Symfonie No.2

Grave

       Jsem v potulném šeru. A věru, stromy se lámou kde kam, když já kráčím a čekám. To protože v danou chvíli létám a když spím, tak jen v keřích, kde bdí lidé, kteří stále věří v bíle natřené cosi. Z úst line se jim kdeco andělského, modrého a vláčného. Chtění to jest, schody lačného, jež osvobozují.

      V posledním jitřním snu, stál jsem nad předhořím a dím: „Kdože jsi duše má?“ (A v tu chvíli jsem se zalekl, neboť sluneční paprsek z nebes vlál na moji tvář. Teprve pozdě odpoledne, bledne mi tvář z toho všeho bytí a honby za ničím. Však já zničím v sobě všechny ty, kteří svoji zář mění ve břity. A takovým nevěnuji ba ani myšlenku své zlosti. Ať nechají mne. Jsem pro ně příliš čist. Nedozrál můj svět právě k dokonalosti?

Intermezzo

       Je ticho a mží do mechu. Každým směrem zní jen výdech z nádechu. A teprve nyní – Ach, usnu opět v květinách, když je tak vlhká chvíle bytí. Napnutý, mezi nití nepravé jistoty, protože když jsem spával v květu, uzavřel mne okolnímu světu a tma nořila se do mé vědy. Čekal jsem však rozvití naposledy.

Presto fortissimo

       Stará astrální kapka se hnala jako vodní dech. Hlubokou žlutí v černidlech, tonoucí tůní ťapká. Zde všechny velké city zetlí. Kapka potrubí života, s velkou silou vříská ze tmy a mihotá. Mluvila ve mne o nenávisti. Ano, i ve mě je nenávistné listí ač jsem mírný a vnitřně čistý. Jeden, dva ba i více lidských tvorů, rád bych topil na svém voru. A to si říkám čistý. Ale jako v každém plísní nenávist. Je noc. Ach, toť můj stesk.. Já chystal bych již vor, na pomoc duším, které za nic nemohou? Některé však topím myšlenkami, v hlubinách řeky probdělé. Neschopný vraždy – jsou však mrtvi, přátelé.

Con fuocco

        Jsou to slabomyslní lidé v slavnostních oděvech, opatřeni obalem nelogického tvaru a s úsměvem graduálu, se lživým obalem bývalého svazu. V rudé se obrací podobni plazu. Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí. Jakožto mrtvoly hodlají žíti. Dávaje ran z Dorfa. Jejich boha. A místo Orffa hrají Grebena, jejich lokaje. Stáli na svých myšlenkách. Dnes zlo jen jejich touha je.

Grave (Epiloque)

Na prohraném stolu leží mrtvé tělo -

Velký zánik obra, velký zánik beze všeho -

Strom na osamocené hoře již je ve výši -

Jeho kořeny klesají hlouběji až bolí o hrany skal -

Vichr jej ohýbá – neviditelná bolest -

Tebe ohýbají ruce neviditelného -

Na hvězdě poznání nehledej kráterů -

Strom obepíná skálu a nesnáší ptactvo -

Křídla orlů trhají se o jeho větve -

Je příliš velký a tuhý má kořen -

Bába rozsévačka zabije orlí mládě -