Se ženou jsme vždycky milovali cestování

Podle skutečné události..

Se ženou jsme vždycky milovali cestování, ale naše nejlepší léta jsme prožili za železnou oponou. Bylo mi patnáct, když do Prahy přijely tanky a když odjely, bylo mi sedmatřicet, ženě třicet pět. Hned po revoluci jsme vybrali úspory a odjeli na čtyři neděle do Francie. Procestovali jsme Provance i Bretaň a v Paříži jsme si připadali jako znovu nalezení hipíci. Všude bylo spoustu černochů a spoustu jazzu a my trávili večery v nejvyhlášenějších klubech a hospodách. Vzpomínám si, že to bylo vynikajíci.
O rok později s námi jely i děti. Aničce bylo pět a Péťovi osm, když poprvé viděli Egejské moře. Hráli si, že jsou chobotničky ze Šlechotvky.
V roce devadesát jedna jsme jeli do Španělska, ve dvaadevadesátým do Irska, v roce devadesát tři do Řecka a ve čtyřiadevadesátým do Itálie.
V roce devadesát pět se nám zastesklo po divočině a rozhodli jsme se zkusit pro změnu východ. Navrhl jsem Rumunsko a žena nebyla proti. Děti jsem tenkrát nechali u babičky(Aničce bylo devět a Péťovi dvanáct).
O Rumunsku jsem slyšel hodně od kolegy v práci, jehož syn tam byl už po několikráte. Prý přelezl všechny jejich hory a nemohl si je vynachválit. Já si zase pamatoval pár zážitků z cest do Bulharska, když jsme vlakem projížděli Bukureští a byl jsem náramně zvědavý na zbytek země. Vzali jsme naší starou škodovku a na začátku srpna vyrazili.
Já osobně jsem měl pocit, že ještě chytám ztracené mládí a má žena o dovolenou rovněž velmi stála. Pamatuji se, jak dlouho a usilovně musela v práci bojovat, aby dostala tolik volna (chtěli jsme jet na měsíc). Pracovala jako zdravotní sestra a nebylo to vůbec jednoduché.
Ale když se nakonec všechno povedlo, byli jsme oba moc rádi a já to se škodovkou pálil po maďarských dálnicích o sto šest. Z kazety jsme pouštěli Jefferson Aeroplane a Marta k tomu zpívala. Zpívala moc krásně.
Rumunsko byl pro nás z počátku šok. Nic tu nefungovalo a země byla o moc chudší než před pádem totality. Dotace ze spojeneckých zemí v rámci mezinárodní socialistické pomoci byly pochopitelně dávno zastaveny a zdejší průmysl skoro úplně zkolaboval. Míjeli jsme obrovské továrny, ve kterých nikdo nepracoval a které se tu zlověstně tyčily nad krajinou. V polích se válely bezprizorní betonové bloky, lidé tu žili ve vybydlených sídlištích, za okny kterými bylo vidět skrz na skrz.
Silnice taky nebyly žádná sláva. V Rumunsku, které má dvaadvacet miliónů obyvatel, je jen jediná kratičká dálnice. Veškerý mezinárodní transit jde přes takzvané silnice první třídy, místy v dost hrozném stavu. Po silnicích jezdí jeden kamión za druhým, často se předjíždí. Rumuni, kteří mají auto, vlastní většinou jen zastaralé Dacie. Na silnicích je ale také dost obyčejných koňských povozů. Provoz je neuvěřitelně hustý.
Když jsme konečně překonali západní část, dorazili jsme do Transylvánie, která je skutečně nádherná. Dlouhé zelené svahy zdejších kopců ženě připomněly Irsko, mě milované ostrohy Divoké Šárky. Osídlení je tu poměrně husté, vesnice tu vypadají jako ve středověkém Německu. Ve čtrnáctém století sem totiž přicházelo množství Sasů, kteří tu po sobě zanechaly celá města a množství opevněných klášterů. Nic z toho nebylo v pozdějších dobách upravováno (jako například u nás v době baroka) a tak jsou památky skutečně naprosto autentické. Někteří lidé zde dodnes mluví německy.
Naší cestu Transylvánií jsme završili Brašovem, což je podle průvodce nejhezčí město Rumunska. Když jsme však konečně překonaly řady panelákových předměstí, byli jsme trochu zklamáni. Náměstí (o němž v průvodci skutečně básnili) je zajímavé snad jen tím, že na něm zároveň stojí nedostavěný katedrální kostel (stihly dokončit pouze chór) a kostel pravoslavný. Je tu ještě řada barokních domečků a asi dvacet metrů dlouhé loubí. Celkem vzato nic víc, než v každém druhém českém městě. Tedy samozřejmě pokud bychom si odmysleli všudypřítomnou špínu a taky specifický zápach, který doprovází vůbec všechna Rumunská města. Nepříjemné bylo taky setkání s množstvím bezprizorních, žebrajících dětí, které měly tváře rozleptané od lepidla (čuchají je z pytlíků jako drogu). Holčičce, které jsem dali napít limonády, jsme tu flašku už nechali. Člověk tady má strach dotýkat se věcí a lidí dvojnásob. Trochu jsem se styděl za takovou obezřetnost, ale nedokázal jsem si pomoct. Byli jsme rádi, když jsme město opustili.
