STO TAKOVÝCH DOMŮ - 2.

Pršelo. Po skleněných okenních tabulkách stékaly kapky vody. Tvořily za sebou mizející cestičky. Dívala jsem se ven do zahrady. Chtěla jsem dnes podniknout boj s plevelem a trochu prosvětlit staré keře. V tomhle počasí to půjde těžko. Vlhko a chlad nadcházejícího podzimu mi pronikaly až na kost. I tady uvnitř byla zima a vlezlo. Aspoň, že sem neprší. I když zaschlá žlutá skvrna na stropě svědčila spíše o opaku. Možná bych se měla jít podívat na půdu, jestli někudy nezačíná zatékat. Ze studené ponuré chodby vedly jedny dveře na půdu. Vystoupala jsem strmé dřevěné schodiště a ocitla se v tmavém prostoru. Někde by tu měl být vypínač. Šátrala jsem rukou po nejbližší stěně, dokud mé ruce nenahmataly, co hledaly. Otočila jsem starým vypínačem a půdní prostor zalilo mdlé světlo jedné žárovky, která visela zavěšena na jednom z černých trámů. Půda byla poměrně pustá a prázdná. Blízko schodiště leželo několik dřevěných beden a bedniček pokrytých vrstvou prachu.

Popošla jsem pár kroků a snažila se očima proniknout tmavé kouty, kam světlo žárovky nedosahovalo. Někde by tu přece mělo být okno. Směrem do dvora. Představila jsem si rozložení domu a bezpečně zamířila k místu, které by mělo být osvětleno denním světlem. Skoro doslova jsem narazila na nízké dveře. Byly zamčené. Chvíli jsem lomcovala klikou, ale zbytečně. Najednou jsem na rameni ucítila dotek. Prudce jsem se otočila a stanula jsem tváří v tvář starší ženě. Její obličej vyjadřoval tolik nenávisti, že se mi hrůzou podlomila kolena…

Prudce jsem se posadila na posteli a zírala zděšeně do tmy. Rychle jsem oddechovala a nemohla se hned vzpamatovat. Byla jsem ve svém pokojíku u rodičů. Třesoucí se rukou jsem rozsvítila malou lampičku u postele. Pokojem se rozlilo tlumené světlo. Moje velká postel, masivní borovicový nábytek i  zatažené kytičkované závěsy budily dojem útulnosti a bezpečí. Vstala jsem z postele a přešla pokojem ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela dveře. Vystrčila jsem hlavu na chodbu, ale všude bylo hrobové ticho. Rodiče už spali. Šla jsem si lehnout jako první. Byla jsem po namáhavém dni příliš unavená. Možná proto se mi zdály takové sny. Měla jsem toho za celý den dost.

Vrátila jsem se do postele. Zhasla jsem světlo, zachumlala se do přikrývky a snažila se znovu usnout. Brzy jsem se začala opět propadat do spánku. Ještě jako by z dálky jsem slyšela bubnování deště na plechový parapet a pak už jsem spala jako špalek.

Ráno mě vzbudilo vzdálené bouchání dveřmi a tátovo pokašlávání. Pokoj tonul ještě v šeru. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a odmítala se nechat vtáhnout do stavu bdělosti. Zbytečně. Do místnosti někudy vnikla vůně opékané slaniny. To mě probudilo definitivně. Vylezla jsem z postele, oblékla si oblečení přehozené přes židli a odtáhla jsem závěsy. Venku pršelo. Vyvstal  přede mnou obraz dnešního snu. Pěkně jsem se v noci vyděsila.

Když jsem přišla do kuchyně, táta už byl venku. Každou neděli ráno chodíval na dlouhou procházku po okolí. Máma mi připravila snídani a přisedla si za mnou ke stolu.

„A jak se ti teď vede, Terezko?“ začala opatrně s vyptáváním. „Je mezi tebou a Markem všechno v pořádku?“

„Ale ano. Všechno v normě,“ odpovídala jsem mezi sousty.

„A co svatba? Kdy se chcete vzít?“

Zamyslela jsem se, jak nejlépe odpovědět. „No, nejdřív bychom si chtěli zařídit společné bydlení.“

„To říkáš už dva roky.“

„Jenže teď už jsou plány na dům hotové. Dokonce máme zamluvený pozemek.“ Vlastně zbývalo už jen začít.

„Já jenom, že roky ti utíkají a na děti už máš nejvyšší čas. Mladší nebudeš. My jsme se s tatínkem znali rok, než jsme se vzali. A jsme spolu doposud.“

Jenže za jakou cenu! Po takovém vztahu jsem rozhodně netoužila. S Markem to je naštěstí něco docela jiného. Za těch pět let už mě nemá čím překvapit. Jdeme do jistoty.

