STO TAKOVÝCH DOMŮ - 15.

„Lásko, chtěla bych dítě.“ Hleděla jsem do tmavých očí, v nichž se zračila naprostá odevzdanost.

„A je tu snad nějaký problém?“ usmál se líně a přitáhl si mě k sobě do pevného objetí.

„Ty bys nebyl proti?“ ujišťovala jsem se a kolem srdce se mi rozlévalo nádherné teplo.

„Miluji tě tolik, lásko moje. Naše dítě bude muset být dokonalé, když vznikne z něčeho tak krásného a vznešeného, jako je naše láska. Ano, chci naše dítě. Chci tebe a chci i tvé… naše… pokračování,“ šeptal mezi letmými polibky, kterými záhy pokryl celé mé tělo.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Rozčarovaně jsem přemítala o krátkém snu, o tom, zda jsem ho vyvolala svými obavami. Kupodivu jsem byla znechucená. Připadalo mi jako zrada, že se mé touhy promítají do snů, jež jsem pokládala za něco výjimečného. Ale vlastně proč ne? Blesklo mi hlavou. Obráceně to přece také funguje. Zdá se mi o domě a ve skutečnosti pak po něm začnu toužit…

Nicméně, usnout jsem už znovu nemohla. Celý následující den pak nestál za nic. Celý jsem ho prozívala.

Od grilování u Aleše uběhlo čtrnáct dní. Sobotu jsem trávila u rodičů. Zalezlá jsem byla v domě, kde byl relativní chlad oproti výhni venku. U kuchyňského stolu jsem listovala starými časopisy a snažila se zabít čas. Máma vedle mě cosi zašívala. Práce jí však nešla vůbec od ruky. Každou chvíli si otírala zpocené čelo a nadávala na vlnu veder, která se valila přes naše území. Táta se snažil venku hrdinně opravit vyvrácenou branku. Kroutila jsem nad jeho odhodláním hlavou.

„Terezko, nalij mi trochu vody,“ požádala máma. „Mám pocit, že leknu.“

Vytáhla jsem z ledničky láhev perlivé chladné vody, nalila ji do dvou sklenic a přenesla ke stolu. Máma svoji sklenici vypila na jeden zátah. Já na dva.

Otevřenými dveřmi jsem zaslechla vzdálený hovor. Táta s někým rozmlouval před domem. Máma zvedla hlavu od šití a také se zaposlouchala. Hlasy se pomalu blížily chodbou. Pohlédly jsme na sebe. Kdo to může být, v takovém vedru?

„Terezo! Někoho ti vedu,“ zahlaholil táta ode dveří a vešel do kuchyně, následován k mému velkému překvapení Alešem.

„Mámo, postav na kafe! Máme návštěvu!“ zavelel táta a vytáhl z ledničky dvě piva. Jedno automaticky postavil před usednuvšího Aleše.

Jakž takž jsem přemohla svůj počáteční údiv a snažila se Aleše nějak vhodně představit. Táta nad tím mávnul rukou: „My už jsme se seznámili venku. Mámo,“ obrátil se na manželku, „to je Aleš, co za ním naše Tereza jezdí. Uhání ho skrz dům.“ Zasmál se samolibě svému pokusu o vtip a na mě šly pomalu mrákoty. Máma se mračila. Táta během dvou, tří příštích minut vypil svoje pivo a měl se k odchodu. „Jdu to ven dodělat,“ řekl jen a šel.

„Vařím ti kafe!“ volala za ním máma. „No, vidíte,“ řekla a posadila se zmoženě na židli. Za chvíli už pískala konvice.

„Seď! Já to zaliju,“ nabídla jsem se. „Dáš si páteční sušenky?“ obrátila jsem se na Aleše.

„Páteční?“ divil se. „To neznám, ale rád je ochutnám.“

Postavila jsem na stůl kávu a kulatou plechovku plnou sušenek.

„My jim tak jenom říkáme,“ vysvětlovala máma. „Jsou to obyčejné sušenky, jen je peču každý pátek, aby bylo přes víkend co ke kávě.“

„Hmm, jsou moc dobré,“ pochvaloval si Aleš.

„Kde ses tu vzal?“ zeptala jsem se.

„Jel jsem kolem a viděl tvoje auto, tak jsem zastavil a přišel na kus řeči.“

„Jel jsi kolem? Vždyť nemáš auto…“

„Existují i jiné dopravní prostředky,“ smál se, „třeba kolo.“

„Aha.“ Taky mě to mohlo napadnout.