Abychom si spravili chuť, rozhodli jsme se ještě ten samý den jet na Rašnov, což je vedle Branu asi nejznámější hrad v Rumunsku.
Asi v polovině cesty si ještě žena vzpomněla, že by ráda udělala nějaké fotky cikánské vesničky a protože bylo na focení zrovna vynikající světlo, souhlasil jsem. Hned na nejbližší odbočce jsme sjeli z hlavní cesty a jeli po poničené asfaltce dlouhým polem k místu, kde na úpatí kopce stály řady na sebe nalepených chatrčí.
Žena měla fotoaparát Nikon F5, půl roku starý s parádním objektivem. Dvě fotky jsme udělali z dálky, pak jsme se rozhodli přijet ještě blíž.
Bylo neuvěřitelné, v jaké bídě tam lidé žili. Chatrče byly splácané ze všeho možného, z cihel, z plechu, z dřevěných překližek. Všude bylo bahno a psi a samozřejmě spousta lidí. Žena najednou dostala strach a navrhla, abychom to otočili. Když jsme se ale podívali do mapy, vypadalo to, že asfaltka se po nějaké době zase vrátí na hlavní.
„Normálně to projedem,“ řekl jsem. „Hodně foť.“
A jeli jsme.
Když cikánské děti zaslechly zvuk našeho auta, běželi se hned přirozeně podívat.
Byl to zřejmě jen krátký okamžik, na jehož detaily si dodnes nemohu dobře rozvzpomenout. Viděl jsem jen kupu dětí, jak k nám zprava běží společně s několika štěkajícími psy a pak se ozval náraz a žena šíleně vykřikla. Dupnul jsem na brzdu.
Všude okolo bylo najednou spoustu zmatku. Žena byla v mžiknutí oka venku, děti křičely na celé kolo, některé utíkaly pryč. Na kapotu skočil pes a bezustání štěkal,
Ještě chvíli jsem seděl uvnitř, než jsem také vystoupil. Bylo to hrozné. Na zemi v blátě ležel asi osmiletý chlapec a žena se nad ním skláněla. Děti okolo si zakrývaly rukama tvář, asi dvanáctiletá dívka na ženu cosi křičela. Chlapec na zemi měl otevřené oči a celý se chvěl.
„Přines lékárničku, dělej,“ křikla na mě Marta.
Vteřinu nato jsem ji jí podával.
„Je to vážný?“
„Potřebuje doktora,“ řekla.
Mezitím bylo kolem nás spoustu lidí. Velká stará cikánka odstrkovala ženu od chlapce a lomcovala s ním. Ostatní ženy lomily rukama. Všichni něco volali.
„Nedělejte to!“ křičela Marta rusky. „Jsem zdravotní sestra!“
Cikánka se na Martu podívala a pak do ni strčila. „Asistent of Doktor,“ vysvětlovala žena, ale cikánka nerozuměla ani slovo.
Na mě se cikánů vrhlo hned několik. Strkali do mě a jeden mě chytnul za límec. „Doktor, potřebuje doktora,“ řekl jsem a ukazoval na chlapce.
Muži, který mě chytl za límec plály oči zuřivostí, ale snad přece jen něco pochopil. Pustil mě. Sklonil jsem se k Martě a řekl ji: „Jedu do Brašova pro doktora. Samotnou tě tu nenechám.“ „Jeď sám,“ řekla Marta. „Musím na něj dohlédnout.“ „Jseš si jistá?“ zeptal jsem se. „Jo,“ řekla.
Políbil jsem ji tedy na čelo a skočil do auta. Kličky od zapalování zmizely, ale naštěstí jsem měl v kapse náhradní. Chvatně jsem nastartoval.
Když motor naskočil, přivolal jsem na sebe pozornost a několik plivanců přistálo na předním skle. Zařadil jsem zpátečku a jak nejrychleji to šlo jsem couval zpátky.
Teprve na plácku na kraji osady bylo možné se otočit. Slepice se hlučně rozlétly do stran a já vyrazil vpřed. V levém okénku jsem v tu chvíli spatřil partu výrostků. Měli v rukou kameny.
Dva nebo tři po mě pak hodily a jeden mi promáčkl střechu. Napadlo mě, že jsem v osadě neměl Martu v žádném případě nechávat.
