Ze soboty na neděli

Nevěřím. Nevěřím ničemu. Jen sám sobě. Tak mi zakázali boha.

Protože byla příjemně vlahá noc, sed sem si s cigaretou na schody před dům.
Když sem dokouřil, odhodil sem cigáro až na silnici a sledoval oblouk, kterej opsal ve vzduchu ten žhavej popel a pak se rozprsknul o asfalt.
A najednou ... "Dobrý večer".
Skoro sem se lek. Ten chlápek stál tak dva metry ode mně a i na tu dálku sem ucejtil vůni kadidla. Podle hlasu tak třicet, pětatřicet, dlouhej kabát, vzpřímená postava.
"Vy jste se k nám přistěhoval z města, že?"
Nechápal sem, proč se mně na to vůbec ptá. Tadlecta vesnice má sotva padesát čísel a na to, co sme se stěhovákama tahali z auta se přišli během hodiny podívat snad skoro všichni, co tady žili. Stáli a čuměli. Nikdo nepomoh. Né že bych o jejich pomoc stál, to zrovna né, ale to jejich tichý čumění mě děsně štvalo.
"No jó, z města."
"A kdy přijede vaše rodina? Jste tady už měsíc a nikoho jiného jsem u vás neviděl."
Hergot, co je mu do toho? To mu tady mám vykládat, že se tu schovávám skoro před celým světem. Že sem si radši nezapálil doma.
"Nemám žádnou rodinu. Žiju sám."
Chlápek, asi to byl farář, vyndal kapesník a vysmrkal se.
"Nikdo není sám. I když nemá rodinu."
No přesně na takovýhle kecy mám zrovna teďka náladu. Blábláblá. Ještě mi tady začne kázat. No to určitě, honem to musím ňák utnout.
"Helejte se. Nezdá se vám, že je to jenom a jenom moje věc? Že je vám do toho akorát tak velký kulový?" To ho už snad trkne, že má teda jako pokračovat v cestě.
"To máte pravdu. Je to jen vaše věc."
"No to bych řek."
"Ale přesto bych vás rád viděl někdy na mši."
Vo co mu sakra jde? No to se mi snad zdá! Skoro půlnoc a on tady agituje jak ňákej apoštol, nebo co.
"Na mši? To jako v kostele?" No, blbějc už sem se fakt zeptat nemoh.
"Ano. V kostele."
"No kde asi jinde, že jo? Podívejte se, jestli vám jde vo prachy, tak to řekněte rovnou a já vám zaplatím třeba vopravu střechy nebo třeba nečeho jinýho, ale do kostela mě netahejte. Nikdy! To jen aby bylo mezi náma jasno. Rozumíme si?"
Zapáli sem si další cigaretu a plamen zapalovače mě oslnil, Když sem se pak trochu rozkoukal, tak chlápek už tam nebyl.
Že mu to ale trvalo. Dokouřil sem druhou a šel spát.

Ráno vylezu před barák, že si pudu trochu zaběhat a něco mi najednou připadalo divnýho.
Nevěděl sem co.
Stojím, koukám, jak jdou lidi ve svátečních hadrech na mši, poslouchám jak si povídaj vo králíkách a vo rajčatech a přitom mám pořád takovej divnej pocit.
Rozhlížím se a snažím se na to přijít. Všechno se mi ale zdálo úplně v pořádku.
Až sem se podíval na kostelní věž. Viděl sem, jak se proti obloze houpou zvony ... ale já je neslyšel.

-------------------------------------------------

Je to už skoro rok co sem slyšel naposled zvuk zvonů. Nevím co mám udělat, abych je zase slyšel. Nastrkal sem do toho kostela slušnej balík, i tu střechu sem nechal opravit. Dokonce sem zašel i párkrát na mši. Tak trochu z nudy a tak trochu ze zvědavosti. Lidi mě tady maj snad i rádi. Zdravíme se a občas s někým i trochu pokecám. Ale ty zvony pořád neslyším.

Poslední měsíc chodím kouřit ven každou noc a vždycky když se žhavej popel cigára rozprskne vo silnici čekám, co se stane. Neděje se nic. Vůbec nic.

A pořád mi vrtá hlavou ten chlápek. Netuším, kdo by to moh bejt. Teď už totiž vím, že našemu farářovi je přes sedumdesát a do postele zalejzá už ve vosum hodin.

---