Pili jsme kávu, chroupali sušenky a sem tam něco prohodili, jen aby řeč nestála. Máma si Aleše neustále po očku měřila a neušlo mi, že sympatiemi k němu právě nezahořela.

„Mohl bych s tebou ještě chvilku mluvit?“ zeptal se Aleš, když jsem jej vyprovázela před dům.

„Samozřejmě.“ Ohlédla jsem se přes rameno, jestli za námi nejde jeden ze zvědavých rodičů. Nic. Jen za oknem se pohnula záclona. To bude máma. Co kdyby o něco přišla!

„Podívej, já jsem nejel jen tak kolem. Potřeboval jsem si něco ujasnit a nechtěl jsem po telefonu.“

Naléhavost jeho tónu mě trochu zaskočila. „No, povídej,“ povzbudila jsem ho.

„Ještě máš zájem o ten dům?“

„O tvůj dům?“ nevěřila jsem svým uším. „Chceš ho prodat?“ ptala jsem se dychtivě.

„Vlastně nejde o celý dům. Jen o půlku. O půlku mého bratra. Chce se toho zbavit a já nemám na to, abych ho vyplatil. A vůbec si nedokážu představit, že by jeho půlku koupil někdo úplně cizí. O tobě alespoň vím, že to tam máš ráda.“

Zamyslela jsem se. „No co, půlka je pro začátek dobrá.“

„Ano, ano. Poznávám tě. Jsi to ty. Dobyvatelka domů.“ Smál se, přestože mu očividně do smíchu nebylo. „Nechceš přijet ke mně, ať to můžeme v klidu probrat? Brácha přijede zítra odpoledne. Byl bych rád, kdybys tam byla také. Hrozně mě tím svým návrhem naštval. Nechápu, nač tak honem potřebuje peníze.

„Jasně, že přijedu. Dokonce moc ráda.“ V hlavě mi explodoval ohňostroj. Kdybych moc chtěla, tak bych nadšením momentálně mohla možná i létat. Představy se na mne hrnuly jedna za druhou. Pořád dokola jsem si opakovala: Nebylo to marné. Nebylo to marné.

Z náhlého popudu jsem Aleše prudce objala a políbila ho na tvář. Samozřejmě toho byla svědkem sousedka od naproti. Jej, jej, to od mámy schytám. To zas budou drby.

„Co to mělo znamenat?“ dožadovala se máma odpovědi, sotva jsem se vrátila zpět do domu.

„Co by? Má nového chlapa,“ odpověděl za mne táta a pochechtával se.

„Tady je to příšerné. Všichni všechno vidí.“ Nehodlala jsem s nimi nijak diskutovat. Potřebovala jsem si v klidu ujasnit spoustu věcí.

„Terezo, co ti chtěl? Tak proč přijel?“ naléhala máma.

„Obchodní záležitost. Asi koupím půlku jeho domu,“ oznámila jsem prostě.

„Bláznivá ženská,“ zahudroval táta a vytratil se.

Máma spráskla ruce a mírně se naklonila ke mně. „Koupíš půl jeho domu? Jsi normální, dcero? A co ta druhá půlka?“

„Ta mu zůstane. Budeme spoluvlastníci.“

„Co? Budeš tam s ním bydlet pod jednou střechou nebo jak?“

„A proč ne?“

„Proč ne?“ zvýšila máma hlas a hrozivě stáhla obočí. „Ty se ptáš, proč ne?! Terezo, přece nemůžeš žít s cizím chlapem!“ Pak se zarazila. „On asi tak cizí nebude, že? A to ti ani nestojím za to, abys mi svého nového přítele pořádně představila?“

„Mami, Aleš je kamarád, ne takový přítel, jak se domníváš a dnes jsi ho přece poznala…“

„To je divný člověk! Od pohledu divný. A jak byl oblečený! Ustřižené kalhoty jako nějaký vagabund…“ ohrnovala nad Alešem nos a kupodivu mě to dost uráželo.

„To má jezdit na kole v obleku?“ oponovala jsem.

„Myslela jsem, že po rozchodu s Markem si zařídíš nějaký slušný život,“ naříkala a šlo to mimo mé chápání.

„No nic, jdu si sbalit věci, musím za chvíli odjet.“ Nejlíp udělám, když pojedu za Alešem hned. Potřebuji se ho přece jen ještě na pár věcí zeptat. Tady už dnes stejně klid nebude.

„Jo, já se jdu taky trochu vyvětrat,“ sdělil nám táta a vyšel ze dveří.

„V hospodě ještě nikdo nikdy nevyvětral!“ křičela za ním máma.