Na polní asfaltce škodovka skákala jak splašený kůň a volant mě ve zpocených rukou jemně prokluzoval. Konečně hlavní. Zařadil jsem čtyřku.
Snažil jsem se vybavit, jak se to všechno vlastně stalo. Nebyla to zřejmě moje chyba, to dítě vběhlo přímo pod kola. Pravda je, že jsem to mohl předpokládat… bylo mi zle. Srdce mi bušilo až v žaludku. Nedokázal jsem si představit, co bude dál. Neměli jsme tam vůbec jezdit.
Polikliniku v Brašově jsem našel celkem snadno. Obrovský panelový dům. Vběhl jsem dovnitř.
„Gavarite pa Rusky?“ otázal jsem se rychle ve vrátnici. „Potřebuju Sanitku!“ Žena byla velmi laxní. Místo odpovědi hulákala cosi dozadu, jiná žena ji odpovídala.
„Rozumíte mi?“
„Da,“ řekla žena.
„Sanitku!“ křičel jsem.
Žena mě provrtala pohledem a pak se konečně zvedla a někam odešla. Mě ukázala, ať čekám.
Čekal jsem nesnesitelně dlouho. V budově se ozývalo bouchání těžkých dveří, několik lidí prošlo okolo.
Konečně se vrátila žena z vrátnice a s ní muž v bílém plášti. Zřejmě doktor.
„Dobrý den,“ řekl jsem rusky. „Potřebuju honem sanitku, někdo je zraněný.“
„Kdo?“ Doktor byl asi středního věku, trochu plešatý, na nose kulaté brýle.
„Malý chlapec,“ řekl jsem, „ve vesnici za městem.“
„V cikánské?“ zeptal se doktor podezíravě.
„Da.“
Doktor se zasmál a pak mávl rukou. „Žádné pojištění, žádná pomoc,“ řekl a otočil se ke mě zády.
„Počkejte,“ chytl jsem jej za rameno. „Zaplatím.“
„Vy zaplatíte?“ Pátravě se na mě podíval.„Je to drahé.“ Vrátná se zasmála.
„Mám peníze,“ vytáhl jsem peněženku.
„10 milionu lei,“ řekl muž. Byly to všechny peníze, které jsem s sebou měl. Pak už jen nějaké marky do zálohy. Ale nebylo na výběr, zaplatil jsem.
„Já pojedu, ale bez sanitky,“ řekl doktor, když si peníze zastrčil do náprsní kapsy. „Benzín drahý a podvozek nízko.“
„To přece..“
„Počkejte tu,“ řekl doktor a odešel.
Zůstal jsem v hale sám jen s vrátnou a ještě další ženou, která se na mě přišla podívat. Připadal jsem si nesvůj. Ženy se spolu bavily rumunsky a pohrdavě se smály.
„Co se stalo?“ zeptala se mě jedna. Odvrátil jsem zrak.
Konečně se vrátil doktor. Měl na sobě vysoké vojenské boty a v ruce koženou brašnu. „Okay,“ řekl.
Když jsme nasedli do auta, všiml jsem si, že z něho zmizel ženin fotoaparát. Musel se to stát ještě ve vesnici, když bylo auto otevřené. Neměl jsme sílu to teď řešit. Vyrazili jsme.
Doktor seděl vedle mě, koukal celou cestu z okna a tvářil se zapškle. Zapškle, jako skoro všichni bílí Rumuni, které jsme potkali. Život v bídě člověka dost poznamená a já doktorovi těch deset milionů za jedinou cestu nezazlíval. Modlil jsem se hlavně, ať toho kluka přivede k životu. Pomyšlení, že bych mohl mít na svědomí lidský život mě stahovalo vnitřnosti.
Na odbočce k vesnici jsem zatočil tak prudce, že jsme málem dostaly smyk. Řady slepovaných chatrčí před námi zářily v zapadajícím slunci. Žena měla pravdu, na focení bylo ideální světlo.
Cesta teď ubíhala pomalu a čím blíže jsme k vesnici byli, měl jsem větší strach. Strach o svojí ženu.
První, čeho jsem si povšiml, když jsme do osady vjeli, byl zvláštní klid. Jakoby zvuk našeho motoru děti už nevzrušoval. Vlastně tu po dětech nebylo ani vidu. Dojeli jsme až k místu, kde jsem srazil chlapce, ale nikdo tam už nebyl. Zabrzdil jsem a vyběhl ven. „Ti hlupáci s ním pohli!“ nadával jsem v duchu, „mohli ho tím zabít.“ To co mě však děsilo mnohem víc jsem se bál vůbec vyslovit: „Kde je Marta?“
Na zápraží seděl muž a kouřil cigaretu. V záři slunce se mu lesklo čelo a opálená hruď, neboť na sobě neměl nic, než plátěné kalhoty a holiny.