Máma si povzdychla: „Někdy si říkám, jestli nebyla chyba, že jsem tě tak tlačila do učení. To ta škola tě dohnala k městskému životu. Bez studií bys tu určitě zůstala s námi, našla si někoho z okolí a kolem mě by teď běhala aspoň dvě vnoučata. Terezko, život bez dětí je pustý. Neotálej příliš dlouho!“

Jak jen mi byly tyhle řeči nepříjemné. Ne, že bych nemyslela na děti, ale rozhodně jsem zatím ještě neměla dost času se tím opravdově zabývat. Nejdřív střední škola, pak vysoká, teď kariéra. Pomalu přichází vhodná doba pro manželství a následně pro potomka. Žádný strach, všechno stihnu. V dnešní době, se ženám rodí první děti i ve čtyřiceti.

„Nemysli si, že ti vždycky půjde všechno podle plánu,“ pokyvovala hlavou máma. Asi četla mé myšlenky.

„Vždycky se může něco stát, ale proč by mělo?“ namítla jsem.

„No, však víš… Člověk míní, pánbůh mění!“ usmála se.

„Příště přijedeme s Markem společně,“ řekla jsem jako na obranu před jakýmikoli změnami.

„To je dobře. Táta potřebuje pomoci se dřevem. Další chlapská ruka tady přijde vhod.“

„Já vím, jenže nemusí mít táta pokaždé navrch a za každou cenu. Marek si to nenechá líbit a zase bude oheň na střeše,“ varovala jsem předem. Žádná naše společná návštěva se zatím neobešla bez  mraku. Pokaždé odtud odjíždím absolutně rozladěná. Marka úplně chápu. Kdo by chtěl, aby se s ním zacházelo jako s poskokem!

Neděle. Jediný den v týdnu, kdy se tady opravdu nepracuje. Tedy, když nepočítám vaření a umývání nádobí. Uteklo mi to jako voda. Odjížděla jsem skoro až večer, vybavená platem vajec, mraženým králíkem a čerstvou zeleninou. Výtah u nás v domě už zase nejezdil, takže jsem se s tím táhla do třetího patra pěšky. Dveře od bytu se mi otevřely před nosem.

„Ahoj! Kde jsi tak dlouho?“ vítal mě Marek.

„Ahoj. Nevěděla jsem, že tu na mě budeš čekat. Měl jsi mi zavolat. Nebo aspoň napsat.“

„Chtěl jsem tě překvapit.“ Převzal ode mne výslužku a zamířil s ní do kuchyně.

Vyzula jsem si boty, odložila kabelku a šla za Markem. Na prahu kuchyně jsem se překvapeně zastavila. Kuchyňský stůl byl svátečně prostřený. Ve svícnu čekala na zapálení svíčka. Marek mě objal a podával mi malý balíček ovázaný lesklou stužkou.

„Rozbal to,“ pobídnul mě.

Odstranila jsem nejdříve stužku, potom jsem pomalu rozbalila papír. Držela jsem v ruce koženou klíčenku. Tázavě jsem pohlédla na Marka.

„Příští týden začínáme stavět náš dům,“ oznámil nadšeně.

„A… co s tímhle?“ mávala jsem mu klíčenkou před obličejem.

„To máš na nové klíče od našeho domu.“

Zasmála jsem se. „To si ještě počkám.“

„Neboj, zkusím to maximálně popohnat.“

„Nebylo by přece jen lepší začít na jaře? Do zimy se hrubá stavba nestihne,“ vyslovila jsem své obavy.

„Stihne!“ pronesl důrazně. „Sedni si, nachystám večeři.“

Poslechla jsem. Zatím, co připravoval na pánvi nějakou masovou směs, přemýšlela jsem o jeho rozhodnutí začít se stavbou už teď na podzim. Byl to holý nesmysl. Jako architekt a šéf firmy přicházel s problémy kolem staveb do styku denně. Měl by mít víc rozumu! Měla jsem v úmyslu mu to rozmluvit.

Jídlo bylo skvělé. Několikrát jsem se snažila nadhodit téma, ale pokaždé odvedl řeč jinam. Pro dnešek jsem to tedy vzdala.

„Zůstaneš tady se mnou přes noc?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, miláčku,“ usmíval se mnohoslibně.

Ráno tedy pojedeme do práce společně. To bude příjemný start do nového týdne. Vlastně už jsem se také nemohla dočkat, až spolu budeme bydlet natrvalo.