Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

STO TAKOVÝCH DOMŮ - 19.

26. 09. 2005
3
0
1666

 

„Je konec. Je mi to strašně líto. Neumíš si představit, jak je mi to líto.“ Jeho pohled byl plný bolesti.

„Já ti nerozumím. Nechápu to. Proč?“ Zoufale jsem se snažila uchopit jeho slova za správný konec. Co mi chce tím říct?

„Tentokrát musím odejít definitivně. Jsi šikovná… a silná. Zvládneš to, neboj.“ Políbil mě na rty a pokusil se chabě o úsměv.

„Tak málo pro tebe znamenám, že si ani nezasloužím vysvětlení?“ Mé srdce vězelo v ledových kleštích. Potřebovala jsem získat čas. Nemůže přeci jen tak odejít a říct, že už se nevrátí. „Slyšíš? Dlužíš mi alespoň vysvětlení…“

„Lásko, já ti toho dlužím mnohem víc…. A dlužníkem už navždy zůstanu,“ zašeptal a jeho slova odnášel vítr.

Přitáhla jsem si vlněný propínací svetr těsněji k tělu. Přes břicho měl tendenci se mi neustále rozvírat. Zmatek mi zatemňoval všechny myšlenky. „A co dítě? Opustíš i našeho očekávaného potomka?“

„Já nechci, Bože! Bože smiluj se nade mnou! Bože! Vyslyš mou modlitbu! Prosím!“ padl na kolena, hlavu skloněnou. Klečel tu v prachu zlomený muž. Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po vlasech. Nevěděla jsem, proč žádá o pomoc nejvyššího, nevěděla jsem, proč klečí na studené zemi, nevěděla jsem v tu chvíli nic. Po chvíli setřásl moji ruku ze své hlavy. Odhodlaně povstal, oprášil si kolena…

„Nemůžeš mi udělat něco takového!“ nehodlala jsem se vzdát bez boje.

 „Já musím, lásko! Neztěžuj mi to ještě, prosím.“

„Prostě  ti nerozumím. Mluv se mnou! Vysvětluj! Určitě najdeme nějaké řešení…Prosím!“

„Řešení?“ zasmál se jako šílený. „Tohle mělo být řešení!“

Marně jsem se snažila dovtípit. Zbláznil se? Chytila jsem ho za ruku, ale vzápětí se mi vytrhnul.

„Proč mi tak ubližuješ? Co jsem provedla? Zač mám trpět?“

„Já nevím, nevím lásko… Nikdo už neměl trpět. Jen já. Navždy… a jen já…“ otočil se a šel jednoduše pryč. Rozběhla jsem se za ním. Ostrá bolest v podbřišku mě ale zákeřně srazila k zemi.

Ach ta bolest! Proč to tak bolí? Ááá… Horko-těžko jsem se posadila na posteli. Bolest zvolna ustupovala. Vyděsila jsem se. Co miminko? Je v pořádku? Opatrně jsem slezla z postele. Nic. Bolest byla pryč. Chvíli jsem vyčkávala. Už jsem se cítila zase normálně.

Pro jistotu jsem si zašla dopoledne k lékaři. Prohlídnul mě, ale nic, co by mohlo způsobovat komplikace nenašel. Zkusil i ultrazvuk. Vše bylo v naprostém pořádku. Ulevilo se mi. Přesto se mi dostalo upozornění, abych se vyvarovala manipulaci s těžšími předměty, věšení prádla a podobně. Ani jsem se raději nezmiňovala, že žiji úplně sama a tím pádem nemůžu brát jeho doporučení až tak vážně.

Po příchodu domů jsem chtěla mluvit s mámou. Poté, co jsem řekla do telefonu ahoj, mi zavěsila. Zkusila jsem zavolat znovu. Se stejným výsledkem. Nikdo mě nechce. Nikoho nezajímám. Když náhle zazvonil telefon, úplně jsem nadskočila leknutím. Volal Aleš. Za chvíli mě vyzvedne Pavel, uskutečníme dnes prodej. Už se ani neptal, jestli souhlasím. Jen mi to suše oznámil a hotovo.

