Ztraceni mezi sebou

K nejvýznačnějším osobnostem zabývajícím se tímto tématem řadíme mimo jiné Kafku, Sartra či Becketta. Každý z nich po sobě zanechal dodnes živé a aktuální dílo, jež nám danou problematiku nastiňuje, avšak východisko nenachází. O čem je řeč? Nepřipadali jste si někdy doslova ztracení ve světě, osamělí mezi ostatními lidmi, nepochopení a zbyteční? Zamýšleli jste se někdy, jaký má vaše existence (má-li vůbec) smysl? Pokud ne, tak vám gratuluji. Pokud ano, pak s vámi soucítím.
Člověk je, jak známo, tvor společenský, avšak především je velký egoista. Nechci nijak moralizovat, ale ať se nám to líbí nebo ne, každý považuje sebe za hlavní postavu celého bytí, každý se prokousává svým životem. Přátelství a láska jsou krásné a ušlechtilé city, nicméně nezapomínejme, že v prvé řadě uspokojují nás samotné. Hledáme někoho, kdo nás bude mít rád, s kým nám bude dobře, kdo nám bude oporou v těžkých chvílích. Existencialistická filozofie natvrdo a bez servítků hlásá, že ve společenském styku se jen snažíme zapomenout na nevyhnutelnost nicoty a smrti. Ponecháme-li stranou křesťanské teze, jedná se jistě o značně pesimistické a bezvýchodné stanovisko, které se mnozí zdráhají přijmout. Popřít odcizení jedince v soudobé společnosti a celkovou odlidštěnost moderní doby však nelze.
Ohromný technický pokrok, jenž jsme ve dvacátém století učinili, nám sice umožňuje komunikovat spolu na dálku a být prakticky v neustálém kontaktu, ovšem mezilidské vztahy to nijak neposílilo, spíše naopak. Jelikož nemáme čas se s dotyčným osobně setkat, pošleme mu vše řešící krátkou a stručnou SMS. A ruku na srdce, kdo si dnes dokáže život bez mobilního telefonu představit? Pomalu ale jistě jsme se stali otroky vlastních vymožeností, jež
při vší dobré vůli nemohou zprostředkovat opravdové a vřelé city. Spěcháme, ustavičně se za něčím pachtíme, máme plnou hlavu starostí, a tím se navzájem odcizujeme. Do našich životů se vkrádá stereotyp a mizí upřímné projevy sounáležitosti a porozumění. Potřásáme si rukama s přáním všeho nejlepšího, což bereme jako zažitou sociální konvenci. Svěřujeme se druhým se svými starostmi, toužíme být pochopeni a litováni, ale sami nedokážeme doopravdy naslouchat. Snažíme se jednat správně podle obecně daných pravidel, často však nikoliv z vlastní iniciativy a dobré vůle, nýbrž pro uspokojení svého svědomí a jakéhosi splnění závazků vůči morálním normám společnosti. Jde nám hlavně o to, aby o nás ostatní měli co nejlepší mínění.
Pokud se v novinách či televizních zprávách setkáme s tragickou událostí, povzdychneme si „To je hrůza“, a zpravidla se snažíme na ni více nemyslet. Ve skrytu duše jsme vlastně rádi, že se nic nepřihodilo nám či našim blízkým. Oběti terorismu, válek a katastrof vnímáme jako statistické údaje, ve své anonymitě se nás v podstatě netýkající. Samozřejmě že nejde soucítit s celým lidstvem, ale je alarmující, že v nás každodenní příliv násilí a utrpení vyvolává paradoxně čím dál větší otupělost a apatii, což se posléze nepochybně promítá i do běžných vztahů.
Určitě se najde celá řada pravých a nefalšovaných milenců, kamarádů a přátel, nicméně zejména z lásky se v poslední době v hojné míře stává módní trend, navíc masivně podporovaný (jako ostatně každý trend) všemožným bulvárním tiskem. Čteme, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel, kdo komu koho přebral atd. Toto extrémní degradování a zvulgarizování lidských citů má za následek jen další rozpad hodnot. Povážlivě vysoké procento uzavřených manželství končí rozvodem, a tak partneři ani nemají potřebu se do něčeho podobného pouštět, čímž se tradiční model rodiny nezadržitelně hroutí. Vůbec si nemyslím, že by dva lidé potřebovali úřední potvrzení na společné soužití a výchovu dětí, nešťastné jsou však příčiny, jež k tomuto faktu vedou.
Existuje nějaká správná volba, návod jak žít? Pošetilá myšlenka. Můžeme se pouze pokoušet o naplnění našich představ ideálního života. Ty jsou pochopitelně čistě individuální, jenom konec je u všech předem jasný.

---