Přistoupila jsem k ní a pevně ji objala. „Mám tě moc ráda.“

„Terezko,“ pohladila mě po tváři, „Já tě mám přece taky moc ráda, proto se pořád strachuji. Děvče, neudělej nějakou chybu.“ Obavy se jí zračily na tváři a já se cítila moc provinile, že jí právě tohle slíbit nemůžu.

K Alešovi jsem dojela příliš brzy, ještě doma nebyl. Zamknula jsem auto a vydala se zatím pěšky na obhlídku vesnice. Když tu budu bydlet, měla bych se začít seznamovat s okolím. Rozhodně to tady nebyl takový zapadákov, jako u našich. Jeden obchod, jedna hospoda, pošta a což mě potěšilo nejvíc, několik architektonických skvostů. A ve výborném stavu. Prostě radost pohledět. Tahle vesnice ale musela mít štěstí, když se jí podařilo vyhnout stavební mánii, která pohltila svého času naši republiku a způsobila zrod mnoha stejně nudných domků s rovnou střechou.

Potkala jsem jen několik málo starých lidí. Na to, že je sobota, zdálo se mi ticho ve vesnici až přízračné. Jenže za to mohlo asi vedro. Alespoň jsem měla možnost si v klidu prohlédnout všechny uličky a objevit různá zajímavá zákoutí. Opravdu bylo nač se dívat. Chvílemi jsem dokonce zapomněla na žár kolem a na to, že můžu sotva dýchat.

Když jsem se vrátila, Aleš už byl zpátky. Nevypadal nijak uříceně, jen propocené tričko mě ujistilo, že nějakou tělesnou námahu za sebou mít bude. Zatím, co se odebral do koupelny osprchovat, vyzula jsem si sandály a bosá přecházela po chladivé dlažbě v chodbě. Chlupáč ležel u dveří do kuchyně a nehýbal se. Oči měl zavřené, jen pokaždé, když jsem prošla kolem něj, nadzvedl víčka a zase je hned spustil zpět přes oči.

Aleš přišel z koupelny, vlasy měl mokré a voněl vodou po holení. Kolem beder měl ovázaný ručník, jinak nic. Nesouhlasně jsem zabručela.

„Chceš tu bydlet se mnou, tak si zvykej!“

„Snad jistá pravidla slušnosti dodržovat můžeme.“ Jeho přístup se mi nelíbil.

„Neboj, hned se obleču. V ústraní.“

Náhle jsem si nebyla jistá, jestli tu chci žít pořád nebo sem jen dojíždět z města na víkendy. Aleš se odsud nehne a jak bych to denně snášela? Dům je sice velký, ale potkávat se stejně budeme. Jedna kuchyň, jedna koupelna, jeden záchod… Hm. Úplně takhle jsem si to nepředstavovala. Daly by se udělat úpravy, ale… kromě toho, že bych je musela financovat sama, protože Aleš je jaksi nemajetný, dům by takovým rozdělením na dva byty hodně ztratil. Zvláštní, kolik nespokojenosti může člověk pocítit, když se začnou naplňovat jeho vytoužená přání…

„Co bys řekla na romantické posezení v zahradě s lahví vychlazeného bílého vína?“ vynořil se oblečený Aleš a láhev už držel v ruce.

„Venku je na padnutí,“ konstatovala jsem.

„Takže kuchyň,“ povzdechl si.

„Ale ne, půjdeme na zahradu. Ve stínu pod stromy to snad půjde.“

„Chceš se zchladit zmrzlinou?“

„Máš dokonce zmrzlinu?“ divila jsem se.

„Byl jsem z bráchovy zprávy tak mimo, že jsem v obchodě vzal, co mi přišlo pod ruku.“

„Aha.“ Nevěřila jsem mu.

„A taky si na zmrzlinu docela potrpím,“ dodal jen jako mimochodem.

„Jde to vůbec dohromady? Víno a zmrzlina?“ Ptala jsem se a přitom jsem celá po té kombinaci prahla.

