Ranní ptaní

Přebírám se svým archívem a musím si pospíšit. Za chvíli nám tu na jižní polokouli nastane jaro, já přestanu topit v kamnech a jak potom naložím se svojí hřejivou poezií? Odkládám tedy něco sem, snad se nikdo neurazí. Dnes jsem vybral jednu hodně starou, je z roku 1981. Jedno z mnoha zamyšlení, která jsem psával časně ráno, po návratu z nočního vysílání.

 

Každá báseň

je tesáním si sochy

krajně sobě nepodobné,

cožpak slova

mohou zobrazit

co jsme?

i bůh je mystérium.

Ale v noci

děláme úlitby

v podobě nevysvětlitelných

snů.

Vše bylo řečeno

jen občas se zahledím

do dálek minulosti

abych měl v sobě to mlhavé

jasno,

proto neusiluji o velké věci,

malá radost

je stejně dostupná jako

nenadálé štěstí.

Děsí mne vzdělanost,

držím se při zemi,

držím se sám v sobě,

nechci ani mnoho znát,

chci jen pochopit to

co vskutku je důležité,

co zamlčet, na co se ptát.

Když sním,

jak živý jsem?

Vím či nevím.........

---