Obr a trpaslík

Však já nejsem Atlas, co nebesa vzpírá,
nemám tu vůli, to mi věř!
Pro jednoho je to přeci jen síla;
konečně, co z toho? - pořád se jen dřeš...

Aby lid kolem jen naschvál chodil
a s pošklebky zlehčoval to dílo?
A já bych jen držel a nemoh´ bych je shodit,
i kdyby sněžilo, pražilo či lilo...

Říkáš, že je to úkol přesně pro mě,
lopotně vzpínat ruce ke hvězdám...
Konečně, co z toho, když se (kromě
potu) musíš dívat stále k výšinám!?

Znáš mě, já raděj dolů hledím,
tam, kde bota svojí špičku má
Znáš mě, já raděj na patníku nežli v kůži sedím;
holt, takový už jsem od přírody já...

Tak mně ho, prosím, už nikdy nepředhazuj;
on jiné cíle než já má
Ať drží nebe – já to nedokážu!,
popluji vodou, kterou znám...