STO TAKOVÝCH DOMŮ - 5.

„Ty dveře přijdou zazdít,“ trvala jsem na svém.

            „Na to teda děvenko rychle zapomeň!“ rozčilovala se ta protivná rozcuchaná ženská.

            „To je můj dům,“ vytáhla jsem na ni svůj největší trumf.

            „Co si to dovoluješ!“ rozkřičela se na mě. „Já tady bydlím od narození. Je to můj dům! A tak to taky zůstane!“

            Stáhlo se mi cosi v krku. Pro dnešek už mi došly argumenty. Nevěděla jsem, jak už jí mám vysvětlit, že teď je ten dům opravdu můj. Naštěstí brzy zmizela a nechala mě tu stát samotnou. Vzala jsem metr a začala místnost přeměřovat. Naměřené hodnoty jsem si poznamenala do deníčku.

            „Neměla bys ji zbytečně dráždit,“ ozvalo se mi za zády.

            Stál tam On. Usmála jsem se. „Já ji přece nedráždím, jen jsem řekla pravdu.“

            „Jenže na tu si ona nikdy moc nepotrpěla, víš?“ pohladil mě něžně po vlasech. „Na tomhle domě strašně lpí…“

            „Jenže to já taky,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně. „A na rozdíl od ní ten dům miluju.“

            „Já vím, lásko.“

            „Ty změny, které jsem naplánovala přece vůbec nejsou k horšímu,“ snažila jsem se aspoň před ním obhájit své stanovisko.

            „Ale to já přece vím. Jsi tak krásná…“ díval se na mne zasněným pohledem, „…tak děláš krásné věci.“

            Zasmála jsem se. „Ty jsi teda dobrý.“

            „A což teprve, jak jsi dobrá ty.“ Přitáhl si mě do náruče a začal mě líbat.

            Tělem se mi rozlévalo nádherné teplo a přála jsem si, aby ten polibek nikdy neskončil. Vtom se ale přímo nad našimi hlavami ozvala rána. Oba jsme sebou trhli.

            „Co to bylo?“ lekla jsem se.

            „To je Ona. Zase něco štrachá na půdě.“ Byl najednou strašně rozmrzelý.

            „Má klíč od té místnosti?“ vzpomněla jsem si na zamčené dveře, které jsem už několikrát zkoušela marně otevřít.

            „Asi ano,“ připustil neochotně.

            „Musím jí o něho říct.“

            „Nemusíš.“

            „Proč?“ nechápala jsem.

            „Nech jí to jedno malé tajemství.“

            „Ale k tomu nemám důvod. Ještě jsem se k tomu sice nedostala, ale půda se musí také uklidit. A čím dřív, tím líp,“ dodala jsem rozhodně.

            „Jak chceš, lásko. Je to přece tvůj dům.“ Už zase se usmíval a jeho oči znovu nabyly něžného výrazu.

            „Ano je to můj dům.“ A nenechám si jej nikým vzít. Tady budu žít se svým mužem a vychovávat své děti. Tady je mé štěstí. Štěstí. Štěstí…

            Vyskočila jsem z postele a utíkala si pro papír a tužku. Probudila jsem svým jednáním Marka, ten teď na mě ospale zíral s nechápavým výrazem. Nevšímala jsem si ho a zapisovala na papír číslice, které jsem dosud měla v živé paměti.

            „Takže to bylo na délku pět metrů šedesát… na šířku… hm…jo, jasně… a tady je ten schodek…aha…“ mumlala jsem si pro sebe. Tužka se po papíře jen míhala.

            „Zbláznila ses?“ mluvil na mě Marek, ale ignorovala jsem ho.

            „Tery, já s tebou mluvím, jestli sis nevšimla.“

            „Jo, jo. Hned se ti budu věnovat.“ Věnovala jsem mu však jen krátký pohled a pokračovala v zapisování metrů a centimetrů. Naměřené hodnoty jsem měla jasně před očima. Svůj sen jsem si pamatovala do nejmenších detailů. Teď budou plány mého domu mnohem přesnější. Nejradši bych hned sedla k počítači a dala se do práce. Jenže tu byl Marek. A pěkně nasupený.

            „Promiň, jen se mi zdál takový zajímavý sen a nechtěla jsem ho zapomenout.“ Vlezla jsem si zpět do postele a přitulila se k Markovi. Nebyl v tom gestu kousek citu, jen prostá omluva. Marek se mi znechuceně vyvléknul a vstal z postele. Zmizel v kuchyni. Utíkala jsem za ním.

            „Ten sen byl vážně moc zajímavý.“

            „Tak povídej,“ vyzval mě.

            „Ono je to trošku složitější, tak já prvně udělám kávu, ano?“

            „Sedni si a povídej, já to kafe udělám,“ nabídnul se a tvářil se náramně zvědavě.

