Trpký život Jiřího Procházky

    Žák Jiří Procházka byl vzpurné povahy. Již ve třetí třídě odmítl smazat tabuli a vysloužil si tak pověst rebela, který kráčí k šibeničnímu vrchu tou nejrychlejší cestou. V šesté třídě nahlásil bombu ve školní budově a o rok později ji tam dokonce položil, leč jeho bomba z prskavek nenarušila statiku tak jak doufal, zato pádná ruka otcova poškodila jeho sedací partie víc než dost.

     Nenávist ke všemu školnímu v něm zasel třídní učitel Žloutek, který již ve čtvrté třídě nebohého chlapce přinutil přečíst Zločin a trest. První část názvu knihy se tak stala životním mottem Jiříka. Ta druhá zase třídního Žloutka. A tak až do konce základní školy páchal Jiří bezbožné činy a Žloutek ho za ně trestal četbou klasiků.

     Není proto divu, že poslední krok ke konopné oprátce se Jiří rozhodl provést likvidací svého třídního učitele. Již jednou se o to pokusil, když při tělocviku hodil oštěp na měřícího učitele, jenže rána nebyla přesná a zasáhla Žloutkovo stehno a šedesátimetrovou hranici. Tenkrát však vyšel bez trestu a za národní žákovský rekord slízl smetanu lstivý Žloutek.

     Dalším faktorem, který umocňoval jeho nenávist, byl fakt, že Jiří vroucně miloval dvacetiletou dceru ředitele školy, která byla ozdobou města a kdekdo se za ní mlsně otáčel. Ta však dávala přednost Žloutkovi, se kterým často chodila za město do polí, oba sledováni Jiřím, který při pohledu na ně velmi trpěl. Chodili vždy na stejné místo k lesu, kde dělali velmi neslušné věci.

     Jednoho letního dne, těsně po ukončení Jiříkovi strastiplné cesty základní školou, dostal nápad, jak svá muka ukončit. Ze školního výletu totiž dobře věděl, že Žloutek má jednu vadu a tou vadou je alergie na bodnutí včelou. Pro Jiřího zločineckou povahu nebyl problém ukrást včelí roj a umístit ho k vyválenému místu u lesa. Co se pak stalo, netřeba vyprávět, snad jen, že se Žloutek udusil na půli cesty k lékaři.  Bohužel, a to Jiří nevěděl, stejnou alergií trpěla i ředitelova dcera, která se udusila o dvě stě metrů dál.

     Jiří Procházka, zdrcen výsledkem svého činu, se rozhodl přiznat k dvojnásobné vraždě. Ve vězení pak napsal paměti o svých školních útrapách a ty se staly bestsellerem. Prodalo se jich dokonce víc, než nové vydání Zločinu a trestu. Když kráčel k šibenici, muži plakali, ženy si rozdíraly tváře do krve a když mu navlékli oprátku, rozplakal se i kat. V poslední chvíli však u šibenice zastavil prezidentův motocykl a Jiřímu byla ústy samotného prezidenta udělena amnestie, neboť ten byl knihou „Již nikdy Žloutek“ uchvácen. A Jiří Procházka se stal oštěpařem roku.