Úsvit

Ú s v i t

Probudil se na hřebeni, a tak vycházející slunce bylo za jeho zády, za oparem, se kterým se nepřelo o vládu nad Zemí. A tak s nadějí vzhlédl k rannímu úsvitu. Obloha byla již světlá. Pozdravil slunce, poklonil se a chvíli takto setrval, s nohama složenýma pod sebou, s rukama na kolenou, s dlaněma otevřenýma, přijímal právě se rodící jitro do svých pórů. Co toto ráno přijme, celý den mu bude potravou. Na ránu záleží, s jakou vykročí dál do lesů, mezi trsy ostré trávy, po pěšinkách divoké zvěře, kolem pařezů a rozcestí, do tichých hlubokých hvozdů, jejichž temnotu se bude se snažit proměnit ve světlo. Chtěl se dnes těšit vším a věděl, že se mu to podaří, bude-li se svou duší, bude-li naslouchat jejímu hlasu. Pak vše, co dnes potká, bude mu hudbou a příběhem dávných časů, bude mu potravou, radostí i smíchem, bude mu milou společností.

A tančil tancem nejmenšího skřítka a lesní žínky, tančil tancem lásky stromů, klaněl se velikánům i stromečkům malinkým, jejich duši se klaněl, která byla veliká a zářící a pozdravovala tu jeho, pozdravovala poutníka. A on se vydal na cestu.

 Tu se rozběhl ke kamenům a přitiskl se k nim zády, tu ohmatával rukama jejich hrubou pokožku plnou zrníček bílého křemene a tu zase se rozběhl ke keři s malými zelenými lístečky, obtančil staré pařezy a poklonil se tůňkám a pavučinám v jejich vyhnilých hrdlech. Přeskočil výmol plný spadaného listí a klacíků a usedl na výspě, kterou tu snad za války navršili vojáci, aby ubránili svou zemi vůči lidským duším odjinud, vůči duším svých bratří, kteří nerozuměli lásce a bratrství jednoho. Ne, že by byl unaven, jen chtěl zklidnit svůj dech a oddat se tichému pozorování bytostí, které ho obklopovaly.

 Kdyby víly stromů nespaly, jistě by začaly svůj kouzelný tanec kolem pocestného na výspě, jistě by svým hlasem jej uctily a vábily ho dál, jistě by jejich zlaté oči přátelsky si s ním povídaly, a víly studánek by mu přinesly džbánek chladivé vody. A on věděl a bral je za ruce a víly přicházely blíž a blíž, nebály se tohoto lidského stvoření, protože jim rozuměl a ony cítily, že rozumí jemu. Jakoby byl jejich součástí, jakoby se od nich nikdy neoddělil, rozběhl se s kopce mezi ně a výskal a smál se, pak tiše a tišeji, až začal zpívat, hudbu pro Matku Zemi, kterou mu vkládaly do úst neznámé bytosti a kterou on jen zhmotnil tak, aby byla slyšitelná stromům a lesním květinám.