Po tom, co mi dnes v noci milý Pavel Jána provedl, jsem neměla nejmenší chuť se s ním setkat. Bylo mi to málo platné. Ani ne za hodinku už zvonil u mých dveří. Otevřela jsem mu a měla tvář sfingy. Můj výraz byl pochopitelný, ale proč byl on v obličeji bílý jako křída?

Téměř beze slov jsme ujížděli jeho autem. Ještě jsme se měli zastavit pro Aleše. V lesíku, před tím, než bychom vjeli do vesnice, Pavel prudce zabrzdil a zajel ke kraji.

„Chci se ti omluvit,“ řekl a tvář mu polil ruměnec.

Uvědomila jsem si, že mi tyká. „Za co?“ zeptala jsem se a pokusila se zachovat klid.

„Ty… nevíš? Nestalo se ti…. Nemíváš sny?“ vysoukal ze sebe konečně. Očima se vpíjel do mé tváře.

„Sny?“ Srdce mi divoce poskakovalo v hrudi.

„Promiňte,“ omlouval se spěšně. „Já… něco jsem si namlouval. Je to omyl, nezlobte se, prosím.“ Nastartoval znovu auto a chystal se rozjet.

„Počkej! Zdají se mi sny…“ přiznala jsem.

Vypnul motor a otočil se na mě. „Neprojdeme se trochu?“

Les voněl tajemnou vůní padajícího pestrobarevného listí.  Jen podzim takhle voní. Kráčeli jsme pod vzrostlými stromy. Bylo toho tolik, co jsme si měli říct, vysvětlit… přesto jsme mlčeli. Chtělo to velkou porci odvahy, začít s konfrontací snů a reality.

„Nějak nevím, jak začít,“ přiznal Pavel, když už se zdálo mlčení neúnosné.

„Já taky ne. A ani nevím, jestli by se něco změnilo.“

„Terezo, začalo to asi před rokem…“

„Ano,“ souhlasila jsem.

„Byli jsme… jsme…“ nedokázal pokračovat.

„Byli jsme milenci,“ řekla jsem a zahleděla se mu do očí. Viděla jsem v nich lásku, strach a ještě něco. Zračilo se v nich odhodlání. Odhodlání na mě zapomenout?

„Jsem služebníkem našeho pána, jsem katolický kněz. I kdybych chtěl, nemůžu…“

„Ale přece existují možnosti…“ Na okamžik jsem chtěla proměnit sen ve skutečnost.

„Nemůžu a nechci. Čekáš dítě s mým bratrem. Měli byste si zařídit život spolu. V což také doufám, že se stane, když ti prodám svoji půlku domu. Všechno bude, jak má být…“

„Jak víš o tom dítěti? A jakým právem mi chceš určovat budoucnost?“ Na kousky rozcupoval moji minulost. To kvůli němu jsem začala pochybovat o Markovi. O všechno mě připravil. On a ten jeho prokletý dům! Nesnažila jsem se zadržovat slzy. Rozběhla jsem se k autu. Utíkal za mnou. Nemluvil. Otevřel mi dveře, pak je zase zavřel. Nastartoval a odlepil se od krajnice. Přijeli jsme k Alešovi, to už jsem nebrečela. Příliš jsem nevnímala, co se kolem děje. Nějakým způsobem jsme vyřídili přepis, domluvili platbu převodem. Ve vhodný okamžik jsem zdravila, potřásala rukama, mluvila a nezapomínala ani na nezbytné úsměvy. Jako loutka. Zavezli mě domů. Ptali se jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že ne. Lhala jsem.

Potřebovala jsem se však především pořádně vyspat. Odpočinout si a nabrat síly. A potom… Potom se nenechám zastavit, dokud si v životě i v myšlenkách neudělám absolutní pořádek. Ne kvůli sobě, ale kvůli děťátku. Zítra se s vámi vypořádám, milí bratři Jánovi. Musím.

 

 

 


chicoria
26. 09. 2005
Dát tip
Skvělé.*

liska
26. 09. 2005
Dát tip
Opravdu skvělé, vynikající... prostě báječné.*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru