Symfonie No.1 (Noc květin)

I. allegro

Bylo pozdě v květu,

zdál se mi sen pocházející z moře. Noc v této výšce byla studená, jasná a ohvězděná. Na velké hoře v mlhovině - žena. Tu promluvil hlas z hůry o mé vinně: „Co víš o tom? Rosa padá na trávu a na strom, když noc je nejmlčenlivější a spí?“ I odpověděl jsem: „Já dím, že vysmívali se mi, když jsem v této zemi šel svou vlastní trasou a mé nohy stále ještě třesou se mi“. Ó květe, luno! Světe, lůno! Vše bylo jen zlomkem, hádankou. Ó!

       Mé tělo se v té chvíli nepohlo. Ach kde je ještě moře, kde se rozlétnu nad plání? Nic, jen stonání a hoře nad vrcholy, které musím překonávat. Ale já chci také dávat! Lásku a vše co v životě není, jako mír, dobro nebo pohlazení vláčné. Zatím jsou však pospolu láska a ostych. A dřív jsem byl jen pro radost či pro smích! Tisíce solných údolí a mostů, kde jsem rostl, však již nerostu, díky růži vláčné. Vše co dále začne je již jiné. Smutek bouřně hyne a vše lačné mizí proti mému větru.

II. grave

       Odpusťte mi, že nastal večer. Louka je vlhká, v něžné zemi. Já šel sdíleti svůj pramen. A proti větru těžkých ramen, spočine teď Amen v růži a čárný nach, kde zní jen to krátké, nadýchané, horké, vstřícné, achich ach.

      Zadýchl jsem, když čárné ňadro promluvilo zpěvem něžnosti. A všichni bozi se tenkrát smáli a viklali na svých křeslech, při pohledu na mé oči, plné radosti. Dnes spím v růži, bezostyšně, v květu který mne si našel. To jest tedy cesta má a kde je vaše? Touha překypující náplně zírá z nebes zraku všehomíra.

III. Largo

Potkal jsem samotáře zmoženého svým bytím u oltáře z květin. Pravil mi:

„Prý, ať chci, nebo ne

    Aby nikdo nebyl tam

       kde žena je příliš schopná

          příliš mladistvá

             a hlavně příliš jiná,

                bude tam vždy někdo“

              Znělo z něj cosi jednohlasně

        „nesmírně inteligentní a toužící po poznání

      Narazil jsem na realitu prostého života.

   Žádná událost, žádný objev, jenom snění -

pevné v tekuté se měním!“

IV. Intermezzo

         Bylo pozdě, ve tvé oko jsem nedávno pohlédl živote, ó ženo. Viz, já ležím, svévoli, jásote a zním jenom neslyšně. Kudy vésti slzu štěstí bezostyšně? Kudy ke spánku se uložit a kde kvésti? V čárném květu, ve večerní růži? Přešel váhavý stesk mého jara. Když ulehávám, z hebkých lístků růže, stoupá namodralá pára. Jsem kazatel rovnosti.

V. Menuetto

         Probudil jsem se ve večerní růži, krásně čistý, okázale rozeznělý a s duchem dávné kopretiny. Na mém těle slastně dřímala jen vláčná sedmikráska. Tak jsem sedmý nádech procítěně využil k rozletu a cosi ve mne laská bezostyšně, rozdýchaně a není to snad láska? Sedm krás je čárně rozevláto a osmá čeká na rozvití. Cosi ze mne spadlo, snad úleva z bytí. Sedmikrásky ňadro, zpěvy pělo na mé nedotčené údy v říši nokturna, kde se mění luna v tříbarevný pás. A její znění neuchrání moji touhu, která se žene nad skaliska sedmi pravd a čistých krás. Zvláštní obraz, tak mistrovsky provedený že se tají Parcevalův dech. Dotčený a přeci stále čistý. Zasněný ve všech trojjazyčných tmách. A jsem si jistý že až příště poletím si, vzdychne ze mne k ránu Ach a to kýmsi z dávna, dechem nadoblačného Marcipánu.

VI. Intermezzo 2

        Jednou západem slunce vzplál mi zrak tam k zlatavému divu. Do oblak se žene lehká vonná žena, měnící se v páru. Je všechen pláč však k žalu? Nikoliv, to věstí čárné ňadro. Ó mé štěstí, kdybys někdy vadlo, tam k solnému poli. Za nimi pán v svém voji, slyšeti zvonce, počátek konce. Ó má růže nevadni mi.

VII. Epiloque

      Je pozdě, vše padá do vody, nic už nepadá do hlubokých studen. Navodil se v moři rudém můj nový nádech v nitru, však i na kůži. Mé srdce spící na růži a jejich vnadech. Posvátné místo kde v růži spím. Čistému vše čisto. Nádech , výdech.

Ó já zním!