Příhody skřítka Pořádníčka 3

PŘÍHODY SKŘÍTKA POŘÁDNÍČKA 3

Jak k nám přišel

Skřítek Pořádníček u nás nebyl odjakživa. Přišel k nám jedné noci, když byly děti ještě  malé. Pravda malé byly, ale zase ne tak, aby se nemohly učit pořádku. Jenomže nechtěly. Kdybych je byla nechala, šly by dokonce i spát, aniž by daly hračky na místo.

Jednou jsem to sice dovolila, ale v noci jsem slyšela z dětského pokojíčku jezdit autíčka, skákat míč, a co bylo nejhorší, budil mne pláč Kaččiny nejoblíbenější panenky. Od té doby jsme už vždy všechny hračky ke spánku hezky ukládali.

Jenomže to bylo velké trápení. Musela jsem se moc mračit a někdy i křičet než se do toho Kačka s Fandou pustili. Často byl úklid hraček záminkou, aby oddálili tu chvilku, kdy mají jít do pelíšků. Už jsem se třeba podruhé přišla podívat, zda je vše v pořádku, a zjistila jsem, že neuklízejí, ale že si hrají! Potom honem, honem vysvětlovali, že se s hračkami museli rozloučit, uložit je, říct jim pohádku. Vůbec se mi nelíbilo, že děti  nechtějí pořádek udržovat samy, že nad nimi musí být dohled, ba že je k tomu dokonce mám nutit.

A potom přišlo vysvobození. Když se setmělo a všechno ztichlo, zkrátka když všichni usnuli, uslyšela jsem z kuchyně podivné zvuky. „Že by tam byla myš?“ pomyslela jsem si. Opatrně jsem pootevřela dveře a zůstala jsem úplně ohromená. Na zemi byly nataženy maličké koleje a po nich supěl vláček. Zírala jsem na ten úkaz a štípala jsem se do ruky, jestli už nespím a tohle se mi nezdá. Lokomotiva táhla několik vagónků. Na lokomotivě a u posledního vagónku byly dva malé  jeřáby. Ten vepředu před mašinku koleje kladl a ten vzadu je sbíral a posílal dopravníčkem zase dopředu. Když mašinka dojela doprostřed kuchyně, zastavila, u lokomotivy se otevřela dvířka a vystoupil malinkatý človíček. Uklonil se a položil si ručičku na srdce. Klekla jsem si na podlahu.

„Kdo jsi, kde ses tu vzal?“ zeptala jsem se.

Ukázal na jeden z vagónků. Bylo na něm napsáno: SKŘÍTEK POŘÁDNÍČEK.

Dal si ruku před ústa a zakroutil hlavou.

„Ty neumíš mluvit,“ dovtípila jsem se.

Skřítek přikývl, významně ukázal na vláček a potom mne pozval za sebou. Nastoupil do mašinky a vjel do dětského pokoje. Všechny hračky, které děti toho večera zapomněly dát na své místo, naložil do  nákladních vagónků a zmizel. Prostě projel zdí a byl pryč.

Pomalu jsem zavírala dveře pokojíčku a zamyšleně jsem šla do kuchyně. Dopadla jsem na židli, hleděla jsem na kostičkovaný ubrus na stole a přemítala jsem, co se vlastně přihodilo. Nějak jsem pořád nemohla uvěřit, že to byla skutečnost. V tu chvíli se u zdi opět objevila kolejnička a vzápětí i mašinka s Pořádníčkem. Podával mi obrázky. Byly na něm obrázky hubených dětí v rozedraných hadrech. Ty děti byly bílé, žluté i černé. A smály se a radovaly. V rukou držely hračky mých nepořádných dětí!

Pořádníčkovi jsem poděkovala. Řekla jsem mu, že bych si přála, aby s námi zůstal. Usmál se, kývnul a potom se vznesl na stůl. Pantomimou, která se podobala tanci, mi sdělil, že mi chce pomáhat.

Povzdechla jsem si: „Víš, s dětmi je to moc těžké. Někdy si  s tím opravdu nevím rady.“

Skříteček přisvědčil. A naznačil mi, že někdy je také bezradný. Ale že když nás na tu výchovu bude víc, jistě se nám to bude dařit lépe.

Druhý den se Fanda s Kačkou divili, kam se ztratily některé jejich hračky. Vysvětlila jsem jim to. Netrvalo dlouho a oba si hračky raději uklízeli. Všechny. Zapomenout totiž znamenalo, že už se s nimi neshledají.