To byla ale dobrota. Proč já vlastně taky někdy zmrzlinu nekoupím? Spoustu věcí nedělám a přitom by mi mohly poskytnout o trochu víc radosti. Po výtečném mraženém krému se zdálo víno poněkud nakyslé. To nám však nebránilo, abychom vypili celou láhev. Měla jsem báječnou náladu. Aleš také. Naplňoval mne pocit absolutního souznění. Se soumrakem přibylo na stole víno, aniž bych zpozorovala, že Aleš nějaké přinesl. Bylo teplé a sladké. U bílého vína snad nejhorší možná kombinace. Lepší víno jsem však v životě nepila. Řekla jsem to Alešovi. Strašně ho to rozesmálo. Já jsem se nesmála, chtělo se mi tančit. A tak jsem tančila. Bez hudby. Potom s hudbou, když přinesl Aleš ven starý kazeťák. Tichá melodie se linula zahradou, zalitou měsíčním světlem. Kolem blikotající čajové svíčky, vězící v malé skleněné misce, se slétaly můry. Tančila jsem s lehkostí lesní víly. Tedy ve skutečnosti asi těžko, ale pro tu kouzelnou chvíli jsem ten dojem měla.

Ráno bylo kruté. Více než to! Ležela jsem v Alešově posteli úplně nahá, přikrytá jen zpola nějakým zmuchlaným prostěradlem. Začala jsem panikařit. Aleš tu naštěstí nebyl. Běhala jsem po pokoji jako šílená a sbírala poházené svršky. Rychle jsem je na sebe naházela a teprve pak jsem usedla zničeně na okraj postele a uvědomila si, jak moc je mi zle. Zoufale jsem se snažila vybavit, co se včera v noci odehrálo. Každá snaha marná! Měla jsem okno! Možná i výkladní skříň. Bolest hlavy a žaludek na vodě by tomu odpovídal. Jej, jej. Co se mi to jen přihodilo. Kde je ten Aleš?! Pomyslela jsem si vztekle. Opatrně jsem se zvedla a pomalými kroky se vydala ke dveřím pokoje. Hledala jsem Aleše po celém domě… Na půdě teda ne! Nakonec jsem ho našla na zahradě. Seděl na židli u stolku s prázdnými skleničkami. Hlavu měl zakloněnou, oči zavřené a na čele mokrý hadr. Škodolibě jsem si říkala, že aspoň nejsem na tu kocovinu sama. Posadila jsem se na druhou židli. Ranní chládek začínalo opět střídat vedro.

„Aleši…“ začala jsem a nevěděla, jak pokračovat.

„Nechci o tom mluvit,“ pronesl ledově chladným hlasem a ani neotevřel oči.

„Snad bychom si to měli ujasnit,“ namítla jsem.

„Není co! Nevím, jak k tomu došlo a vůbec nic si nepamatuju! Ty ses možná báječně pobavila, ale já mám totální výpadek, takže po mě nechtěj žádné vysvětlení. Já po tobě také žádné nechci!“

Zasmála jsem se.

„Výborně. Jsem ti k smíchu.“ Otevřel oči a metal po mě blesky.

„Nesměju se tobě. K smíchu jsme oba. Já si totiž taky nic, opravdu zhola nic nepamatuju.“

„Ne?“

„Ne. Takže bychom si mohli myslet, že se nic nestalo. A možná se vážně nic nestalo.“

„Možná,“ připustil. Sundal si hadr z čela a vypadal, jako by mu spadl kámen ze srdce. Utekli jsme  před sílícím vedrem do domu. Aleš uvařil zázračný bylinkový čaj, po kterém se kocovina rozplynula jako pára nad hrncem. O noci jsme už nemluvili.

Po obědě se mě zmocnilo horečné očekávání. Alešův bratr měl dorazit každou chvíli. Přecházela jsem po kuchyni tam a zpátky. Hrozně jsem tím Aleše rozčilovala.

„Nemůžeš si chvíli sednout?“ okřikl mě nakonec.

„Víš, jak jsem nervózní?“

„Ty? Co máš být co nervózní? Na to mám spíš právo já, nemyslíš? Bratr mi prodává střechu nad hlavou, ale ty jsi nervózní!“

„A co když mi to nebude chtít prodat?“

„Proč by ti to nechtěl prodat? Byl by sám proti sobě. Z tebe může vydolovat pořádný balík.“

„Ty jsi mu něco říkal?“

„Myslíš o tvém odhodlání odkoupit jeho část za každou cenu? Tak to bych neudělal. Dokonce ani tobě!“

„Děkuji.

Byla jsem neuvěřitelně netrpělivá. Čas se mi vlekl a každou chvíli jsem vybíhala před dům, abych „nenápadně“ zjistila, jestli už náhodou bratr nepřijel. Dával si však na čas. Ve čtyři hodiny jsem začínala pochybovat, že vůbec někdo ještě přijede. Mé pochyby byly, jak se brzy ukázalo, oprávněné. Po páté zazvonil Alešovi mobil. Bratr se omlouval, že má potíže s autem a tudíž přijede až zítra. Aleš vypadal, že mobilem třískne každou chvíli o zem.

„Můžu teda zůstat do zítřka?“ osmělila jsem se zeptat.

„Hm.“

„Jestli ti to vadí, tak pojedu domů a zítra se vrátím teprve až tvůj bratr opravdu dorazí.“

„To je hloupost. Klidně zůstaň. Ale v osm si zalezeš do pokoje a do rána tě nechci vidět.“

„Fajn. Zalezu,“ souhlasila jsem. I ve mně dřímaly obavy z dalšího společného večera. „A na záchod můžu?“

„Ne!“

„Prosím?“

„Řekl jsem ne!“

„Aleši, to myslíš vážně? Nejsi extrémista? Za takovou chvilku se přece nic stát nemůže! To by byla neuvěřitelná náhoda. Navíc nebudeme pít žádný alkohol.“

„S tebou je to ale jedna náhoda za druhou, tak nebudu riskovat. A já pít budu. Co pít, já budu chlastat!“ Rázně přešel k ledničce a vytáhl z ní kořalku. Neobtěžoval se naléváním do skleničky a napil se rovnou z láhve. Hleděla jsem na něj. „Mám toho všeho po krk,“ sdělil mi a pokračoval v pití.

„Tak dost!“ vytrhla jsem mu láhev z ruky a chtěla ji vrátit zpět do ledničky. Chytil mě pevně za zápěstí a snažil se mi ji vzít. Jak jsme se tak přetahovali, láhev mi vyklouzla a rozbila se o dlažbu. Udělala jsem rychlý pohyb, abych ji zachytila, ale nepodařilo se mi to. V té samé chvíli mě Aleš pustil. Ztratila jsem rovnováhu a spadla plnou vahou na střepy. Odneslo to pravé předloktí a loket.

„Ty se mě snažíš záměrně zmrzačit?“ obvinila jsem ho v rozčilení.

„Já tebe? A víš co? Doháníš mě k šílenství. Jsi nevypočitatelná a nebezpečná ženská. Někdy mám chuť tě dokonce zabít.“ Ta slova však vyznívala do prázdna, když se současně pokoušel z mé ruky vytahovat střepy a to dokonce velmi jemně.  Bolestí jsem úpěla a pan doktor se jen uchechtával.

„I na nebezpečné ženské jednou dojde…“ neodpustil si poznámku.

„Na nebezpečné chlapy taky, jen se neboj, že bys byl ošizený. Ono je to tak nějak, že jednou dojde na každého.“

Pořezání nebylo zase tak vážné. Protestovala jsem proti obvazování, ale pokud jsem se nechtěla s Alešem zase prát, musela jsem se nechat zafačovat.

„Když tak o tom přemýšlím… máš v sobě násilnické sklony,“ přemítala jsem později, když jsme seděli v zahradě na lavičce a pozorovali úžasně vybarvený západ slunce.

„To mám od doby, co jsem poznal tebe.“

„Nesmysl. Takové sklony musíš mít odjakživa. Ty na tebe nepřijdou naráz jako chřipka,“ mínila jsem.

„A slyšela jsi někdy třeba o přirozené obraně organizmu ve vypjatých situacích?“

„Nevymlouvej se. Žádné vypjaté situace nebyly,“ namítla jsem.

„Ne? Ty jsi pořád v pohodě, že? Nic se neděje, všechno je jak má být… Myslíš to vážně? Jsi tak naivní nebo prostě jen hloupá?“

Urazil mě. Dotkl se mé hrdosti a inteligence, to jsem mu teda odpustit nechtěla. „Já jsem hloupá? Co jsi potom ty? Doktor, který sbírá bylinky za úplňku a čeká na zázrak pod padající střechou! Já že jsem hloupá? Já jdu za svým snem a pomáhám si reálnými prostředky. Můj cíl se přibližuje každou chvíli, ale ty….ty nemáš nic. Jen sedíš s prázdnýma rukama… Nemáš sny, nemáš peníze, nemáš ani partnerku!“ vychrlila jsem jedním dechem.

„Zato ty jo. Ty máš nápadníků na každém prstě deset!“ zvedl se z lavičky a znechuceně odešel směrem k domu. Seděla jsem tam sama. Pohled na obrovské oranžové slunce mi pojednou připadal příliš smutný. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Nakonec jsem tu stejně seděla sama. A mé největší přání bylo úplně jiné, než bych byla ochotna připustit. K čemu dům a peníze? K čemu, když není s kým sdílet radost, když není pro koho plánovat…