„Přivedl jsem doktora,“ řekl jsem.
Muž vyfoukl obláček dýmu.
„Doktor je tady! Kde je chlapec?“
Muž vzhlédl. Jeho šedé unavené oči si mě prohlédly.
„A kde je Marta, moje žena!“ vykřikl jsem, neboť mě povolily nervy.
Muž si povzdechl a típl cigaretu o nohu židle. Pak vstal a vešel dovnitř. Dřevěné, jen na jediném pantu visící, dveře se za ním zavřely.
Před očima se mi udělaly mžitky. Nevěděl jsem co si počít. Obrátil jsem se na doktora. Stál asi dva kroky za mnou, v bílém plášti a s koženou brašnou a neřekl ani slovo. To byla poslední kapka, aby mě konečně ovládla zuřivost. Rozrazil jsem dveře a vtrhl dovnitř.
V místnosti bylo několik lidí a já na sobě okamžitě ucítil jejich pohledy. V šeru, které mě oslepilo, jsem našel muže, s nímž jsem se předtím pokoušel hovořit a ještě než se stačil posadit, vytáhl jsem jej ven a přimáčkl ke zdi. „Kde je moje žena?“ křičel jsem napůl smyslů zbavený.
Z domu vylezl druhý muž, spíše ještě mladík, a snažil se nás odtrhnout. Pak mi dal ruku na rameno a široce gestikuloval. Nerozuměl jsem ani slovo.
„Jestli hledáte vaší ženu, prý ji naposled viděl tady za domy,“ přeložil jeho slova doktor. „Máte se prý uklidnit.“ Na nic jsem nečekal a rozběhl se směrem, který mi ukázali. V duchu jsem křičel „Marto!“ ale z úst jsem nevypravil ani hlásku.
Proběhl jsem kolem několika domů a pak jsem ji uviděl.
Srdce se mi zastavilo. Marta ležela na kraji louky, tváří k zemi, šaty špinavé od krve a bahna.
Co bylo dál už přesně nevím. Co byste ale čekali, že udělá muž, když najde svou milovanou ženu, životní družku a matku dvou dětí ležet zlynčovanou na kraji cikánské vsi? Vím, že jsem tehdy pocítil strašlivou bolest a vinu za to všechno. Nevím, jestli jsem napřed plakal a pak křičel, nebo naopak.
Brzy dorazil doktor, ale řekl jen, že je mu to líto. Marta byla podle něj mrtvá už alespoň hodinu. Naléhal jsem, že musíme zavolat policii, ale doktor jen mávl rukou. Nebyla naděje, že by se něco vyšetřilo, nebo snad že by byl někdo potrestán. Prostě ji zlynčovali a hotovo. Vinni byli všichni a tím strašlivým tichem to dávali najevo.
Vzal jsem Martu do náručí a nesl ji k autu. Nikdo se mi v tom nepokusil zabránit, nikdo mi nezastoupil cestu. Jen ze všech oken a pootevřených dveří mě sledovaly desítky očí. U auta jsem se zastavil a pak jim všem zařval do nehybných tváří: „Vrazi!“
Víc už jsem toho nedokázal.

Doktor mě posadil do auta a odvezl do Brašova. Cestou se mi představil, jmenoval se Nikolaj Iljusku, a nabídl mi, že mi pomůže. Vše co se ale dělo potom, byla fraška. Na policii sepsali protokol a řekli, že provedou soudní pitvu a pak se uvidí. Mě přitom vedli jako hlavního podezřelého z vraždy a jen díky Iljuskově iniciativě mě nakonec nezavřeli do vazby. Od Iljuska z bytu (nabídl mě, abych u něj prozatím bydlel) jsem několikrát hovořil s českým konzulátem v Budapešti, nicméně celá věc nakonec vyzněla velmi naprázdno. Nemohli pro mě vůbec nic udělat, dokonce ani zajistit, aby bylo tělo mé ženy převezeno do Čech. Pohřeb se konal tedy v Brašově za přítomnosti pouhých dvou mužů, mě a Nikolaje.
Policie nakonec uznala, že Marta byla zabita lynčem a vypravili policejní hlídku do oné vsi. Pro nedostatek důkazů byl ovšem ten samý den případ uzavřen. Podle Iljuska to dopadlo ještě dobře, neboť mě mohli prozměnu žalovat za toho sraženého chlapce. Ostatně nemám vůbec tušení, co se s ním stalo.
Když bylo vše vyřízeno, nechal jsem Nikolajovi a jeho rodině na stole zbývající peníze i klíčky od automobilu a v kapse jen s lístkem do Prahy nasedl jsem v Brašově do vlaku. Cestou jsem přemýšlel, co řeknu dětem.

---