál na prvním schodu vytřeštil oči. Ve stejný okamžik se sedící muž probudil. A protože na vratké židličce udělal prudký pohyb, tak se vzápětí ocitl na podlaze, přičemž na sebe převrátil i stoleček. Olina mu hned pomáhala vstát, zatímco Radek sledoval rozkutálené kovové peníze, které se vysypaly z pokladničky.
„Taky nás mohl pustit zadarmo,“ pronesl Radek, když kráčeli po kamenných schodech.
„Pro těch pár korun nás přeci neubude. A stál si tam jako tvrdý Y,“ mínila Olina.
Za chvíli došli do nevelké místnosti ve střední části věži, kde bylo několik nástěnek s historickými fotografiemi věže. Též tam byla figurína oblečená do brnění, která měla na hlavě helmu.
„Tatí, já bych si chtěl tu helmu zkusit,“ ozval se Petr.
„Tak já jí sundám,“ řekl Radek a učinil tak.
„Co tě to prosím tebe napadlo!?“ vyhrkla Olina.
„Určitě si jí tady zkoušej všichni.“
„Ještě si jí nasaď ty!“
„To taky ano!“ mínil Radek a za chvíli jí měl na hlavě.
„Sakra! Ta je mi strašně malá,“ řekl poté, co si jí narval na hlavu. Když si jí však chtěl sundat, tak mu z hlavy nešla.
„No, to byl zase nápad, co,“ mínila Olina, přičemž sledovala, jak se obouručně snaží helmu dostat z hlavy. To se mu nakonec podařilo, aby přitom vykřikl a hned se chytl za zčervenalé uši.
O chvíli později se dostali až na samý vrchol věže. Radek hned začal fotografovat ostošest, načež se i vyklonil přes zábradlí. Vzápětí v hledáčku fotoaparátu postřehl mihnout se padající modrou propisku. Okamžitě si levou rukou sáhl do náprsní kapsy. Ta však byla už prázdná.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby.
„To se může stát vopravdu jen tobě,“ konstatovala Olina.
Zachmuřený Radek potom po dřevěných schodech sestoupil do nitra věže, kde byla větší místnost. V její dolní části stál Petr a rukama tahal za visící lano.
„Tatí, tam nahoře je vobrovskej zvon,“ sdělil mu hned a Radek k němu došel. Zvon si okamžitě vyfotil, načež oběma rukama uchopil lano.
„Když chtěl někdo zazvonit, tak musel pořádně za tohle lano zatáhnout. A tím ten zvon rozhoupal,“ sdělil mu Radek.
„Co blbnete!“ ozvala se Olina.?
„Nic se nemůže stát. Ten zvon je určitě zajištěnej proti zvonění,“ mínil Radek a oba svorně opakovaně za lano tahali. K jejich překvapení, a také všech návštěvníků věže i lidí na náměstí, se ze zvonice ozval pronikavý zvuk zvonu. Radek se při pohledu na nad sebou rozhoupaný mohutný zvon lekl a pozadu udělal několik kroků, přičemž došel na okraj dřevěných schodů. Díky batohu ztratil rovnováhu a za výkřiku dopadl na schody. Na nich zrovna stálo několik užaslých lidí, do kterých on vrazil. Vzápětí pod schodištěm ležely zmítající se postavy. A po schodech sbíhající Olina následovaná Petrem tušila, že na tuhle návštěvu věže hned tak nezapomenou.
10 názorů
Určitě by jste to přátelé napsali lépe. A já jsem trochu vycházel ze skutečnosti. A pořadové číslo téhle povídky prozrazuje, že je dávno přednastavená o)))
to se cist neda. furt to opakovani jmen, pribeh v podstate zadny, takze dnes za ctyri s odrenejma usima (a to podekuj jen tomu mrtvymu panovi dole)