            Přemýšlela jsem odkud začít. Nechtěla jsem se do svého vyprávění zamotat a taky jsem si chtěla nechat některé věci pro sebe.

            „Takže,“ začala jsem, „před několika měsíci se mi zdál sen o jednom zvláštním domě. Ten dům byl můj. Jednalo se o starou stavbu, zralou akorát k rekonstrukci. Brala jsem ten sen jako jeden z mnoha, ale on se začal opakovat. Teda vlastně ne. Neopakuje se, ale pokračuje dál. Žiji v tom domě a prožívám tam různé věci. Taky tam žije jedna podivná osoba. Taková starší rozcuchaná žena. Ta má s tím domem cosi společného a nemá mě ráda. Ty sny jsou naprosto živé. Děje se odehrávají hodně reálně. Pokaždé mám pocit, že se mi nezdál sen, ale byla jsem součástí nějakého druhého života.“

            „Máš velkou fantazii. A zřejmě nevyužitou. Proto se ti zdají takové sny,“ reagoval Marek.

            „A jsem v tom snu mladší, jiná. Mám jiné touhy a jsem tak nějak…“ hledala jsem to správné slovo „…odhodlaná.“

            „Odhodlaná jsi, co tě znám,“ smál se Marek a postavil přede mne hrnek s kávou.

            „Jenomže tohle odhodlání je jiné. Jinak zaměřené.“

            Marek popíjel černou kávu bez cukru a přitom si mě prohlížel, jako by mně viděl poprvé. Odložil hrnek a pomalu se pustil do výkladu své teorie: „Víš, Tery, já nejsem psycholog, ale podle tvého snu bych si myslel, že nežiješ docela tak, jak by sis představovala. Možná si to neuvědomuješ, jenže tvé podvědomí to ví a pracuje s tou myšlenkou dál bez tvého vědomí. Prostor dostává, když usneš. Navíc se ti do snů promítá i skutečnost. Hodně jsme se poslední dobou zabývali naším vysněným domem, takže proto ten dům. A že je starý? To se jen promítají tvé obavy, že se stavbou něco nebude v pořádku. Říkáš, že ve snu jsi mladší. Pokud vím, tak tyhle noční můry provázejí většinu žen od třiceti let věku a nejen v noci. Nemyslí celé dny na nic jiného, než jak zastavit, či dokonce vrátit čas.“

            Markovo vysvětlení v sobě mělo logiku. Ale nelíbilo se mi. Všiml si, že jsem rozladěná.

            „Nechceš si popovídat s Veronikou?“ navrhnul.

            „Přemýšlela jsem o tom.“

            „Třeba tě té noční můry zbaví,“ povzbuzoval mě.

            Nebyla jsem si jistá, jestli právě o to stojím. Svůj snový dům jsem si zamilovala. A nejen dům. O tom jsem ovšem s Markem mluvit nemohla.

            Za Verunkou jsem přece jen zašla. Domluvily jsme se po telefonu. Když jsem naznačila, jaký mám problém, navrhla mi, abych za ní přišla do její ordinace. Bylo mi trochu nepříjemně při představě, že se mnou bude mluvit jako s pacientkou. Když jsem se však usadila v pohodlném polohovacím křesle a Verunka rozsvítila jen příjemné tlumené světlo, obavy se rozplynuly.

            Po vyslechnutí mého vyprávění o druhém snovém životě mi položila otázku: „A řekla jsi mi opravdu všechno? Nemusíš nic zamlčovat.“

            Vstala jsem z křesla a začala nervózně přecházet po místnosti. Verunka mě sledovala s ledovým klidem a počkala, až ze sebe vyklopím i to poslední tajemství.

            „Jo! Máš pravdu, doktore Freude!“

            „Nemusíš se rozčilovat. Nehledám za každým problémem sex. Jen tě znám a poznám, když mi něco nechceš říct. Nebo spíš chceš a nevíš, jak na to.“ Pak mě vyzvala, abych se ještě posadila. Když začala rozebírat mé noční prožitky, došla k podobnému závěru jako Marek. A pokud šlo o mého tajemného milence, pak si to vysvětlovala tím, že jsem s Markem už dost dlouho a tak se znovu probouzí mé tajné sexuální touhy, což je prý zcela přirozené. Navíc podle ní tyhle vysněné romance mohou zabránit velké části žen, aby byly svým partnerům skutečně nevěrné. Krásná představa se dá skutečností nahradit jen obtížně.

            Odcházela jsem od Verunky se smíšenými pocity. Ulevilo se mi, protože jsem se někomu vypovídala, ale současně jsem se strašně bála, že je konec. Že už žádný další sen nepřijde. Domů jsem dorazila s pláčem na krajíčku.